ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.790.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 790/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. D., O., b) P. D., O., zastoupených JUDr. Jarmilou Podivínskou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Krapkova 3, proti žalovaným 1) Ing. J. Z., P., zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, 2) Mgr. O. Z., P., 3) D. Z., P., oběma zastoupeným Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Laškov, Dvorek 16, o zaplacení 63.246,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 31/2011, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 12 Co 377/2015-526, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované 2) a 3) jsou povinny, každá rovným dílem, nahradit žalobcům k rukám JUDr. Jarmily Podivínské, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 6.156,- Kč.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2015, č. j. 11 C 311/2011-487, ve výrocích I., II. a V., jimiž bylo žalovaným 2) a 3) uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 63.246,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, nahradit jim náklady prvostupňového řízení 128.878,- Kč a nahradit náklady vzniklé za řízení státu ve výši 15.076,- Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud žalovaným 2) a 3) uložil, aby žalobcům nahradily náklady odvolacího řízení 6.156,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích III., IV. a VI., týkajících se žalovaného 1), a řízení vůči němu zastavil (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), žalobcům uložil, aby žalovanému 1) nahradili náklady prvostupňového řízení 88.064,- Kč (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu), stanovil, že stát nemá vůči žalovanému 1) právo na náhradu nákladů řízení (výrok V. rozsudku odvolacího soudu), a zavázal žalobce, aby žalovanému 1) nahradili náklady odvolacího řízení 2.134,- Kč (výrok VI. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované 2) a 3) dovolání, směřující vůči jeho výrokům I. a II. Přípustnost dovolání odůvodnily tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nevymezily přitom žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset a při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od konkrétní judikatury dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlásily, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelky v posuzovaném případě zjevně nedostály, jestliže tvrdíce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétním způsobem nevymezily žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, při jejímž řešení se tak mělo stát, ani nekonkretizovaly, od které "ustálené rozhodovací praxe" se odvolací soud měl odchýlit a v důsledku jakého svého (judikatuře odporujícího) právního posouzení věci.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelky dovolání v zákonné lhůtě nedoplnily (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Zcela nad rámec výše uvedeného lze dodat, že dovolatelky podaným dovoláním, v němž, odkazujíce na znalecký posudek vypracovaný v průběhu řízení, rekapitulují náklady vynaložené na opravy a údržbu společných nemovitých věcí v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení, žel neuplatňují ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Svými dovolacími námitkami totiž zpochybňují výlučně skutkové závěry odvolacího soudu. Dovozují-li pak dovolatelky z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 (bez bližšího zdůvodnění, jakým způsobem se odvolací soud od poukazovaného rozhodnutí měl odchýlit), že výše bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku investice do nutných oprav a údržby společné věci odpovídá zhodnocení spoluvlastnických podílů, dlužno uvést, že citovaný rozsudek mezi investicemi do nutných oprav a údržby společné věci a jinými investicemi, vedoucími ke zhodnocení předmětu podílového spoluvlastnictví, v poměrech jím posuzovaného případu nerozlišuje. Otázkou výše bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku investic do nutných oprav a údržby společné věci se však Nejvyšší soud zabýval v jiných svých rozhodnutích, dospívaje opakovaně k závěru, že v případě investic na nutnou opravu a údržbu společné věci vzniká bezdůvodné obohacení ve výši, která je dána podílem neinvestujícího spoluvlastníka na investičních nákladech odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na společné věci, a nikoliv zhodnocením jeho spoluvlastnického podílu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 583, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1870/2007, uveřejněný pod č. 53/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadají-li konečně dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení, či ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, neuplatňují ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaných 2) a 3) bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců (kteří podali vyjádření k dovolání) patří odměna advokáta za dva úkony právní služby po 2.928,- Kč za jeden společný úkon (§7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč
(§13 odst. 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu