ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.547.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 547/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: ELČI s.r.o., IČ: 26369818, se sídlem ve Františkových Lázních, Lidická 419/10, zastoupené JUDr. Ladislavem Kubíčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 13, proti žalované: obec Libá, IČ: 00254037, se sídlem Libá čp. 220, zastoupené JUDr. Gabrielou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o zaplacení 588.672,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 100/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2015, č. j. 14 Co 197/2015-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám JUDr. Gabriely Vilímkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 10.960,- Kč.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 13 C 100/2010-235, ve výroku I. tak, že se žaloba o zaplacení 588.672,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II., jímž byla žaloba co do částky 298.963,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítnuta již prvostupňovým soudem, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně uložil žalobkyni, aby žalované nahradila náklady prvostupňového řízení 225.331,- Kč a náklady odvolacího řízení 58.074,- Kč (výroky III., IV. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Brojila toliko vůči měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání dovozovala ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, z diformity dovoláním napadeného rozsudečného výroku.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) posuzoval projednatelnost podaného dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – rozhodné pro dovolací přezkum.
Jelikož dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. totiž v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v posuzovaném případě zjevně nedostála. Vycházejíc (v rozporu s řádným poučením o podmínkách, za nichž bylo lze rozsudek odvolacího soudu napadnout dovoláním, vtěleným do písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí) při vypracování dovolání z občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež se zřetelem k datu vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu (27. 8. 2015) není pro dovolací přezkum rozhodné (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb.), totiž předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. výslovně nevymezila, přičemž jejich vyjádření (bez výslovného odkazu na ustanovení §237 o. s. ř.) se nepodává ani z obsahu podaného dovolání. Nelze z něj totiž dovodit, že by dovolatelka vymezila jakoukoliv otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení rozsudek odvolacího soudu závisel, oznamujíc, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od konkretizované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo že je se zřetelem ke konkrétní judikatuře dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo že by tato dovolacím soudem již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Zcela nad rámec výše uvedeného lze dodat, že dovolatelka prostřednictvím výtek, že svými investicemi zvýšila obvyklou cenu pozemků vlastněných žalovanou (směřujících vůči závěru odvolacího soudu, že k navýšení hodnoty pozemků žalované investice ze strany dovolatelky nevedly), žel neuplatňuje ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je dle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Svými dovolacími námitkami totiž zpochybňuje výlučně skutkové závěry odvolacího soudu.
Žalované, jež se k dovolání žalobkyně písemně vyjádřila, Nejvyšší soud za užití ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. přiznal vůči žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 10.660,- Kč (§7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu