ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5804.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5804/2016-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Česká republika – Ministerstvo vnitra, IČ: 00007064, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, adresa pro doručování Ministerstvo vnitra, odbor právní, pošt. schránka 155/P, 140 21 Praha 4, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, a 2) Městská část Praha 4, IČ: 00063584, se sídlem Úřadu Městské části Praha 4 v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupená JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o náhradě nákladů řízení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 296/2009, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 69 Co 116/2015-248, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaný je povinen nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 300,- Kč.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
První žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání prvního žalovaného (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), odvolání druhé žalované směřující vůči zamítavému výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2014, č. j. 30 C 296/2009-140, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2014, č. j. 30 C 296/2009-185, a doplňujícího rozsudku ze dne 15. 9. 2015, č. j. 30 C 296/2009-213, bylo odmítnuto (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a prvostupňový rozsudek byl ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.144.562,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, potvrzen (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), přičemž změněn byl toliko v nákladových výrocích, a sice tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení (ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným tak stanovil výrok IV. rozsudku odvolacího soudu, měnící soudem prvního stupně žalobci uloženou povinnost nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení 104.108,40 Kč, a ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou tak stanovil výrok V. rozsudku odvolacího soudu) a na nákladech státu je žalobce povinen zaplatit 7.297,40 Kč a žalovaní 1.700,60 Kč (výrok VI. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo žalobci uloženo, aby nahradil náklady odvolacího řízení prvnímu žalovanému částkou 600,- Kč (výrok VII. rozsudku odvolacího soudu) a druhé žalované částkou 300,- Kč (výrok VIII. rozsudku odvolacího soudu). Brojil vůči nákladovým výrokům IV. a VII., domáhaje se zrušení uvedených výroků a vrácení věci v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně jejich změny a přisouzení plné náhrady nákladů advokátního zastoupení.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předestřel otázku účelnosti nákladů vynaložených v občanském soudním řízení statutárním městem na zastoupení advokátem. Mínil, že uvedená otázka procesního práva má být oproti stávající rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena jinak.
Nejvyšší soud se přitom v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního již opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nepředstavují dle ustálené soudní judikatury náklady na zastoupení statutárních měst advokátem účelně vynaložené náklady (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, či ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 149/2016, nebo jeho usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, anebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1934/2016). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat). Výjimečně lze přitom náklady na advokátní zastoupení veřejnoprávního subjektu, zaměstnávajícího pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním (např. stát, statutární města apod.), pokládat za účelně vynaložené tehdy, je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou daným subjektem, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti, a zvolený advokát se na danou problematiku specializuje (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2402/10).
Jestliže tedy odvolací soud, shledávaje projednávanou věc co do své složitosti a významu zcela obvyklou, když v ní řešené otázky vzniku a výše bezdůvodného obohacení vlastníka staveb umístěných na cizích pozemcích odpovídají obvyklému okruhu právních problémů řešených v souvislosti se správou obecního majetku, dovodil v posuzovaném řízení neúčelnost nákladů vynaložených na zastoupení prvního žalovaného (hlavní město Praha) advokátem, nijak se tím od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu neodchýlil. Dovolatelem zdůrazňovaná výše uplatněné pohledávky (1.714.045,- Kč s příslušenstvím), průběh soudního řízení, charakterizovaný vyšším počtem procesních úkonů či odlišným právním závěrem odvolacího soudu oproti závěrům soudu prvního stupně, nebo vývoj relevantní judikatury totiž samy o sobě vskutku nejsou okolnostmi, jež by byly způsobilé prokázat účelnost zastoupení statutárního města advokátem z důvodu právní složitosti či mimořádnosti projednávané věci. Předestřenou otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárních měst v civilním sporném řízení přitom zjevně není důvodu posuzovat oproti stávající ustálené soudní judikatuře jinak. Dovolatel ostatně žádnou právní argumentaci odůvodňující požadovaný odklon od stávající judikatury dovolacímu soudu ani nepředkládá.
Zpochybňuje-li pak dovolatel závěry odvolacího soudu o míře svého úspěchu ve věci samé ve smyslu ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., dlužno uvést, že na posouzení otázky míry dovolatelova úspěchu ve věci samé rozhodnutí odvolacího soudu zjevně založeno není, když rozhodující skutečností, pro niž odvolací soud, dle jeho závěrů převážně úspěšnému dovolateli, právo na náhradu nákladů advokátního zastoupení nepřiznal, byla právě jejich neúčelnost.
V situaci, kdy první žalovaný, jsa zastoupen advokátem, uplatňuje právo na náhradu nákladů právního zastoupení, pak není namístě uvažovat ani o (ať již ve výši paušálně stanovené ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, či novelizovaného ustanovení §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015, nebo prokázané) náhradě hotových výloh nezastoupeného účastníka. Dovolatel totiž za řízení před soudy nižšího stupně takovouto kompenzaci procesní obrany nepožadoval, což odpovídá i tomu, že k hájení svých práv zvolil jiný postup. Účelem úpravy §137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §142 o. s. ř. je přitom nahradit výdaje účastníkem skutečně upotřebené k hájení práva (srov. přiměřeně Drápal, L., Bureš, J. a kol . Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 978), nikoliv náklady hypotetické, k jejichž vynaložení mohlo dojít, uplatňoval-li by svá procesní práva odlišně (srov. k tomu obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1934/2016). Otázka důvodnosti přiznání paušální náhrady hotových výdajů „nezastoupeného“ účastníka (ve smyslu §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015) prvnímu žalovanému za odvolací řízení přitom se zřetelem k subjektivním mezím podaného dovolání nemohla být předmětem dovolacího přezkumu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce (který podal písemné vyjádření k dovolání) patří paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015, §1, §2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.). O nákladech vynaložených v dovolacím řízení druhou žalovanou, která rovněž podala písemné vyjádření, nebylo rozhodováno, neboť se zřetelem k rozsahu, v němž dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu, se druhá žalovaná dovolacího řízení neúčastnila.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu