ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4597.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4597/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Snowmakers, s. r. o. , se sídlem v Kunčicích nad Labem 147, PSČ 543 61, identifikační číslo osoby 25918982, zastoupeného JUDr. Robertem Čepkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 1935/38, PSČ 110 00, proti žalovanému J. R. , zastoupenému Mgr. Lukášem Juráskem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, PSČ 110 00, o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 24/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2015, č. j. 26 Co 131/2015-192, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2015, č. j. 26 Co 131/2015-192, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 10 C 24/2012-157, Okresní soud v Trutnově uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 300.000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně přitom vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaný je jedním ze dvou společníků žalobce s obchodním podílem ve výši 50 %. Jediným jednatelem žalobce je M. P. (druhý společník, dále též jen „M. P.“).
2) Z účtu žalobce bylo na účet žalovaného odesláno dne 30. května 2008 1.300.000 Kč, dne 9. června 2008 200.000 Kč, dne 10. června 2008 300.000 Kč, dne 16. června 2008 200.000 Kč, dne 8. července 2009 300.000 Kč, dne 18. srpna 2009 300.000 Kč a dne 29. září 2009 200.000 Kč (celkem 2.800.000 Kč). Všechny platby byly označeny jako „podíl na zisku Snowmakers“.
3) Valná hromada žalobce rozhodla dne 6. dubna 2010 o rozdělení části nerozděleného zisku minulých let ve výši 4.745.500 Kč mezi společníky v poměru podle výše jejich obchodních podílů (tak, že každému ze společníků bude vyplacen podíl na zisku ve výši 2.372.750 Kč).
4) Z účtu žalobce byla na účet žalovaného poukázána třikrát částka 100.000 Kč, a to ve dnech 2. srpna 2010, 10. září 2010 a 11. ledna 2011 (dále též jen „sporné platby“). Ani u jedné z plateb nebyl ve zprávě pro příjemce uveden „důvod platby“.
5) Společník M. P. si od žalovaného půjčil v letech 2006 až 2010 celkem 683.675 Kč. Obvodní soud pro Prahu 7 (rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 29 C 9/2011-66, jenž nabyl právní moci dne 9. března 2013) vyhověl žalobě žalovaného o vrácení této půjčky a uložil společníku M. P. zaplatit žalovanému 683.675 Kč s příslušenstvím. Neuznal přitom obranu společníka M. P., že sporné platby představovaly splátku půjčky, neboť byly poukázány z účtu společnosti Snowmakers, s. r. o. a nikoliv z účtu společníka M. P.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť sporné platby žalobce poukázal na účet žalovaného bez právního důvodu. Důvodem plateb nebyla (jak uzavřel již Obvodní soud pro Prahu 7) splátka půjčky poskytnuté žalovaným společníku M. P. a nešlo ani o splátku podílu na zisku dle usnesení valné hromady žalobce ze dne 6. dubna 2010, neboť podíl na zisku byl žalovanému vyplacen již před přijetím tohoto usnesení.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného ve výroku uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že právo na výplatu podílu na zisku žalovanému vzniklo až přijetím usnesení valné hromady o rozdělení zisku, tedy dne 6. dubna 2010. Plnění poskytnuté žalovanému před tímto datem v celkové výši 2.800.000 Kč nelze považovat ani za podíl na zisku, ani za zálohu na tento podíl. Jde o bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobci vrátit. Jelikož však žalobce svoji pohledávku za žalovaným (ve výši 2.800.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení) nezapočetl proti pohledávce žalovaného za žalobcem z titulu práva na podíl na zisku, pohledávka žalovaného (na zaplacení podílu na zisku) dosud nezanikla.
Započetl-li tedy žalovaný v průběhu řízení svoji pohledávku na zaplacení podílu na zisku proti pohledávce žalobce uplatněné žalobou (na vrácení sporných plateb poukázaných bez právního důvodu), zanikla pohledávka žalobce na vrácení sporných plateb (na zaplacení 300.000 Kč) ke dni, kdy se tyto pohledávky setkaly, tj. v poměrech projednávané věci ke dni 24. září 2012, kdy byla žalovanému doručena žaloba a kdy se stala splatnou pohledávka uplatněná žalobou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, resp. s dobrými mravy, a dále při aplikaci požadavků §157 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí. Současně má dovolatel za to, že dovolání je přípustné k řešení (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené) otázky výkladu §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), resp. §6 odst. 2 a §8 o. z.
Dovolatel zdůrazňuje, že to byl právě žalovaný, který si „sám vyplácel podíl na zisku a také sám tyto platby označoval za podíl na zisku Snowmakers“. Dovolatel se snažil tuto situaci (po poradě s účetním) vyřešit dodatečným rozhodnutím valné hromady o rozdělení nerozděleného zisku. I sám žalovaný při ústním jednání uvedl, že „mu jeho podíl na zisku byl vyplacen před konáním valné hromady“. Rozhodnutí odvolacího soudu, který se uvedenými skutečnostmi nezabýval, dovolatel považuje za nespravedlivé a za projev „přepjatého formalismu“.
V této souvislosti dovolatel poukazuje na §3030 o. z., podle něhož se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I., tedy i §6 o. z. (z něhož plyne, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání nebo protiprávního činu), a §8 o. z. (podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany). Považuje za „absurdní“, že odvolací soud tyto zásady neaplikoval a přiznal žalovanému právo na „vysokou peněžitou částku na úkor dovolatele, a to na základě rozhodnutí valné hromady ze dne 6. dubna 2010, které mělo pouze vyřešit situaci způsobenou žalovaným“.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně je zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a současně nařídil projednání věci jiným senátem odvolacího soudu (§243e odst. 3 o. s. ř.).
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238 o. s. ř., přípustné podle §237 o. s. ř.
Námitkou nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatel Nejvyššímu soudu nepředestírá žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu; pro posouzení této námitky tudíž dovolání není přípustné.
Dovolání rovněž nečiní přípustným ani otázka výkladu §3030 o. z.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že zpětná působnost (retroaktivita) nového občanského zákoníku, vyjádřená v ustanoveních §3028 až 3079 o. z., spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. prosince 2013 se i v době od 1. ledna 2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení §3030 o. z., neboť žádné z ustanovení §1 až 14 o. z. – i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. prosince 2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ – není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou). Jinými slovy, ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
K těmto závěrům (přijatým po vydání napadeného rozhodnutí) se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 30. září 2015, sp. zn. 33 Cdo 4070/2015, ze dne 9. října 2015, sp. zn. 21 Cdo 3190/2015, ze dne 14. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3102/2015, či ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4365/2015, anebo v rozsudku ze dne 3. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněném pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015.
Ostatně pro posouzení projednávané věci není ani otázka výkladu a aplikace §6 a §8 o. z. právně významná. Zásada, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání totiž byla jak plyne z níže citovaných rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu součástí právního řádu již před 1. lednem 2014.
Dovolání je však přípustné k řešení otázky souladu námitky započtení, vznesené žalovaným, s dobrými mravy, již odvolací soud (tacitně) vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Projednávanou věc je třeba posoudit podle zákona č 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) [srov. §3028 o. z. a §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (o obchodních korporacích)].
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že právo společníka na podíl na zisku vzniká (až) rozhodnutím valné hromady o rozdělení (distribuovatelného) zisku (§123 odst. 1 a 2 obch. zák.). Vyplatí-li společnost podíl na zisku, aniž by o jeho rozdělení rozhodla valná hromada, je společník povinen takový podíl vrátit (§123 odst. 4 obch. zák.). V poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 pak nebylo možné vyplácet ani zálohy na podíl na zisku (§123 odst. 2 věta druhá, §178 odst. 1 věta třetí obch. zák.). Poukázal-li tudíž dovolatel žalovanému postupně částku 2.800.000 Kč jako podíl na zisku, aniž by o jeho rozdělení rozhodla valná hromada v souladu s §123 obch. zák., byl žalovaný povinen toto plnění dovolateli vrátit.
Správný je taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož rozhodla-li následně valná hromada dovolatele o rozdělení (nerozděleného) zisku, nebylo možné bez dalšího považovat již poskytnutá plnění (která byl žalovaný podle §123 odst. 4 obch. zák. povinen dovolateli vrátit) za podíl na zisku vyplacený podle posléze přijatého usnesení valné hromady. Chtěl-li dovolatel dosáhnout „řešení“ situace nastalé v důsledku nezákonného vyplácení podílu na zisku, měl proti pohledávce žalovaného na podíl na zisku dle usnesení valné hromady započíst svoji pohledávku na vrácení plateb poukázaných (jako podíl na zisku) v rozporu se zákonem (§580 obč. zák.).
Nicméně odvolací soud tím, že přiznal účinky námitce započtení, vznesené žalovaným, již žalovaný proti pohledávce uplatněné žalobou namítl započtení své pohledávky za dovolatelem z titulu práva na podíl na zisku určeném valnou hromadou dovolatele k rozdělení mezi společníky, aniž se zabýval tím, zda (s ohledem na okolnosti projednávané věci) nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž se podává, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání ( nemo turpitudinem suam allegare potest ); srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 8/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2015, pod číslem 47, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, ze dne 20. července 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, a ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, nálezy Ústavního soudu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96, či ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2011, sp. zn. I. ÚS 2788/10.
Dovolatel v průběhu řízení opakovaně namítal, že to byl právě žalovaný, kdo dal příkazy k úhradě plateb z účtu dovolatele na účet žalovaného v celkové výši 2.800.000 Kč a kdo tyto platby označil jako „podíl na zisku Snowmakers“, aniž zde bylo usnesení valné hromady o rozdělení zisku, a že následně přijatým usnesením valné hromady chtěli společníci „tento stav napravit“ (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 30. května 2013, č. l. 95 spisu, či podání dovolatele ze dne 19. června 2014 na č. l. 129 a ze dne 9. února 2015 na č. l. 171). Jestliže se odvolací soud těmito okolnostmi nezabýval a neposuzoval, zda přiznání účinků námitce započtení, vznesené žalovaným, neodporuje shora citované zásadě, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Důvody pro (dovolatelem požadované) nařízení, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát, nejsou dány (§243e odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu