ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.149.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 149/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce K. S. , JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Havlíčkova 304/5, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 287/18, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 94/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 11 Co 132/2015-196, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 11 Co 132/2015-196, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. prosince 2014, č. j. 18 C 94/2012-144, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. února 2015, č. j. 18 C 94/2012-170, se potvrzuje ve výroku I. o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 20. února 2012 z nájmu žalobce k bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházejícímu se v 7. podlaží domu v Plevenské ulici, P. 4 – M., a mění v nákladovém výroku II. tak, že náhrada nákladů řízení činí 12.000,- Kč; jinak se i v tomto výroku potvrzuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. dubna 2014, č. j. 11 Co 26/2013-95 (poté, co k dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 26 Cdo 3105/2013-78, zrušil jeho potvrzující rozsudek ze dne 17. dubna 2013, č. j. 11 Co 26/2013-53, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), zrušil (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 18. října 2012, č. j. 18 C 94/2012-29, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 16. prosince 2014, č. j. 18 C 94/2012-144, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. února 2015, č. j. 18 C 94/2012-170, výrokem I. zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 20. února 2012 z nájmu žalobce k „bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházejícímu se v 7. podlaží domu v Plevenské ulici, P. 4 – M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Předmětný byt byl přidělen žalobci jako byt podnikový rozhodnutím z 25. května 1983, č. j. práv/83, vydaným Pražskými drůbežářskými závody, a v návaznosti na to přenechán do užívání dohodou o užívání bytu z 8. června 1983, uzavřenou s Dopravním podnikem hl. m. Prahy (tehdejším správcem domu). Na základě darovací smlouvy z 9. července 2002 (s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 12. července 2002) se stal žalobce výlučným vlastníkem domu v K. (dále jen „dům v K.“), který je dvoupodlažní a nachází se v něm byt o velikosti 3+1, který sestává z kuchyně a jedné obytné místnosti v přízemí o výměrách 12 a 20 m 2 , dvou obytných místností v podkroví taktéž o výměrách 12 a 20 m 2 a sociálního zařízení. Uvedený dům obývá žalobcova matka L. S. a bratr M. S., který má zřízeno právo věcného břemene odpovídající právu doživotního užívání jedné (podkrovní) obytné místnosti (o výměře 20 m 2 ) s příslušenstvím. Žalobce a jeho manželka I. S. mají ve společném jmění manželů dále bytovou jednotku, o velikosti 2+1 a celkové podlahové ploše 42 m², nacházející se v domě v Ř. (dále též jen „byt v Ř.”). Byt v Ř. jim do společného jmění manželů převedla teta žalobcovy manželky J. V. kupní smlouvou z 30. ledna 2003 (s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 3. února 2003), v níž se jí a jejímu (dosud žijícímu) manželovi K. V. zavázali umožnit dotčenou bytovou jednotku bezplatně užívat až do smrti posledního z nich. Kromě toho kupní smlouvou „z 13. září 2010“ (správně z 2. srpna 2010) žalobcova manželka nabyla (s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 14. září 2010) do svého výlučného vlastnictví bytovou jednotku, o velikosti 3+1 a celkové podlahové ploše 68,75 m², nacházející se v domě v B. (dále jen „byt v B.”), kterou do současné doby obývá její matka V. F. Žalovaný (vlastník domu a pronajímatel bytu) dal žalobci (nájemci bytu) dne 20. února 2012 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „Výpověď“), jež mu byla doručena dne 23. března 2012. Ve Výpovědi uplatnil výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni doručení Výpovědi (dále jen „obč. zák.“), který odůvodnil konstatováním, že žalobce má více bytů ve smyslu citovaného ustanovení, neboť vedle předmětného (nájemního) bytu má ve výlučném vlastnictví dům v K. a ve společném jmění manželů byt v Ř., přičemž jeho manželka má navíc ve výlučném vlastnictví byt v B. V době doručení Výpovědi žil žalobce v předmětném bytě ve společné domácnosti pouze se svou manželkou. Po doručení Výpovědi oba darovali smlouvami z 9. října 2013 a ze 17. prosince 2013 jimi (spolu)vlastněné byty svým dospělým dětem. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že předmětný byt měl v době přidělení charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace; jeho uživatelem proto byl pouze žalobce. Dne 1. ledna 1992 se pak jeho právo osobního užívání transformovalo na nájem služebního bytu, který opět svědčil pouze jemu. Žalovaný proto postupoval správně, dal-li Výpověď jen jemu (coby výlučnému nájemci bytu) a nikoli též jeho manželce. Poté uzavřel, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., neboť žalobce měl v době doručení Výpovědi více bytů ve smyslu citovaného ustanovení a současně – z příčin rozvedených v jeho rozsudku – na něm bylo možné spravedlivě požadovat, aby s manželkou užíval k bydlení pouze byty (některý z bytů), které (spolu)vlastnili, především pak dům v K. (jeho přízemí). Za této situace žalobu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 11 Co 132/2015-196, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s opravným usnesením) změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď je neplatná. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů.
Po částečném zopakování dokazování vzal z provedených důkazů rovněž za zjištěno, že dům v K. darovali žalobci jeho rodiče, že vlastnické právo k bytu v B. převedla žalobcově manželce společnost Jílová 1151 spol. s r.o. a že jmenovaná společnost zmíněný byt pronajala manželům V. F. a V. F. (rodičům žalobcovy manželky) za nájemné (v užším smyslu) ve výši 1.131,- Kč měsíčně nájemní smlouvou z 1. listopadu 1997 na dobu neurčitou, která nebyla do současné doby vypovězena, zrušena dohodou ani jinak předčasně ukončena. V ostatním se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal rovněž právní názory, že žalobce je výlučným nájemcem předmětného bytu a že v době doručení Výpovědi měl více bytů ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., neboť kromě nájemního práva k předmětnému bytu svědčilo jemu či jeho manželce ještě (spolu)vlastnické právo k dalším třem bytům. Ve vztahu k posléze uvedenému právnímu názoru pouze doplnil, že okolnost, že žalobce s manželkou později darovali jimi (spolu)vlastněné byty svým dospělým dětem, není právně významná, neboť pro posouzení platnosti výpovědi z nájmu bytu je rozhodný stav, který zde byl v době doručení výpovědi nájemci. Poté se zabýval otázkou, zda po žalobci bylo možné spravedlivě požadovat, aby namísto předmětného (nájemního) bytu užíval pouze další své byty (některý z nich). V tomto směru předně konstatoval, že po žalobci nebylo možné spravedlivě požadovat, aby s manželkou užíval pouze byt v Ř. nebo B., neboť jim v tom objektivně překážel u prvního bytu jejich osobní závazek umožnit jeho bezplatné doživotní užívání mimo jiné K. V., který v něm doposud žije, a u druhého bytu pak do současné doby trvající nájemní právo matky žalobcovy manželky. Následně – na rozdíl od soudu prvního stupně – rovněž dovodil, že po žalobci však nebylo možné spravedlivě požadovat ani to, aby se svou manželkou užíval k bydlení pouze dům v K. V této souvislosti nejprve připomněl, že uvedený dům doposud obývá žalobcova matka a bratr, který tam má zřízeno právo věcného břemene odpovídající právu doživotního užívání jedné (podkrovní) obytné místnosti (o výměře 20 m 2 ) s příslušenstvím. V návaznosti na to zdůraznil, že „žalobce získal vlastnictví tohoto domu darem právě od své matky a svého otce, stalo se tak v jejich pokročilém věku, matka žalobce neměla možnost svou bytovou potřebu uspokojovat jinde, a z morálního hlediska proto po žalobci stěží lze požadovat, aby proti své matce za tohoto stavu podnikl právní kroky směřující k jejímu vyklizení z tohoto domu“ . Dodal, že dům v K. tudíž neskýtal pro žalobce a jeho ženu vyhovující bytové podmínky, jelikož v něm mohli užívat nanejvýš jednu (přízemní) obytnou místnost o výměře 20 m 2 , přičemž kuchyň a sociální zařízení by museli sdílet s matkou žalobce a jeho bratrem. Z vyložených důvodů uzavřel, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., neboť po žalobci nešlo spravedlivě požadovat, aby užíval s manželkou k bydlení pouze byty (některý z bytů), které (spolu)vlastnili. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyhověl žalobě a určil, že Výpověď je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnil konstatováním, že odvolací soud se při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně nesouhlasil s názorem, že po žalobci nebylo možné spravedlivě požadovat, aby užíval s manželkou k bydlení pouze byty, které (spolu)vlastnili. Podle něj je uvedený právní závěr v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která dovodila, že otázku, zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; proto subjektivní zájmy a pocity nájemce (zde jeho subjektivní vůle přenechat vlastní byty k užívání svým rodinným příslušníkům) nejsou v tomto ohledu významné. V této souvislosti se dovolával zejména rozhodnutí z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002, z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, z 13. března 2012, sp. zn. 26 Cdo 901/2011, ze 17. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012, z 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 1310/2012, a z 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 1712/2013, a podotkl, že v daném případě jsou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu o to víc relevantní, že pronajímatelem bytu je obec (město), která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území. K tomuto postavení však odvolací soud nepřihlédl a nevzal na zřetel ani to, že stav užívání dvou, resp. více bytů trval po delší dobu (zde počínaje rokem 2002), za celou tuto dobu žalobce své bytové poměry nijak neuspořádal, neučinil žádné kroky k vyřešení své bytové situace, ačkoli tak – vzhledem k vlastnictví poměrně hodnotných nemovitostí v hlavním městě P. – nepochybně učinit mohl, a naopak nadále využíval výhod bydlení v obecním bytě s regulovaným nájemným, a to i přes to, že takovéto byty jsou určeny primárně k zabezpečování bytových potřeb občanů, kteří nedisponují nemovitostmi ve svém vlastnictví a ani přes veškerou snahu nejsou schopni si vlastní bydlení zajistit (na což opakovaně upozorňoval v průběhu celého řízení). Vyjádřil přesvědčení, že žalobce tudíž na úkor jeho oprávněných zájmů využívá výhod regulovaného nájemného, přestože měl objektivní možnost si ve svých vlastních nemovitostech zajistit pro sebe vyhovující bytové podmínky (namísto toho, aby v nich umožňoval bydlet třetím osobám) a jestliže tak neučinil, nelze to zohlednit k jeho tíži, a to tím spíše, jde-li v jeho případě o obec. K tomu dodal, že bytové potřeby žalobce a jeho manželky byl způsobilý uspokojit zejména dům v K., který je patrový a jeho přízemí se rozkládá (podle údajů katastru nemovitostí) na ploše 85 m 2 , přičemž odvolacímu soudu zároveň vytkl, že jím zjištěné parametry tohoto domu jsou toliko převzatá tvrzení žalobce, jež nebyla ničím prokázána a ani nebyla předmětem dokazování; pokud tedy odvolací soud vyhověl žalobě na základě těchto ničím nepodložených tvrzení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítne, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, poukazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 469/2013, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani posléze uvedené vady dovolatel v dovolání neuplatnil. Námitkou, že odvolacím soudem zjištěné parametry domu v K. jsou toliko převzatá tvrzení žalobce, jež nebyla ničím prokázána a ani nebyla předmětem dokazování, totiž ve skutečnosti brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy z účastnického výslechu žalobce. Nesprávná skutková zjištění však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem a dovolací soud k nim nepřihlíží ani u přípustného dovolání (viz §241a odst. 1 a 3 ve spojení s §242 odst. 3 o.s.ř. a contrario ).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2014) zahájeno řízení o neplatnosti výpovědi nájmu bytu, dokončí se podle dosavadních právních předpisů; právo nájemce na bytovou náhradu nebo na jiná plnění podle dosavadních právních předpisů nejsou dotčena.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o.s.ř.) půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. proto, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z více bytů, které má. Zbývá dodat, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalobce má – ve smyslu citovaného ustanovení – více bytů, tj. předmětný byt a vedle toho ještě dům v K. a byty v Ř. a B. Pro úplnost je namístě podotknout, že otázku více bytů soudy obou stupňů vyřešily v intencích závazného právního názoru obsaženého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 18. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3105/2013, na jehož odůvodnění dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).
Z ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. patří – vzhledem k užitému slovnímu spojení „spravedlivě požadovat“ – k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém konkrétním případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom v soudní praxi nebyl doposud zaznamenán odklon od názoru, že uvedený pojem je zapotřebí posuzovat především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002 /proti posledně uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 81/04/). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4/2002 časopisu Soudní judikatura). Z dikce uvedeného ustanovení však nelze dovozovat, že by výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. byl uplatnitelný výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá k bydlení dva a více bytů. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a z 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) totiž zároveň dovodila, že ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá či vůbec nevyužívá. O obdobnou situaci (a tudíž o výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl – objektivně vzato – užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit. Zde je zapotřebí dodat, že Nejvyšší soud rovněž dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srov. např. již citované rozsudky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003).
V poměrech projednávané věci není – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – bez významu ani otázka, za jakých okolností nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V této souvislosti nelze opomenout, že v již citovaném rozsudku z 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že na nájemcích lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor (na nějž v dovolání poukázal dovolatel), že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace. V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že po nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, nemá-li objektivní možnost druhý byt (dům) užívat a uspokojit tak v něm svou bytovou potřebu proto, že právo bydlení v něm svědčí jiné osobě. Právo bydlení přitom svědčí jiné osobě zejména tehdy, vyplývá-li z nájemní smlouvy, z věcného břemene, rozhodnutí soudu nebo ze spoluvlastnického podílu. Není však ani vyloučeno, aby výjimečně vyplývalo i z jiné právní skutečnosti. Při posouzení, zda jde o takový případ, musí soud pečlivě zvážit poměry pronajímatele i nájemce v dané věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. prosince 2006, sp. zn. 26 Cdo 2911/2005, z 21. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4472/2009, z 20. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3481/2011, a z 16. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 469/2013, tj. rozhodnutí, na které poukázal žalobce ve vyjádření k dovolání).
V poměrech souzené věci dovolací soud – s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno v předchozím odstavci – sdílí názor (odvolacího soudu), že po žalobci nebylo možné spravedlivě požadovat, aby s manželkou užíval pouze byt v Ř. nebo B. V užívání těchto bytů jim totiž skutečně objektivně bránila práva bydlení třetích osob (v případě bytu v Ř. právo doživotního bezplatného užívání K. V., zřízené tzv. nepojmenovanou smlouvou podle §51 obč. zák. /k tomu v podrobnostech viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 15. května 2012, sp. zn. 26 Cdo 1720/2011/, a v případě bytu v B. nájemní právo V. F. na dobu neurčitou). Z těchto práv současně neplynula žalobci výhoda, která by činila užívání předmětného bytu z jeho strany rozporným se spravedlivým uspořádáním vztahů účastníků, přičemž na takový rozpor nelze usoudit ani z jiných okolností souvisejících s existencí uvedených práv. V tomto směru tudíž odvolací soud při právním posouzení věci nepochybil. Jiná je však situace, jde-li o dům v K. K tomuto domu sice rovněž svědčilo právo bydlení třetí osobě (bratru žalobce), avšak pouze v rozsahu jedné (podkrovní) obytné místnosti (o výměře 20 m 2 ) s příslušenstvím; co se týče dalších obytných místností, byl již dům v K. tzv. právně volný. Ve zmíněném domě se přitom nacházel byt, jehož obytné místnosti měly celkovou výměru 52 m 2 . Ve vztahu k možnosti žalobce užívat právně volné místnosti v domě v K. (tj. dvě místnosti a kuchyň s příslušenstvím, byť sdíleným třetí osobou /žalobcovým bratrem/) odvolací soud předně připomněl, že uvedený dům doposud obývá též žalobcova matka, načež zdůraznil, že „žalobce získal vlastnictví tohoto domu darem právě od své matky a svého otce, stalo se tak v jejich pokročilém věku, matka žalobce neměla možnost svou bytovou potřebu uspokojovat jinde, a z morálního hlediska proto po žalobci stěží lze požadovat, aby proti své matce za tohoto stavu podnikl právní kroky směřující k jejímu vyklizení z tohoto domu“ . Za tohoto stavu se ovšem lze ztotožnit s dovolatelovým názorem, že otázku, zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, v tomto ohledu neposoudil z objektivního hlediska a naopak zohlednil pouze subjektivní rozhodnutí (vůli) žalobce ponechat uvedené místnosti v domě v K. v užívání své matky. Z morálního hlediska nelze jistě nic vytknout jeho subjektivnímu rozhodnutí postarat se o bydlení své (starší) matky v původně rodičovském domě v K., v němž dlouhodobě žila; naopak za amorální by bylo možné považovat jednání, kdy by se žalobce domáhal vyklizení matky z domu v K. Po právní stránce však nelze nastalou situaci řešit, jak to ve skutečnosti žalobce učinil, na úkor dovolatele v tom smyslu, že právě z tohoto důvodu budou on a jeho manželka oprávněni i nadále uspokojovat svou bytovou potřebu v předmětném (nájemním) bytě (navíc za regulované nájemné). Po pečlivém zvážení poměrů pronajímatele (jímž je obec) i nájemce nelze než konstatovat, že rozhodl-li se žalobce umožnit bydlení ve svém vlastním domě, v němž si spolu s manželkou mohl objektivně zajistit pro sebe vyhovující bytové podmínky (byť tam na základě shora uvedeného právního důvodu bydlí i jeho bratr), své matce, měl se, a to vzhledem ke svým majetkovým poměrům (viz skutková zjištění uvedená shora) a vzhledem k době, po kterou uvedený stav trval, postarat o své bydlení jinak než užíváním obecního bytu (za regulované nájemné). S přihlédnutím k tomu, že nájemní vztah zde trval od roku 1983, však nelze uvedený stav v užívání dvou bytů (prakticky ke dni doručení výpovědi z nájmu dobu deseti let) vyhodnotit ve prospěch žalobce tak, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt. Otázku předloženou k dovolacímu přezkumu tak odvolací soud neposoudil z objektivního hlediska, nýbrž zohlednil pouze subjektivní zájmy žalobce a soukromé problémy jeho rodinného života, jež v konečném důsledku vyřešil na úkor dovolatelova majetku.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že ke dni doručení Výpovědi měl žalobce více bytů a současně na něm bylo možné z objektivního hlediska spravedlivě požadovat, aby užíval k bydlení pouze jeden z nich (v tomto případě dům v K.); výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. tudíž byl naplněn. Výpověď přitom obsahuje všechny (zvláštní) náležitosti předepsané pro výpověď z nájmu bytu (§711 odst. 3 obč. zák.) a vyhovuje též obecným náležitostem právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák., včetně toho, že je určitá a srozumitelná (objektivně pochopitelná). Výpověď není neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák., neboť žalobce netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Žaloba na určení neplatnosti dotčeného právního úkonu proto není opodstatněná a správně měla být zamítnuta.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace (§241a odst. 3 o.s.ř.) správný ve výroku, jímž odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil (podle §243d písm. b/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty před středníkem o.s.ř.) tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Z posléze uvedených důvodů jej však změnil ve výroku o nákladech řízení.
Právo na náhradu nákladů řízení soud prvního stupně správně přiznal žalovanému k tíži žalobce podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř., avšak nesprávně určil výši těchto nákladů.
Dovolací soud zastává názor, že na náhradě nákladů řízení, o nichž příslušelo rozhodnout soudu prvního stupně, náleží žalovanému pouze vyrovnání za zaplacené soudní poplatky z odvolání z 30. listopadu 2012 a z dovolání z 31. července 2013 ve výši 2.000,- Kč a 10.000,- Kč (viz č. l. 44 a 67 spisu; §137 odst. 1 o.s.ř.). Náklady, jež mu vznikly v souvislosti s tím, že ho v řízení zastupovala advokátka, nelze za účelné považovat proto, že v daném případě jde o spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalovaného, jenž je statutárním městem a lze u něj presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09). K tomu lze jen dodat, že přestože v tomto konkrétním případě opakovaně rozhodoval dovolací soud, vycházelo řešení souzené věci z dlouhodobě ustálené judikatury, nešlo zde o právní problematiku úzce specializovanou nebo nadmíru složitou, o věc s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva (eventuálně cizího jazyka), ani o jinak výjimečný případ, jehož okolnosti odůvodňovaly, aby se žalovaný nechal v řízení zastupovat advokátkou.
Za této situace dovolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II. tak, že náhrada nákladů řízení činí 12.000,- Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1a 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že v řízeních o opravných prostředcích, podaných po vydání v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně, žalovanému nevznikly žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti neúspěšnému žalobci právo (o /ne/účelnosti nákladů spojených se zastupováním žalovaného zplnomocněnou advokátkou /jiné náklady žalovanému v uvedených řízeních nevznikly/ platí totéž, co již bylo v tomto ohledu uvedeno shora).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu