ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5173.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5173/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Š. J. , IČ 748 14 648, se sídlem v Chudeřicích 95, zastoupené JUDr. Jitkou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Krčská 981/50, proti žalovanému M. D. , IČ 414 27 203, se sídlem v Záboří nad Labem, Hlavní 10, zastoupenému Mgr. Gabrielou Beckertovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 31, o 51.797 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 103 C 3/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 29 Co 340/2015-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.480 Kč k rukám advokátky JUDr. Jitky Horákové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 103 C 3/2012-232, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 51.797 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) i vůči státu (výrok III.). Vyhověl tak žalobkyni, jež se domáhala doplacení ceny prací spočívajících v úpravě a osázení pozemku žalovaného. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že navzdory vzájemným kontraktačním jednáním neuzavřeli účastníci platnou smlouvu o dílo pro nekonkrétní vymezení jejího předmětu, přičemž uvedený nedostatek nebylo lze překlenout ani pomocí výkladových pravidel zakotvených v §266 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. I přesto žalobkyně vykonala blíže specifikované zahradnické práce, a žalovanému se tak zhodnocením jeho pozemku dostalo majetkového prospěchu bez právního důvodu, jehož celková hodnota pak byla určena znaleckým posudkem částkou 300.174 Kč. Soud považoval za mezi účastníky nespornou skutečnost, že žalovaný uhradil k dobru žalobkyně jí vystavené faktury v celkové hodnotě 219.957 Kč. Požaduje-li nyní žalobkyně částku nižší, než kolik činí rozdíl mezi již uhrazenou sumou a obnosem dle znaleckého posudku, uznal okresní soud její žalobu důvodnou.
K odvolání žalovaného přezkoumal zmiňované rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 29 Co 340/2015-270, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se krajský soud i s jeho právními závěry, dle nichž, neuzavřeli-li účastníci smlouvu o dílo, představuje majetkový prospěch získaný žalovaným v podobě zhodnocení jeho pozemku bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zdůraznil zároveň, že soud není vázán právní kvalifikací uvedenou v žalobě. Odvolací soud kvitoval rovněž způsob soudu prvního stupně zvolený při určení výše bezdůvodného obohacení, opíral-li se o znalecký posudek. Jím vybraný postup shledal korektním a odpovídajícím zásadám civilního soudního řízení, pročež jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Proti zmíněnému rozhodnutí brojí žalovaný dovoláním, považuje je za přípustné pro rozpor napadeného rozsudku s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (konkrétně jmenuje jeho rozsudky sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 a sp. zn. 32 Cdo 2131/2012). Soudům nižších stupňů vytýká, že překročily návrh žalobkyně, uložily-li mu vydat jí bezdůvodné obohacení v rozsahu veškerých prací, jež na pozemku žalovaného vykonala, ačkoli ona sama předmětem žaloby učinila toliko jedinou fakturu znějící na částku 51.797 Kč. Žalobkyni tak bylo dle jeho mínění v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přiznáno něco jiného, než čeho se žalobou domáhala, resp. plnění na základě jiného skutkového základu, než jaký byl v žalobě vylíčen. V uvedeném nadto spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces. S ohledem na řečené navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, případně i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci příslušnému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně, navrhujíc jeho zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však nelze shledat přípustným ve smyslu citovaného ustanovení.
Žalovaný vychází ve své argumentaci z přesvědčení, že soudy přiznaly žalobkyni nárok nad rámec jejího žalobního žádání. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí ve sporných řízeních ovládaných dispoziční zásadou (jež se neuplatní toliko v případech uvedených v §153 odst. 2 o. s. ř.), že je soud vázán žalobou, tedy v ní vymezeným předmětem řízení. Řečeným je míněno vylíčení rozhodných skutečností, z nichž je odvozen žalobní nárok. Právní kvalifikace skutkových tvrzení oproti tomu není obligatorní součástí žaloby (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), a je-li přítomna, není pro soud závazná. Na překročení návrhu a porušení dispoziční zásady řízení lze pak usuzovat pouze v případě přiznání jiného nebo většího plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě tvrzen a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. namátkou dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, či v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jakož i jeho rozsudky ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, a ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013).
Patří se ovšem upozornit, že v nyní projednávané věci se rozhodnutí odvolacího soudu uvedeným tezím nijak nepříčí. Ze žalobních tvrzení rekapitulovaných rovněž v úvodu rozsudku soudu prvního stupně se podává, že se žalobkyně domáhala uhrazení zbylé ceny provedeného díla, jejíž výši odvozovala od vyfakturovaného obnosu. Shledal-li pak soud, že mezi účastníky nedošlo k uzavření platné smlouvy o dílo, pročež žádání žalobkyně po právní stránce posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a přiznal jí náhradu ve výši žalované částky, ač by dle skutkových zjištění mohla požadovat více (což by ovšem vyžadovalo právě změnu žaloby), nikterak se jeho závěry neprotiví ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zapovídající překročit rozsah vymezený žalobou, neboť se nejedná o odlišné ani kvantitativně žalobu překračující plnění (k tomu viz mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, či ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2713/2013). Nadto lze rozhodnutí nalézacích soudů pokládat za respektující účel občanského soudního řízení, vyplývající z ustanovení §1 o. s. ř., jímž je především zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. Naopak v rozporu s řečeným by bylo přitakání formalistickému pohledu žalovaného, jež by vedlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Ústavnímu požadavku na poskytnutí efektivní soudní ochrany totiž dostává jedině pojetí umožňující, aby byl konkrétní spor po skutkové stránce v žalobě dostatečně identifikovaný v řízení vyřešen (k tomu srov. například právě dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, jehož závěrům nyní přezkoumávané rozhodnutí zjevně neodporuje).
V rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze spatřovat ani odklon od názoru Nejvyššího soudu vysloveného v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2131/2012, neboť v řečeném případě bylo na rozdíl od aktuálně řešené kauzy soudy nižších stupňů rozhodováno na základě odlišného skutkového základu, než který byl obsahem žaloby. V nynější věci ovšem došlo toliko k překvalifikování nároku žalobkyně z požadavku na zaplacení ceny díla na nárok na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž soudy vycházely stále ze stejných skutkových tvrzení obsažených již v návrhu na zahájení řízení.
Postupovaly-li tedy soudy zjevně v intencích procesních předpisů, nemohly zasáhnout do práva žalovaného na spravedlivý proces, jak dovolatel naznačuje.
Vzhledem ke shora vylíčenému je proto zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za souladné s ustálenou judikaturou soudu dovolacího. Nepředložil-li pak žalovaný jinou otázku, pro niž by na dovolání bylo možné nahlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než je dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §7 bodu 5 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.180 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.480 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu