ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5260.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5260/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce E. R. , zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra , IČ 000 07 064, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o nahrazení správního rozhodnutí , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 209/2013, o dovolání České republiky – Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2016, č. j. 24 Co 306/2015-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Ministerstvo vnitra je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokátky JUDr. Kristiny Škampové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17. 7. 2015, č. j. 52 C 209/2013-51, přiznal žalobci proti České republice – Ministerstvu vnitra právo na finanční vypořádání dle zákona č. 212/2009 Sb. ve výši 82.800 Kč (výrok I.), co do částky 1.917.200 Kč žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a konstatoval, že se daným rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 3. 2013 ve znění rozhodnutí ministra vnitra ze dne 12. 6. 2013 (výrok IV.). Soud vzal za prokázané, že rodiče žalobce v souvislosti se smluvním postoupením území Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu přenesli své bydliště do Československé republiky, přičemž pozbyli nemovitý majetek představovaný dvěma pozemkovými parcelami. Vlastnictví svých právních předchůdců k uvedeným objektům žalobce doložil potvrzením Státního archivu Zakarpatské oblasti, jež je v souladu s §6 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“), dokumentem majícím charakter veřejné listiny. Vzhledem k absenci přihlášky k náhradě, jež by se jinak dle §7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb. stala základem výpočtu výše vypořádání, vycházel soud při kalkulaci finanční náhrady z přihlášky jiného restituenta týkající se pozemků zanechaných na Podkarpatské Rusi, které byly svým charakterem podobné nemovitostem žalobcových rodičů. V rozsahu přesahujícím obnos, jenž podle této úvahy žalobci náležel, soud žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, č. j. 24 Co 306/2015-82, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání České republiky – Ministerstva vnitra ve výrocích I., III. i IV. potvrdil (výrok I.), připomněl, že jeho výrok II. zůstal odvoláním nedotčen (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud zdůraznil, že v dané věci nebyla dohledána přihláška k soupisu nemovitého majetku, avšak vlastnictví žalobcových rodičů k dotčeným pozemkům jednoznačně vyplývá z potvrzení Státního archivu Zakarpatské oblasti, tj. veřejné listiny. Výše peněžitého vypořádání, na něž má žalobce právo, sice zůstávala spornou, městský soud však dospěl k závěru, že užití referenční přihlášky jiné oprávněné osoby pro stanovení hodnoty zanechaných nemovitostí soudem prvního stupně představovalo legitimní přístup ke kvantifikaci žalovaného nároku. Prvoinstanční rozhodnutí tak obstálo coby věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výrocích I. a III. dovoláním Česká republika – Ministerstvo vnitra, v němž (citujíc judikaturu Nejvyššího soudu, v souladu s níž se při zjišťování výše nároku na kompenzaci za statky zanechané na Podkarpatské Rusi primárně vychází z údajů uvedených v přihlášce k soupisu) vyzdvihuje, že soudy žalobci přiznaly peněžitou náhradu, ačkoli nepředložil listiny odpovídající kritériím vymezeným v §6 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb. Opatřené potvrzení Státního archivu Zakarpatské oblasti, z něhož soudy v řešené věci vycházely, přitom nemá charakter veřejné listiny, jelikož postrádá apostilu. Uvedený nedostatek neumožňuje přehlédnout ani mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, která sice listiny vydané orgány druhého smluvního státu zbavuje požadavku na ověření, dle názoru dovolatelky tak ovšem činí pouze ve vztahu k listinám vydaným mocí soudní. Odvolací soud dále pochybil, vycházel-li při výpočtu náhrady za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi žalobcovými předky z přihlášky jiné fyzické osoby, jež se týkala nemovitostí nacházejících se v oblasti odlišné svou nadmořskou výškou i povahou osídlení. Z naznačených důvodů Česká republika – Ministerstvo vnitra navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž reaguje na předestřenou dovolací argumentaci, a navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí předmětného opravného prostředku.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka však žádnou právní otázku odpovídající uvedeným kritériím nenastolila.
Jako základní východisko veškerých úvah podstatných pro řešenou věc se sluší připomenout, že dle ustálené judikatury je i ve sporech týkajících se náhrady za majetek pozbytý v souvislosti s postoupením území Podkarpatské Rusi Sovětskému Svazu třeba mít stále na zřeteli účel restituční legislativy, tj. alespoň částečné odčinění historických majetkových bezpráví, pročež si při aplikaci relevantních předpisů nelze počínat příliš formálně či restriktivně, a naopak je nutné volit výklad velmi citlivý, potažmo zohledňující okolnosti konkrétního případu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 875/2014), čímž může být opodstatněno též odchýlení se od doslovného znění zákona v zájmu dosažení jeho smyslu (srovnej obecně kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2578/10, bod 17, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, bod 28). Se zřetelem k předeslanému neshledává Nejvyšší soud principiálně nekorektním, pakliže soudy nižších stupňů v situaci, v níž byla materiálně zjištěna křivda, k jejíž nápravě zákon č. 212/2009 Sb. teleologicky směřuje, překlenuly nedostatek listinných podkladů, jimiž mají být pravidelně dokazovány existence a výše restitučního nároku, pomocí jiných věrohodných listin, neboť rigidní trvání na opatření písemností určitého druhu k doložení rozhodných skutečností, jež mohou být spolehlivě prokázány též jinak, by bylo zjevně na překážku naplnění účelu dotčeného předpisu, tj. zmírnění příkoří, jež státní občané Československé republiky utrpěli v souvislosti s postoupením území Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Nadto je vhodné zmínit, že v českém právním systému neplatí tzv. zákonná teorie průvodní, vyžadující, aby stanovená skutečnost byla prokázána právě jen konkrétním typem důkazu; naopak podle §125 o. s. ř. se prosazuje obecná zásada, že „za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci“ (srovnej příkladmo nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, popřípadě nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 54/05, bod 40, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2014, č. j. 2 Ads 94/2014-26, bod 17).
Má-li dovolatelka za to, že potvrzení Státního archivu Zakarpatské oblasti, na základě něhož soudy dovodily vlastnické právo rodičů žalobce k předmětným pozemkům, nebylo možné pokládat z hlediska českého práva za veřejnou listinu, neboť postrádalo nezbytná vyšší ověření (apostilu či superlegalizaci), nelze jí v tomto směru přitakat. Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, vyhlášená pod č. 123/2002 Sb.m.s., ve svém čl. 18 jednoznačně stanoví, že listiny, které vydal příslušný orgán jedné smluvní strany a které jsou opatřeny podpisem odpovědné osoby, jakož i otiskem úředního razítka, se použijí na území druhé smluvní strany bez dalšího ověření, přičemž mají stejnou důkazní moc na územích obou smluvních stran. Účinky naznačeného pravidla přitom nejsou limitovány toliko na dokumenty vydané orgány justičními, poněvadž citované ustanovení zřetelně hovoří o listinách vydaných jakýmkoli k tomu příslušným orgánem (legislativní zkratka „justiční orgán“, zavedená v čl. 1 řečené smlouvy, není v jejím čl. 18 užita).
Námitka, dle níž soudy použily k aproximaci rozsahu plnění, jež je žalobce po České republice oprávněn požadovat, pozemek svými vlastnostmi nepodobný, a tudíž k porovnávání nevhodný, má pak povahu skutkovou (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015), pročež přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolací přezkum je podle účinné právní úpravy zacílen výhradně na otázky právní (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1383/2016, a ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2068/2016). Konečně ani s judikaturou, podle které se při určování výše finančního vypořádání dle zákona č. 212/2009 Sb. vychází primárně z ceny uvedené v přihlášce ve smyslu §7 odst. 2 uvedeného předpisu a teprve subsidiárně z dalších listin dokládajících cenu pozbytého nemovitého majetku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1212/2015, popřípadě jeho rozsudek ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2613/2015), nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozporu, neboť v posuzované při bezesporu nebylo lze vycházet z nedohledané přihlášky k soupisu majetku žalobcových rodičů, nýbrž pouze z jiných zdrojů informací o hodnotě dotčených pozemků.
Nejvyššímu soudu tak nezbylo než dovolání České republiky – Ministerstva vnitra odmítnout pro nepřípustnost (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu