ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.902.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 902/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce města Chomutov , IČ 00261891, se sídlem v Chomutově, Zborovská 4602, proti žalovanému Ing. L. M., Ch., zastoupenému JUDr. Jiří Paškem, advokátem se sídlem v Chomutově, Beethovenova 1820/52, o určení vlastnictví k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 C 275/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2014, č. j. 10 Co 633/2012-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 17. 2. 2012, č. j. 20 C 275/2003-224, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemkových parcel p. č. 4756/4 – ostatní plocha, o výměře 236 m 2 , p. č. 4757/3 – vodní plocha, o výměře 539 m 2 , p. č. 4757/5 – ostatní plocha, o výměře 3459 m 2 , p. č. 4757/6 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 66 m 2 , a p. č. 4835/2 – ostatní plocha o výměře 10 m 2 , vše zapsáno na listu vlastnictví č. 2774 pro obec Ch., katastrální území Ch. I. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Vyšel z toho, že manželé Říhovi nabyli na základě přídělové listiny vlastnické právo k přídělu představovanému pozemkovou parcelou č. 2123/3 [po přečíslování č. 4731] o výměře 4 280 m 2 v k. ú. Ch., kterou nabyla po smrti svého otce pozůstalá S. K., která vlastnické právo k ní převedla smlouvou ze dne 25. 11. 1974 schválenou Okresním národním výborem Chomutov dne 4. 12. 1974 na československý stát do správy Městského národního výboru (MNV) za účelem výstavby lesoparku. V roce 1975 se parcela č. 4731 sloučila s parcelou č. 4757. MNV zřídil příspěvkovou organizaci Lesopark a do správy jí svěřil mimo jiné parcelu č. 2123/3 a ta v rámci své činnosti prokazatelně spravovala svěřený majetek nejpozději do 25. 10. 1994, tedy i ke dni 23. 11. 1990, resp. k 24. 5. 1991. Na základě žádosti Městského úřadu v Chomutově ze dne 10. 3. 1992 byl proveden záznam vlastnického práva k nemovitostem označeným ve výroku I ve prospěch žalobce. S. K. zemřela dne 12. 5. 1992, přičemž původní příděl č. 65 nebyl součástí zanechaného majetku; v roce 1991 její syn M. K. zjistil, že parcela č. 2123/3 je v přídělovém elaborátu původních přídělců, nebyl k ní uplatněn restituční nárok ani nebyla jejími dědici označena jako součást dědictví. Až v roce 2001 podali J. a M. K., synové zůstavitelky, zastoupení žalovaným, žádost o zápis vlastnického práva k předmětné parcele na základě dědického rozhodnutí z roku 1969, jímž ji S. K. nabyla jako dědička po zemřelém K. Ř., a to šest let předtím, než ji prodala československému státu. Ačkoliv byla ve sbírce listin obsažena kupní smlouva z roku 1974, a musela být i žádost obce Ch. o zápis vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb., a aniž by město Ch. vlastnické právo jakýmkoliv titulem pozbylo, vyhověl Katastrální úřad návrhu bratrů K., a namísto zápisu duplicitního vlastnictví, zapsal na výlučné vlastnické právo pro S. K. Po dodatečném pojednání dědictví nabyl každý syn jednu polovinu předmětné nemovitosti a dne 1. 2. 2002 převedli kupní smlouvou vlastnické právo k předmětné nemovitosti na žalovaného.
V souvislosti se smlouvou o převodu vlastnického práva ze S. K. na československý stát soud uzavřel, že se stala účinnou udělením souhlasu nadřízeného orgánu dnem 4. 12. 1974, a k tomuto okamžiku přešlo na nabyvatele vlastnické právo. Navzdory absenci registrace smlouvy Státním notářstvím šlo platný a účinný převod vlastnického práva, a to z důvodu pravé zpětné účinnosti §134 odst. 2 ve spojení s §507a odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 131/1982 Sb. (stanovící, že k účinnosti smlouvy je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví). Městský národní výbor v Chomutově při uzavírání kupní smlouvy jednal v rámci výkonu státní správy a po převodu vlastnického práva k pozemkové parcele č. 4731 na stát tak v jejích mezích i přímo vykonával vlastnické právo státu k nově nabytému majetku. Ustavil příspěvkovou organizaci Lesopark sloužící k výkonu osvětové činnosti, k čemuž jí svěřil vymezený majetek. Dále obvodní soud posuzoval splnění všech zákonných podmínek obecné restituce dle zákona č. 172/1991 Sb., kdy žalovaný zpochybňoval, zda žalobce, či jeho právní předchůdce (MNV), s nemovitostmi hospodařil; výkonem správy nad pozemkovou parcelou č. 4757 příspěvkovou organizací zřízenou Městským národním výborem v Chomutově ke dni 23. 11. 1990 tento realizoval své právo hospodaření a obdobně ke dni 24. 5. 1991 výkonem správy označené nemovitosti toutéž příspěvkovou organizací realizovala své právo hospodaření i obec. Žalobci svědčí vlastnické právo již na základě shora uvedených skutečností, a dále i z titulu vydržení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 4. 2014, č. j. 10 Co 633/2012-257, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V souzené věci katastrální úřad uznal svoje pochybení spočívající v tom, že neprovedl záznam duplicitního vlastnictví k nemovitostem. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že kupní smlouva z roku 1974, kterou prodala S. K. pozemek československému státu, je platným a účinným právním úkonem, nehledě na absenci registrace státním notářstvím, neboť na danou věc se podle přechodných ustanovení obč. zák. vztahoval §134 odst. 2 obč. zák. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. Předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Majetek náležel v uvedené době České republice, právní předchůdce obce měl k majetku právo hospodaření, a také s tímto majetkem prostřednictvím příspěvkové organizace Lesopark Chomutov [nyní Podkrušnohorský zoopark Chomutov] hospodařil. Žalobce ani jeho právní předchůdce nemovitosti nepozbyli a žalovaný ani dědicové, od kterých nemovitosti koupil, nemohli nemovitosti nabýt vydržením, neboť nesplňovali podmínku oprávněné držby, nenakládali s nemovitostmi jako s vlastními (nenakládali vůbec), nikdy je nedrželi, protože byly součástí Lesoparku. Zůstavitelka nebyla v době úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, a odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pojal pochybnost o dobré víře žalovaného, který zastupoval dědice a měl možnost se seznámit s listinami v katastru nemovitostí prokazujícími tuto skutečnost. Žalobce nemohl pozbýt vlastnického práva k předmětným nemovitostem v důsledku toho, že žalovaný uzavřel kupní smlouvu s dědici Soni Kittlerové, neboť jde o neplatný právní úkon, nejednalo se o nabytí věci od vlastníka.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky nabytí vlastnického práva žalovaným od nevlastníka, jež je judikaturou Nejvyššího soudu posuzována rozdílně, a z otázky práva hospodaření s majetkem státu, jež byla vyložena odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Co se týče práva hospodaření, podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1922/2008, hospodařit s věcí znamená starat se o ni s péčí řádného hospodáře. Povinnost hospodařit s předmětnými pozemky byla uvedena ve statutu Lesoparku. Okresní soud měl za zjištěné, že státní organizace Lesopark s nemovitostmi fakticky hospodařila. Odvolací soud jeho zjištění nezpochybnil, za hospodaření však nepovažoval faktické hospodaření podle hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 119/1988 Sb., ale zřízení organizace, svěření správy národního majetku této organizaci a přidělení prostředků této organizaci. Odvolací soud dále rozhodoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, a dalšími, v jejichž smyslu žalobce právo hospodaření neměl, nevykonával, a fakticky s pozemky nehospodařil. Dále ohledně nabytí předmětných nemovitostí žalovaným na základě kupní smlouvy s dědici dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, že se nejednalo o nabytí věci od vlastníka, ale dobrou vírou žalovaného se prakticky nezabýval – ačkoliv vyslovil pochybnosti, žádný závěr neučinil. Judikatura Ústavního soudu se přiklání k principu dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci v horizontálním právním vztahu. V judikatuře Nejvyššího soudu převažuje názor o nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka, nikoliv však bezvýhradně. Žalovaný neinicioval dodatečné dědické řízení, ani dědice v tomto řízení nezastupoval, neměl žádný důvod pochybovat o správnosti rozhodnutí soudu. Požadavek, aby účastník kupní smlouvy zjišťoval v katastru nemovitostí ve sbírce listin, zda snad pozemky nebyly někdy v minulosti prodány, považoval žalovaný za nepřiměřený. Duplicitní vlastnictví nezjistil ani katastrální úřad. Žalovaný poukázal na to, že to byl žalobce, kdo mu navrhl, aby předmětné pozemky koupil od dědiců s tím, že provede výměnu těchto pozemků za pozemky, které žalobce vlastní pod zemědělskou stavbou žalovaného, přičemž tato směna byla schválena orgány žalobce. Žalobce proto není vlastníkem předmětných pozemků jednak proto, že je nenabyl podle zákona č. 172/1991 Sb. jednak proto, že pozemky v dobré víře nabyl žalovaný.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí nižších soudů jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/1996, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dle kterého lze za hospodaření obce s nemovitostmi ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. považovat i hospodaření cestou svěření do dočasného užívání. Hospodaření organizace Lesopark s majetkem státu chápe jako hospodaření národního výboru prostřednictvím takto zřízené organizace (v souvislosti s plněním úkolů, k nimž byla zřízena). Ohledně možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka se soudy obou stupňů řádně vypořádaly s procesní obranou žalovaného a učinily správný závěr ohledně dobré víry žalovaného. Právní předchůdci žalovaného a především žalovaný sám jako jejich zmocněnec museli v době, kdy činili kroky k záznamu vlastnického práva pro S. K., vědět, že vlastnické právo k nemovitostem je zapsáno pro žalobce, který jej ve prospěch S. K. nepozbyl, což zpochybňuje dobrou víru.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K otázce výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je §1 zákona č. 172/1991 Sb. setrvale interpretován tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010).
Shodně je §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. interpretován též v rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle kterého „právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“. Proto i pojem „hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem „hospodaření“ ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14).
Otázkou realizace práva hospodaření k předmětné parcele, které spolu s výkonem vlastnického práva státu k nim náleželo bývalému Městskému národnímu výboru Chomutov a které vykonávala (jím zřízená) příspěvková organizace Lesopark (nyní Podkrušnohorský zoopark Chomutov), se odvolací soud v dané věci náležitě zabýval a jeho závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu představovanou shora citovanou judikaturou. Předmětné nemovitosti sloužily k účelu osvěty jako součást lesoparku, a pro tento účel byly v r. 1974 převedeny do vlastnictví státu, který je dal do správy Městskému národnímu výboru, jenž zřídil příspěvkovou organizaci Lesopark Chomutov, jíž svěřil předmětné nemovitosti do užívání. Ve zřizovací listině MNV vymezil rozsah svěřeného nemovitého majetku, jakož i práva a povinnosti příspěvkové organizace k uvedenému majetku, a organizaci přiděloval k plnění daného cíle prostředky. Prostřednictvím uvedené organizace žalobce i jeho právní předchůdce zjevně vykonávaly právo hospodaření. Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této dovolatelem nastolené právní otázky, jež byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena a přijaté závěry shledává ústavně konformními i Ústavní soud.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že závěr, že za hospodaření s nemovitostí se dá považovat i její přenechání do nájmu, či její přenechání jiné organizaci do hospodaření (potažmo že toto právo nemusí být realizováno toliko přímo státem, ale i prostřednictvím jiného subjektu), vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008, na němž dovolatel založil svou dovolací argumentaci. Konečně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, dopadá na případ skutkově odlišný od nyní řešeného. Na rozdíl od nyní projednávané věci totiž meritem sporu bylo posouzení kvality hospodaření s nemovitostmi ve vlastnictví státu, kdy dovolací soud potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že městský národní výbor s nemovitostmi nehospodařil s péčí řádného hospodáře.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka nabytí vlastnického práva dovolatelem od nevlastníka (od J. K. a M. K.) ve smyslu §486 obč. zák., neboť odvolací soud tuto otázku pro řešení věci samé (toho, zda je žalobce vlastníkem nárokovaných nemovitostí) nepokládal za podstatnou a na jejím vyřešení závěr o vlastnictví žalobce nevystavěl; odvolací soud pouze uzavřel, že dovolatel vystupoval jako zástupce dědiců po S. K., a že věděl nebo mohl (objektivně) vědět, že S. K. nebyla v době úmrtí vedena jako vlastník předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí, protože kupní smlouva z roku 1974, kterou jmenovaná převedla nemovitosti na stát, byla ve sbírce listin k dispozici. Stejně tak byla dovolateli všeobecně známa i skutečnost, že pozemky jsou součástí lesoparku a ve sbírce listin se naopak nenacházel žádný jiný dokument prokazující, že by S. K. svědčil právní titul, na základě kterého nemovitosti opětovně nabyla, či dokument prokazující ztrátu vlastnického práva žalobce. Dovolatel měl možnost seznámit se s ohledem na princip formální publicity s dokumenty uloženými ve sbírce listin i bez ohledu na to, zda vystupoval jako zástupce prodávajících či nikoliv. Současně nelze požadavek na seznámení se s dokumenty založenými ve sbírce listin týkající se nemovitosti, kterou prodávající míní nabýt, považovat za nepřiměřený, a to právě s ohledem na okolnosti tohoto případu.
V souzené věci nelze považovat úvahy a závěry odvolacího soudu stran dobré víry dovolatele, vystavěné na nezpochybněných skutkových závěrech, za zjevně nepřiměřené, úvahy odvolacího soudu jsou konzistentní a dovolací soud v nich neshledal logický rozpor. Argumentace dovolatele vztažená k závěrům o existenci jeho dobré víry při převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z dědiců po S. K. se navíc (a především) nese vesměs v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), což přípustnost dovolání založit nemůže.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou tedy nejen shora podané závěry týkající se naplňování práva hospodaření obcí, ale i závěry odvolacího soudu při řešení otázky (ne)existence dobré víry dovolatele, která byla podmínkou pro případné nabytí vlastnického práva dovolatelem od nepravého dědice, a proto Nejvyššímu soudu nezbylo než uzavřít, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je proto postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy jiným účastníkům než žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu