ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1310.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1310/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ Ing. P. R. a b/ Ing. D. R., zastoupených JUDr. Janou Slomkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 5, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem v Praze 10, Vršovická 68/1429, zastoupené Mgr. Soňou Hanzalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 785/1, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 357/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 18 Co 369/2011-69, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. května 2011, č. j. 28 C 357/2009-46, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 18. září 2009 (dále též jen „Výpověď“) z nájmu žalobců k „bytu č. 6, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 4. patře (5. podlaží) domu čp. 771 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. října 2011, č. j. 18 Co 369/2011-69, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po zopakování dokazování v odvolacím řízení vyšel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z následujícího skutkového stavu. Žalovaná (pronajímatelka bytu) dala žalobcům (společným nájemcům bytu) dne 18. září 2009 výpověď z nájmu předmětného bytu (jehož celková výměra činí 98,85 m2), která byla doručena žalobkyni dne 9. října 2009 a žalobci dne 10. října 2009. Ve Výpovědi odkázala na ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a odůvodnila ji konstatováním, že žalobci mají dva byty ve smyslu citovaného ustanovení, neboť vedle předmětného (nájemního) bytu vlastní žalobce ještě budovu č. p. 329 (objekt bydlení) stojící na pozemku parc. č. 468 (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území S., obec Praha, která je zapsána na listu vlastnictví č. 2130 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha (dále jen „dům čp. 329“), a kterou žalobci mohou užívat k bydlení. Přitom žalobce ke dni doručení Výpovědi dům čp. 329 skutečně vlastnil. Dne 13. dubna 2006 bylo vydáno stavební povolení s označením „Přístavba, stavební úpravy a nová přípojka vody a plynu u domu čp. 329“, přičemž záměrem bylo vybudovat bytovou jednotku se samostatným vstupem o užitné ploše 82,30 m2 a sklepa 23,17 m2, celkem 105,47 m2, a to při nezměněném využití objektu. Minimální zásahy do dispozice bytu měly spočívat ve zvětšení zádveří a spojení kuchyně a obytného prostoru. Podle žádosti o vydání stavebního povolení měla být stavba uskutečněna dodavatelsky s předpokládaným termínem dokončení v prosinci 2007. Podmínkou vydaného stavebního povolení bylo dodavatelské provedení stavby a její dokončení do dvou let od právní moci stavebního povolení, tj. do 11. května 2008. Ve dnech 27. března 2008 a 6. prosince 2010 požádal žalobce – bez odůvodnění – o prodloužení termínu dokončení stavby, přičemž nejprve dne 30. dubna 2008 bylo rozhodnuto o změně stavby před dokončením a doba dokončení byla prodloužena do 31. prosince 2010 a posléze dne 11. ledna 2011 byla lhůta k dokončení stavby prodloužena do 31. prosince 2012. V uvedených stavebních řízeních nebyl zjišťován stav stavby a ani důvody, pro něž nebyla v původním termínu podána žádost o kolaudaci. Od roku 2006 byla na domu čp. 329 vyměněna střešní krytina, okna, inženýrské sítě, rozvody elektřiny, plynu a vody. Od 1. října 2008 činí nájemné v předmětném bytě 4.400,- Kč měsíčně a se zálohami na služby jde o částku 10.088,- Kč měsíčně. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobci mají dva byty ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., neboť vedle předmětného (nájemního) bytu vlastní žalobce ještě dům čp. 329. Dále rovněž dovodil, že po žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, nebyl-li dům čp. 329 k 9., resp. 10. říjnu 2009 (kdy byla žalobcům doručena Výpověď) „obyvatelný“. Proto žalobě vyhověl. Odvolací soud sice shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v době doručení Výpovědi měli žalobci dva byty (neboť byli společnými nájemci předmětného bytu a žalobce vlastnil ještě dům čp. 329). Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že po žalobcích lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Konstatoval, že při posuzování otázky, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, nelze zdůrazňovat a vytrhávat z okruhu právně významných skutečností pouze jednu okolnost (v daném případě to, že v době doručení Výpovědi nebyly povolené stavební úpravy v domě čp. 329 kolaudovány) a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, tj. po jakou dobu v daném případě stav dvou (více) bytů trvá, jaká je velikost bytu v domě čp. 329, jaké kroky činili žalobci k vyřešení své bytové situace či proč vzniklou situaci nijak konstruktivně neřešili. V této souvislosti pak zdůraznil, že ke dni doručení Výpovědi svědčil žalobcům právní důvod k užívání dvou bytů již 19 let, že výměra a struktura místností v domě čp. 329 je srovnatelná s předmětným bytem, že oba byty se nacházejí v tomtéž obvodu hlavního města Prahy a jejich vzdálenost nepřesahuje 2 km, že samotní žalobci odhadovali dobu rekonstrukce na dva roky a že nelze vyhodnotit k tíži žalované skutečnost, že bez objektivní příčiny upustili od povolené (jednoduché) rekonstrukce domu čp. 329 a ke dni doručení Výpovědi formálně udržovali (a dosud udržují) stav jeho rozestavěnosti, tj. subjektivní okolnost na straně žalobců. K námitce týkající se nedostatku finančních prostředků na rekonstrukci domu čp. 329 uvedl, že k tomu žalobci nenavrhli žádné důkazy a že navíc měla-li být rekonstrukce uskutečněna dodavatelsky s termínem dokončení do dvou let, existoval zajisté i způsob financování celé stavby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Namítli, že při posouzení, zda na nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, odvolací soud zdůraznil pouze devatenáct let trvající vlastnické právo žalobce k domu čp. 329 a nevzal v úvahu všechny zjištěné právně významné okolnosti, tedy to, že v rámci svých možností činili a činí veškeré možné kroky k vyřešení své bytové situace – požádali (z tam rozvedených a pochopitelných důvodů až po úmrtí otce žalobce) o vydání stavebního povolení na rekonstrukci domu čp. 329, vzhledem k rozsahu později zjištěných a dříve nezjistitelných potřebných rekonstrukčních prací (v dovolání blíže specifikovaných) se prodloužila plánovaná doba rekonstrukce a také finanční náročnost stavby a v době doručení Výpovědi byl dům čp. 329 ve stavu hrubé stavby. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnili správnost právních názorů, že v době doručení Výpovědi měli dva byty a že bylo možné na nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden z nich. V této souvislosti především uvedli, že v době doručení Výpovědi neměli druhý byt, byl-li v té době dům čp. 329 ve stavu hrubé stavby. Měli rovněž za to, že z důvodů shora specifikovaných nebylo možné na nich spravedlivě požadovat, aby v té době (v době doručení Výpovědi) užívali pouze jeden byt. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnili dovolatelé vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu věci.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že při posuzovaní otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Dovolací soud se sice neztotožňuje – z důvodů uváděných dovolateli – s názorem, že při posuzování otázky, zda na nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, lze v jejich neprospěch vyhodnotit dobu 19 let, po kterou (ke dni doručení Výpovědi) dovolatel vlastnil dům čp. 329. Současně však zdůrazňuje, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že při posuzování uvedené otázky (správně) vycházel z objektivně existujících skutečností (nepřihlížel k subjektivním představám a zájmům, s nimiž v této souvislosti operovali dovolatelé) a zohlednil taktéž okolnosti na straně žalované (především to, že v daném případě jde o obecní byt). Dodává rovněž, že jakkoliv mohly být rekonstrukční práce na domu čp. 329 časově a finančně náročné, museli si být dovolatelé při jejich provádění vědomi především toho, že užívají obecní byt při existujícím vlastnickém právu dovolatele k uvedenému domu; přitom nelze ztratit ze zřetele ani to, že ke dni doručení výpovědi trvaly tyto práce již více jak tři a třičtvrtě roku a původně měly být ukončeny ve lhůtě do dvou let, tj. do 11. května 2008, jak vyplývá z obsahu spisu. Se zřetelem k řečenému tedy lze konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu (o skutečnostech, které byly právně významné při posuzování otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tudíž nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).
Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006). Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že také existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) patří – vzhledem k užitému slovnímu spojení „spravedlivě požadovat“ – k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém konkrétním případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom v soudní praxi nebyl doposud zaznamenán odklon od právního názoru, že uvedený pojem je zapotřebí posuzovat především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 19. listopadu 2003, sp.zn. 26 Cdo 1772/2002). Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000), a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
O situaci výše uvedenou (faktické užívání dvou bytů) v daném případě sice nejde, avšak z dikce uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl uplatnitelný výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá k bydlení dva a více bytů. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) totiž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá či vůbec nevyužívá.
V poměrech projednávané věci není – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor, že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace. Nejvyšší soud dále dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srov. rozsudky ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněný pod C 2685 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, na něž dovolatel rovněž poukázal). Při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je třeba respektovat nejen oprávněné zájmy nájemce, ale i pronajímatele na využití předmětu jeho vlastnického práva. Povinností soudu je tedy mimo jiné zjišťovat i důvody, pro něž nájemce vlastnící nemovitost stavebně určenou k bydlení (rodinný dům) k těmto účelům nevyužívá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1439/2004, uveřejněný pod C 3751 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V posuzovaném případě jsou žalobci společnými nájemci předmětného bytu a ke dni dání Výpovědi byl (a je i v současné době) žalobce vlastníkem domu čp. 329 (objekt bydlení). Dovolací soud zastává názor, že v době doručení Výpovědi měli žalobci druhý byt (vedle předmětného /nájemního/ bytu měli ještě dům čp. 329 /ve vlastnictví dovolatele/, který byl v té době kolaudován jako objekt určený k bydlení). Dovolací soud sdílí rovněž názor, že – z důvodu specifikovaných odvolacím soudem (vyjma jedné shora uvedené okolnosti) – lze na žalobcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt; úvaha odvolacího soudu totiž není vzhledem ke zjištěným skutečnostem zjevně nepřiměřená. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že při posuzování uvedené otázky nelze „izolovaně“ zdůrazňovat a ve skutečnosti vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost (tj. v daném případě dosud nezkolaudované stavební úpravy v domě čp. 329, jak nesprávně učinil soud prvního stupně) a ve skutečnosti opomenout a tudíž ani nevyhodnotit další právně významné okolnosti, tj. nejen to, po jakou dobu rekonstrukce domu čp. 329 trvá, jaká je jeho velikost a vybavenost a jaké kroky činili dovolatelé k vyřešení bytové situace či zda vzniklou situaci řešili konstruktivním způsobem a v časově přijatelné době (zajisté by postupovali jinak, pokud by neměli /relativně pohodlné/ bydlení v předmětném /obecním/ bytě), nýbrž i to, jakou majetkovou hodnotou v případě domu čp. 329 disponují. Přitom nelze odhlédnout ani od okolností a zájmů na straně pronajímatele. Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu