ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.993.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 993/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) L. Ř. , a b) Ing. V. J. , obou zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení 2 382 269 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 239/2012, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2016, č. j. 20 Co 27/2016-90, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2016, č. j. 20 Co 27/2016-90, se ve výrocích pod body II a III o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. dubna 2014, č. j. 30 C 239/2012-45, zamítl žalobu, jíž bylo navrhováno, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům (každému z nich) částku 1.191.134,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a přitom žalobcům uložil zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 110 352 Kč k rukám jej v řízení zastupujícího advokáta do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II).
K odvolání žalobců – poté co z důvodu částečného zpětvzetí odvolání bylo zastaveno řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé (výrok I), Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. února 2016, č. j. 20 Co 27/2016-90, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení u soudu prvního stupně jen tak, že jejich výše činí 121 327 Kč; jinak i v tomto výroku rozsudek potvrdil (výrok II) a současně rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 168 Kč (výrok III).
Předmětem řízení ve věci samé bylo žalobci uplatněné právo na peněžitou náhradu – vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2, §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) za užívání v žalobě identifikovaných pozemků v katastrálním území Ch., obec P., představujících veřejné prostranství [§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů], jež jsou ve vlastnictví žalobců. Negativní rozhodnutí o žalobě soud prvního stupně zdůvodnil jednak promlčením části nároku (za dobu před 26. 12. 2010), dále tím, že s některými pozemky mohli žalobci bez problému nakládat a bez omezení je užívat (pozemky parc. č. 2013/205, 2031/206, 2013/207, 2014/342, 2014/344 a 2014/343), zatímco v případě pozemku parc. č. 2014/343 představujícího veřejného prostranství mohla na úkor žalobců získat bezdůvodné obohacení toliko městská část P., tedy nikoliv žalovaný, jež tak není v tomto sporu pasivně legitimován.
O náhradě nákladů řízení (při částečné korekci rozhodnutí soudu prvního stupně toliko ohledně výše nákladů žalovaného) odvolací soud rozhodl podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.), podle zásady úspěchu ve věci. Při posouzení otázky, zdali lze žalovanému jako hlavnímu městu přiznat náhradu nákladů za zastupování advokátem v řízení, odvolací soud vycházel z toho, že daný spor o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků představujících veřejné prostranství není skutkově a právně jednoduchý, byla-li v něm řešena i otázka pasivní věcné legitimace ve sporu, jejíž řešení není jednoznačné a odvíjí se od posouzení charakteru pozemku a způsobu jeho užívání. Podle závěru odvolacího soudu právě spory obdobného typu si vyžadují odborné vědomosti a znalost judikatury, která je dle názoru odvolacího soudu v dané oblasti nestálá. Za obtížnou považuje odvolací soud i orientaci v procesních předpisech, dodávaje, že profesní zaměření zaměstnanců žalovaného vybavených právnickým vzděláním neodpovídá požadavkům na řádné zastupování v soudním řízení. Jiný závěr, tedy že zastoupení advokátem v daném sporu není účelné, považoval by odvolací soud také za projev nerovnosti a diskriminace (argumentuje též závěry z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08).
Proti výrokům pod body II a III usnesení o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně a náhradě nákladů odvolacího řízení podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné, naplňující dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., označují žalobci posouzení otázky, zdali lze v případě žalovaného hlavního města uvažovat jako s účelně vynaloženými náklady, na jejichž náhradu měl by tento žalovaný právo, i s náklady na advokátní zastoupení (odměna a náhrada hotových výdajů zvoleného advokáta). Argumentují tím, že věc projednávaná soudy nižších stupňů nebyla nikterak skutkově či snad dokonce právně složitá a nevymykala se obdobným sporům tohoto typu a tedy běžné činnosti žalovaného při správě jeho majetku, pro jejíž zajišťování je i po stránce odborné dostatečně personálně vybaven. Přitom žalobci zmínili nejenom zásadně jinou rozhodovací praxi dovolacího a Ústavního soudu v otázce účelnosti nákladů na advokátní zastoupení hlavního města (či dalších statutárních měst) v občanském soudním řízení, ale i na zásadně jinou praxi samotného odvolacího soudu. Navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení v napadených výrocích změnil tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně, jakož i na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Žalovaný považuje podané dovolání za vadné či nepřípustné, proto, že jej – dle jeho názoru – dovolatelé spojují se skutkovými otázkami, jež nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Jinak pokládá závěry odvolacího soudu za konformní s ustálenou rozhodovací praxí, odůvodnil-li odvolací soud své rozhodnutí výjimečností daného sporu či obdobných sporů tohoto typu a odkázal-li i na judikaturu řešící relevantní otázky z hlediska posouzení věci samé, jíž nepovažuje za zcela jednoznačnou. Podle názoru žalovaného se pak rozhodnutí neprotiví ani odkazované judikatuře Ústavního soudu (nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15). Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuelně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání žalobců je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva (zdali v případě hlavního města či statutárních měst lze jimi vynaložené náklady na zastupování advokátem v občanském soudním řízení principálně považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadených výroků usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány, z obsahu spisu se nepodávají, proto se Nejvyšší soud v hranicích otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normy, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §137 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle §100 odst. 3.
Podle §137 odst. 2 o. s. ř. odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Při řešení dovolateli nastolené otázky, týkající se výkladu shora citovaných ustanovení civilního procesního předpisu, vskutku nelze pominout ony relevantní závěry nálezové judikatury Ústavního soudu k dané problematice (srov. např. nález ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, bod 25; nález ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12; nebo i dovolateli odkazovaný nález ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 120), dle níž při posuzování otázky, zdali lze náklady na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.), musí soudy vzít v úvahu i to, kdo se advokátem nechal v řízení zastoupit (personální kritérium). Dle této judikatury nejenom v případě státu (či jiných veřejných institucí hospodařícími s veřejnými prostředky), ale i u statutárních měst (tím spíše u hlavního města) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, že by musela využívat právní pomoci advokátů; není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými. Dospějí-li obecné soudy k závěru, že zastoupení advokátem je s ohledem na okolnosti případu namístě a náklady s tím spojené je třeba výjimečně považovat za účelně vynaložené, musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit a uvést, v čem spatřují specifické okolnosti případu (přiměřeně srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, nebo nález ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, bod 23).
Z předestřené nálezové judikatury, krom již zmíněné nutnosti prokázat účelnost zastoupení advokátem v každé takové jednotlivé věci, také vyplývá, že „je vždy třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou žalobcem, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuelně jazykové znalosti apod. V takových případech lze považovat postup takto kvalifikovaného účastníka, jenž zvolí pro zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit“ (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11).
Citované závěry nálezové judikatury Ústavního soudu byly reflektovány i rozhodovací praxí dovolací soudu, již lze mít i v tomto směru za ustálenou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, rozsudek ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015, usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016, nebo usnesení ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 88/2017, jež jsou – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu vydanými po 1. 1. 2001 – dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Prezentované závěry si nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat). Nadto nejde ani o závěry rozporné s tezemi obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 1920/14 (v němž bylo obecným soudům vytknuto, že náhradu nákladů na advokátní zastoupení organizační složce státu přisoudily bez náležitého posouzení jejich potřebnosti). V kontextu posuzované problematiky nejsou pak aplikovatelné ani odvolacím soudem akcentované dílčí závěry z odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2257/08 (jež není rozhodnutím meritorním a byla jím jako zjevně bezdůvodná odmítnuta ústavní stížnost v jiné skutkově a právně zcela specifické věci, nehledě na to, že v důvodech tohoto rozhodnutí zmiňované závěry byly Ústavním soudem později náležitě rozvinuty právě až v jeho pozdější nálezové judikatuře, shora citované).
Tedy toliko uvážení všech relevantních okolností (a jejích promítnutí do řádného odůvodnění) může být podkladem pro závěr, že daný případ je svou povahou, tedy zejména co do své právní složitosti mimořádný a výjimečný, kdy je pak zastoupení účastníka advokátem v řízení, je-li tímto účastníkem stát či jiná veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky, adekvátní a kdy náklady s tímto zastoupením spojené je pak třeba považovat za účelně vynaložené.
Z tohoto pohledu je posouzení otázky účelnosti nákladů spojených se zastoupením žalovaného (hlavního města) advokátem v tomto občanském soudním řízení nedostatečné a vyznívá spíše jako polemika s aktuální nálezovou judikaturou Ústavního soudu (reflektovanou i dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi, od níž se zde Nejvyšší soud nemíní odchýlit).
Úvaha odvolacího soudu, že daný spor (o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků představujících veřejné prostranství) nebyl skutkově a právně jednoduchý proto, že v něm byla řešena i „nejednoznačná“ otázka pasivní věcné legitimace ve sporu z takto získaného bezdůvodného obohacení, jejíž řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu nepovažuje odvolací soud za ustálené (označuje-li tuto judikaturu za „bohatou a ne vždy jednoznačnou, v čase se proměňující“) je evidentně nesprávná, lze-li i v této oblasti hovořit o konstantní rozhodovací praxi (dle níž se povinnost k poskytnutí náhrady za užívání cizího pozemku jako veřejného prostranství zásadně připíná k obci, přičemž je-li touto obcí hlavní město Praha, je třeba zohlednit i specifika jejího samosprávného uspořádání daná zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, kdy je pak nositelem povinnosti k poskytnutí náhrady příslušná městská část obhospodařující takový pozemek, která ohledně takového majetku vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající; k tomu srovnej např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009).
Závěr o kontradiktornosti judikatury (či její přílišné komplikovanosti) nelze činit ani z odvolacím soudem uvedeného výčtu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kdy vedle již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 odvolací soud dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, 28 Cdo 2030/2013, 28 Cdo 1537/2009, 28 Cdo 3411/2008 a 28 Cdo 584/2012, z nichž ovšem jednoznačně a nezpochybnitelně vyplývá, že rozlišujícím kritériem pro určení pasivně legitimovaného subjektu k poskytnutí náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení je právě okolnost, jde-li o pozemek určený k veřejnému užívání jako veřejné prostranství ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), nebo o pozemek zastavěný stavbou ve vlastnictví jiného (hlavního města Prahy), kdy i otázka po povaze místní komunikace jako samostatné věci (stavby) v právním smyslu – jež je zmíněna i v odvolacím soudem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008 (v níž jde jinak o věc restituční), byla Nejvyšším soudem řešena již rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/05, uveřejněným pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí). Obě odvolacím soudem v dané souvislosti zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. „I. ÚS 2494/11“ a III. ÚS 1206/16) se pak nastíněné problematiky vůbec netýkají.
V odvolacím soudem zvažovaných hlediscích se tak projednávaná věc nijak nevymyká obvyklé agendě žalovaného (kdy se žalovaný zpravidla mechanicky brání uplatněným nárokům na náhradu za bezesmluvní užívání pozemků ve vlastnictví jiných osob a kdy je nucen bránit svá práva i v občanském soudním řízení), nehledě na to, že u zaměstnanců vybavených právnickým vzděláním lze očekávat, že budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti hlavního města, třebaže půjde o problematiku, s níž se ve své praxi každodenně nesetkávají (přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, bod 26). Ani v nyní konkrétně posuzované věci nejde o právní problematiku, jež by tak nesouvisela s oblastí spravovanou žalobcem (a nejde ani o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuelně jazykové znalosti apod., kdy by zastoupení advokátem byla jistě zcela namístě a kdy by náklady s tím spojené bylo třeba výjimečně považovat za účelně vynaložené; viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (přezkoumávané v mezích otázek procesního práva vymezených dovoláním, jež byly určující pro vydání tohoto rozhodnutí) správné není. Proto Nejvyšší soud, neshledávaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro jeho zamítnutí nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku pod bodem II, jakož i na něm současně závislém výroku III zrušil (§243c odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty první, o. s. ř.).
Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu