ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2765.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 2765/2017
sp. zn. 29 Cdo 3006/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Gemmelem v právní věci žalobce P. W. , zastoupeného JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem, se sídlem v Praze, Polská 2269/62, PSČ 120 00, proti žalované Ing. I. N. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 50 Cm 151/2012, o dovoláních žalované proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2015, č. j. 2 Cmo 415/2014-200, a ze dne 25. října 2016, č. j. 5 Cmo 156/2016-261, takto:
Řízení se o dovoláních žalované se zastavuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 30. července 2012, č. j. 50 Cm 151/2012-13, uložil žalované zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč se 6% úrokem od 28. června 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.333,- Kč a náklady řízení ve výši 50.170,- Kč.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala žalovaná včasné námitky, ve kterých zdůraznila, že směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), „byla vystavena jako zajišťovací směnka k osobní půjčce poskytnuté žalobcem. Směnečná suma však v žádném případě neodpovídá výši dluhu žalované. To ostatně uznává i sám žalobce, když ze směnky ve výši 6.037.300,- Kč požaduje zaplatit pouze 1.000.000,- Kč. Samotnou směnku vyplňovala přítelkyně žalované Ing. V. D., žalovaná podepsala pouze formulář směnky, na kterém dosud nebyly vyplněny žádné údaje. Žalobce půjčil žalované postupně částku 1.160.000,- Kč a žalovaná mu před vystavením směnky vrátila 253.000,- Kč. Zbylá část dluhu ve výši 1.000.000,- Kč (zahrnující i úroky) měla být zaplacena postupně dle dohody. Žalobce svou pohledávku vymáhal prostřednictvím agentur Ing. J. Š. - ARIES a CORVINUS CZ, spol. s r. o., a žalovaná mu prostřednictvím těchto agentur zaplatila dne 24. února 2011 částku 500.000,- Kč a 2. března 2012 opět 500.000,- Kč, čímž svůj dluh zcela splnila. Mezi stranami existovaly další půjčky zajištěné jinými směnkami, které jsou však již zcela vypořádány“.
Podle obsahu spisu se ve věci konala jednání ve dnech 24. září 2013 (viz protokol o jednání na č. l. 82 až 90) a 6. března 2014 (viz protokol o jednání na č. l. 143 až 148). Následně podáním datovaným 12. května 2014 sdělil tehdejší zástupce žalované JUDr. David Koura soudu, že „došlo k výpovědi smlouvy o poskytování právních služeb“.
Podáním datovaným 23. června 2014 žalovaná požádala „o ustanovení práv. zástupce“ podle ustanovení §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. září 2014, č. j. 50 Cm 151/2012-184, návrh žalované na ustanovení zástupce zamítl; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. srpna 2015, č. j. 2 Cmo 415/2014-200, k odvolání žalované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud – cituje ustanovení §30 a §138 o. s. ř. − uzavřel, že žalovaná hodnověrně neosvědčila, že na její straně jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, což je předpokladem k ustanovení zástupce žalované soudem. Současně doplnil, že nebyly splněny (ani) podmínky vyžadované ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může předseda senátu ustanovit v případě uvedeném v odstavci 1 účastníku zástupce z řad advokátů, vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, k němuž je povinné zastoupení advokátem (notářem). Navíc to byla sama žalovaná, která svému zástupci JUDr. Kourovi vypověděla plnou moc.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovolání (č. l. 227 až 228), domáhajíc se jeho zrušení. Přitom již podáním doručeným soudu prvního stupně dne 30. října 2015 požádala o ustanovení zástupce pro podání dovolání.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. února 2016, č. j. 50 Cm 151/2012-245, zamítl návrh žalované na ustanovení zástupce (pro účely dovolání). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. října 2016, č. j. 5 Cmo 156/2016-261, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že „návrh žalované na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 415/2014-200 ze dne 17. srpna 2015, došlý Krajskému soudu v Plzni dne 30. října 2015, se zamítá“.
Odvolací soud uzavřel, že na straně žalované nejsou splněny předpoklady pro (byť jen částečné) osvobození od soudních poplatků, pročež nebylo možno vyhovět ani jejímu návrhu na ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Konstatování žalované, podle něhož „je finančně závislá na synovi, nevypovídá ničeho o tom, kolik finančních prostředků má fakticky k dispozici“.
Proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, domáhajíc se jeho zrušení a požadujíc, aby jí Nejvyšší soud pro dovolací řízení ustanovil zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. prosince 2016, č. j. 50 Cm 151/2012-272, vyzval žalovanou, aby si pro podání dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. srpna 2015) zvolila zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podala řádné dovolání; současně ji poučil o následcích nečinnosti.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Usnesením ze dne 30. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2765/2017, 29 Cdo 3006/2017, Nejvyšší soud spojil ke společnému řízení věci vedené pod sp. zn. 29 Cdo 2765/2017 a sp. zn. 29 Cdo 3006/2017.
Nejvyšší soud řízení o dovoláních žalované zastavil podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná, u níž nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nedostatek povinného zastoupení přes výzvu neodstranila.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož žalovaná nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (a ustanovení zástupce z řad advokátů), odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013 a ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněných pod čísly 99/2013, 49/2014 a 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom ani v poměrech dané věci neshledal úvahu odvolacího soudu ohledně (ne)existence předpokladů pro osvobození žalované od soudních poplatků nepřiměřenou.
Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení pro účely posouzení, zda jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, pak byla Nejvyšším soudem zdůrazněna také v celé řadě jeho dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 a usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015). Dále též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16, a ze dne 23. března 2017, sp. zn. III. ÚS 2299/16
Bez vazby na výše uvedené (a nad rámec závěrů soudů nižších stupňů) Nejvyšší soud doplňuje, že vzhledem k fázi, v níž se námitkové řízení nachází (srov. ustanovení §175 a §118b odst. 1 o. s. ř.), jakož i s přihlédnutím k obsahu námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, neshledal naplněným ani předpoklad vyžadovaný ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř., totiž, že ustanovení zástupce z řad advokátů vyžaduje ochrana zájmů účastníka (posuzováno ve vztahu k usnesení odvolacího soudu ze dne 17. srpna 2015).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když– jak je zřejmé z obsahu spisu − rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu