ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3119.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3119/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JARKA PLUS spol. s r. o. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Štefánikova 1347, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 46348735, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem, se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Purkyňova 372, PSČ 294 21, proti žalovanému Ing. K. H , zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, PSČ 261 01, o zaplacení částky 5 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 187/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015, č. j. 39 Co 344/2014-356, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. listopadu 2012, č. j. 27 C 187/2004-243, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 5 500 000 Kč s příslušenstvím a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.
Šlo o v pořadí čtvrté rozhodnutí soudu prvního stupně, když první rozhodnutí – rozsudek ze dne 23. února 2007, č. j. 27 C 187/2004-67, kterým byla žaloba zamítnuta – zrušil Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. ledna 2008, č. j. 39 Co 248/2007-89, druhé rozhodnutí – rozsudek ze dne 13. června 2008, č. j. 27 C 187/2004-116, kterým byla žaloba zamítnuta – zrušil odvolací soud usnesením ze dne 8. září 2010, č. j. 39 Co 23/2010-143, a třetí rozhodnutí – rozsudek ze dne 13. června 2011, č. j. 27 C 187/2004-178, kterým byla žaloba zamítnuta – zrušil odvolací soud usnesením ze dne 29. února 2012, č. j. 39 Co 406/2011-218.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 12. června 2013, č. j. 39 Co 117/2013-272, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé a zrušil ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 1598/2015, tak, že dovolání zamítl.
Usnesením ze dne 15. ledna 2014, č. j. 27 C 187/2004-307, soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 630 708 Kč.
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 28. března 2014, č. j. 39 Co 169/2014-332, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 28. května 2014, č. j. 27 C 187/2004-340, soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 571 084,91 Kč.
Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel z §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. K návrhu žalobce aplikovat §150 o. s. ř., uvedl, že žalobce neprokázal alespoň snahu zajistit si prostředky k hrazení obvyklých nákladů na svoji činnost, přičemž tato rezignace opatřit si alespoň nejzákladnější prostředky pro svoji činnost, nemůže jít k tíži žalovaného, který má ze zákona nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Důvody hodné zvláštního zřetele předpokládané §150 o. s. ř. tak neexistují.
K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení (první výrok), změnil rozhodnutí soudu prvního stupně jen tak, že výše nákladů řízení činí 566 335,66 Kč, jinak jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že žalobce uplatnil nárok na vrácení kupní ceny za majetek, který koupil od žalovaného jako správce konkursní podstaty, s tím, že v průběhu řízení od této kupní smlouvy odstoupil a kupní cenu neobdržel zpět. Za těchto okolností mohla být žaloba vůči žalovanému úspěšná pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že žalovaný je osobou, jež odpovídá za škodu. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaný se protiprávního jednání nedopustil a žaloba není důvodná. Nárok žalobce pak nelze vymáhat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný plnění ze smlouvy nepřijal a k jeho vrácení tak není pasivně věcně legitimován.
Dostatečným důvodem zvláštního zřetele hodným není ani okolnost, že žalobci bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků před soudem prvního i druhého stupně. Nepřiznání nákladů odporuje už samotná výše nákladů řízení, které žalovanému vznikly, když lze stěží dospět k závěru, že nepřiznání částky přes půl miliónu korun, by se nijak významně nedotklo jeho majetkové sféry.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda úplné osvobození účastníka řízení od placení soudního poplatku pro nemajetnost, resp. nemajetnost žalobce, je důvodem hodným zvláštního zřetele, který podmiňuje alespoň částečné nepřiznání náhrady nákladů procesně úspěšnému účastníkovi, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2014“), uvedl (ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 51, ročníku 2008, pod pořadovým číslem 189, a ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 56, ročníku 2010, pod pořadovým číslem 4), že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.
Aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje tuto základní zásadu. Jde o výjimku z pravidla a nelze ji vykládat tak, že kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení je namístě nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (srov. opět R 2/2014 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014). Zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005).
Úsudek odvolacího soudu, že posuzovaný případ neprovází žádné zvláštní okolnosti, jež by odůvodňovaly nepřiznání (či snížení) náhrady nákladů řízení procesně plně úspěšnému žalovanému (§150 o. s. ř.), závěrům citované judikatury nijak neodporuje.
Spatřuje-li dovolatel okolnost hodnou zvláštního zřetele pro nepřiznání či snížení náhrady nákladů řízení v tom, že byl pro nemajetnost osvobozen od placení soudního poplatku, resp. v tom, že je nemajetný, pak pomíjí, že majetkové poměry (navíc pouze jednoho z účastníků) jsou jen jedním z dílčích hledisek při aplikaci §150 o. s. ř., které nelze posuzovat odděleně od ostatních. Za okolnosti hodné zvláštního zřetele pro odepření náhrady nákladů řízení pak nelze považovat ani to, že by jejich přiznání přivodilo žalobci větší újmu, než jejich nepřiznání žalovanému. Vždy musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 43, ročníku 2006, pod pořadovým číslem 196, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Ustanovení §150 o. s. ř. totiž neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález I. ÚS 2862/07, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v R 2/2014, v rozsudku ze dne 9. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 551/2011, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 22 Cdo 3665/2015, v usnesení ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 25 Cdo 1669/2016, v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. 22 Cdo 1025/2016, nebo v usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 704/2016).
V tomto směru je pak bez právního významu i okolnost, že žalobce „zaplatil podle smlouvy uzavřené se žalovaným kupní cenu 5 500 000 Kč, avšak do dnešního dne neobdržel žádné plnění“. Je tomu tak proto, že zaplacenou kupní cenu mu nelze v případě procesního neúspěchu ve věci „kompenzovat“ rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, ať už ho k podání žaloby přiměla jakákoli pohnutka. To platí tím spíše, že jeho pohnutka k soudnímu uplatnění nároku není ničím výjimečná (zvláštního zřetele hodná); naopak „snaha domoci se svých nároků“ je typickým důvodem zahájení (civilního) soudního sporu v případě, kdy je protistrana odmítá uspokojit.
Rovněž okolnost, že soudy rozhodovaly „o podané žalobě na čtvrtý pokus“ a „soudní řízení trvalo více jak 10 let“ není důvodem aplikace §150 o. s. ř. V tomto směru Ústavní soud v nálezu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 3810/12, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 68, ročníku 2013, pod pořadovým číslem 46. uvedl, že důvodem pro nepřiznání nákladů řízení s odkazem na §150 o. s. ř. nemůže být ani neschopnost nalézt správný výklad posuzované problematiky ze strany soudu a s tím spojená délka řízení vedoucí k růstu nákladů účastníka řízení.
Ve své judikatuře (např. usnesení ze dne 29. října 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, rozsudek ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, rozsudek ze dne 21. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007) Nejvyšší soud zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně (ne)existence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. O takový případ však, jak plyne z výše uvedeného, v dané věci nejde.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z ustálené judikatury a jeho právní názor na předpoklady aplikace §150 o. s. ř. z ní nijak nevybočuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu