ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.33.2017.1
KSOS 25 INS XY
25 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 33/2017-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Poláškem v právní věci žalobkyně M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lukášem Seibertem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1204/8, PSČ 702 00, proti žalovanému Bytovému družstvu XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 25 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. K., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2013, č. j. 25 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 25 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) ze dne 24. června 2013, č. j. 25 ICm XY, jimž tento soud zamítl návrh žalobkyně (dlužnice) M. K., aby jí byl pro řízení o popření vykonatelné pohledávky ustanoven zástupce z řad advokátů.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 10. března 2014 dovolání, které nemá základní náležitosti uvedené v §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť v něm nejsou vymezeny důvody dovolání ani není uvedeno, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se domáhá (dovolací návrh). Žalobkyně sepsala dovolání sama bez zastoupení advokátem a požádala v něm o ustanovení advokáta pro dovolací řízení.
Usnesením insolvenčního soudu ze dne 14. března 2014, č. j. 25 ICm XY, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. srpna 2014, č. j. 25 ICm XY, 11 VSOL XY, (KSOS 25 INS XY), byl žalobkyni ustanoven zástupcem pro dovolací řízení advokát Mgr. Lukáš Seibert; usnesení nabylo právní moci dne 15. října 2014.
Usnesením ze dne 30. března 2015, č. j. 25 ICm XY, insolvenční soud nevyhověl žádosti Mgr. Lukáše Seiberta o zrušení ustanovení zástupcem žalobkyně. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. února 2016, č. j. 25 ICmXY, 13 VSOL XY (KSOS 25 INS XY), rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil.
K výzvě Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2016 ustanovený zástupce doplnil dovolání podáním ze dne 9. ledna 2017.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může být doplněno o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002). Původně odstranitelné vady dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzivní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k případnému opožděně podanému doplnění dovolání nepřihlíží (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To platí i v případě, že dovolateli byl soudem ustanoven zástupce pro dovolací řízení, který v zákonné prekluzivní lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání nedoplnil (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 1878/2011, dále pak usnesení ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, usnesení ze dne 12. dubna 2016, sp. zn. 25 Cdo 367/2016, usnesení ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3283/2013, a usnesení ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2016).
V daném případě lhůta k doplnění dovolání podle §241b odst. 3 o. s. ř. počala běžet od právní moci usnesení o ustanovení zástupce, tedy od 15. října 2014, a skončila dne 15. prosince 2014. V této zákonné lhůtě nebylo dovolání doplněno, proto se vady dovolání staly uplynutím lhůty vadami neodstranitelnými, a k doplnění dovolání podanému dne 8. ledna 2017 již dovolací soud nemohl přihlížet. Na uvedeném nemění ničeho ani skutečnost, že dovolatelka byla dne 19. prosince 2016 vyzvána insolvenčním soudem k doplnění dovolání. Je tomu tak již proto, že označená výzva byla učiněna až po uplynutí zákonné lhůty pro doplnění dovolání. Tento procesně nesprávný postup insolvenčního soudu tedy nezapříčinil opožděnost doplnění dovolání.
Současně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i kdyby mohl přihlédnout k doplnění dovolání ustanoveným zástupcem, které obdržel dne 8. ledna 2017, pak ani z tohoto podání se srozumitelný údaj (posuzováno podle jeho obsahu) o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepodává.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Z ustálených judikatorních závěrů vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena.
V doplnění dovolání dovolatelka (prostřednictvím ustanoveného zástupce) k přípustnosti dovolání pouze cituje ustanovení §237 o. s. ř., uvádějíc, že: „žalobkyně je toho názoru, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatelka následně v obecné rovině polemizuje s právním posouzením důvodnosti návrhu na ustanovení zástupce pro řízení. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem však přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť vykazuje vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu