ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4729.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4729/2017-424
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobkyně UniCredit Leasing CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 854/2, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) J. B , zastoupenému JUDr. Richardem Polmou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Křížkovy schody 67/2, PSČ 293 01 a 2) M. K. , zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, PSČ 470 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 76/2011, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2016, č. j. 8 Cmo 234/2015-335, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. října 2013, č. j. 37 Cm 76/2011-201, ve vztahu k oběma žalovaným ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31. března 2011, č. j. 37 Cm 76/2011-20 (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok III.) a o nákladech státu (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně a druhé žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II. a IV., změnil jej ve výroku III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.
Tomuto požadavku přitom dovolatelka (neuvádějíc v dovolání ohledně předpokladů jeho přípustnosti ničeho) nedostála.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je pak právně bezvýznamné rovněž tvrzení dovolatelky, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. totiž (již od 1. ledna 2013) není budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (k tomu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
K výhradám dovolatelky k hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů Nejvyšší soud (nad rámec výše řečeného) poznamenává, že jednak samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jednak dovolatelkou zmiňovaná ustanovení §43 a §107 o. s. ř. se dovoláním předestírané otázky (hodnocení v řízení provedených důkazů) nijak nedotýkají (ustanovení §43 o. s. ř. upravuje postup soudu v případech, kdy podání účastníka je neúplné či vadné, ustanovení §107 o. s. ř. se pak týká procesního nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu