ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.98.2016.1
KSPL 54 INS 21591/2013
155 ICm 792/2014
sp. zn. 29 ICdo 98/2016-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně TRUTESPOL s. r. o. , se sídlem v Otovicích, Na Vlečce 179, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 49 78 96 60, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, PSČ 360 01, proti žalované Insolvenční agentuře v. o. s. , se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29 11 55 40, jako insolvenčnímu správci dlužnice THERMIA - BAU, a. s., zastoupené JUDr. Karlem Kolářem, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, PSČ 293 01, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 155 ICm 792/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice THERMIA - BAU, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Tašovice, Česká 1, PSČ 360 18, identifikační číslo osoby 25 21 97 40, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 21591/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2016, č. j. 155 ICm 792/2014, 101 VSPH 141/2016-66 (KSPL 29 INS 21591/2013), takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 26. srpna 2015, č. j. 155 ICm 792/2014-49, zamítl žalobu o určení, že peněžitá pohledávka žalobkyně (TRUTESPOL s. r. o.) za dlužnicí (THERMIA - BAU, a. s.) přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 21591/2013 pod pořadovým číslem přihlášky 9 v celkové výši 1.780.480,09 Kč je po právu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Žalobkyně přihlásila „pod pořadovým číslem 9“ do insolvenčního řízení pohledávky z titulu smluv o dílo č. 10344-01 ze dne 18. října 2010, č. 10361-05 ze dne 9. října 2012 a „objednávky“ č. 10360-124 ze dne 30. listopadu 2012, a to v celkové výši 3.874.330,74 Kč.
2) Usnesením ze dne 13. září 2013, č. j. KSPL 29 INS 21591/2013-A-21, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a insolvenčním správcem ustanovil žalovanou. Usnesením ze dne 5. února 2014, č. j. KSPL 54 INS 21591/2013-B-20, povolil reorganizaci dlužnice.
3) Na přezkumném jednání konaném dne 5. února 2014 (před rozhodnutím o povolení reorganizace) žalovaná (insolvenční správce dlužnice) a dlužnice pohledávky žalobkyně „zcela nebo částečně“ popřely. Žalobkyně, která byla na přezkumném jednání přítomna, byla poučena o důsledcích popěrných úkonů, s tím, že o nutnosti podat žalobu i proti popírajícímu dlužníku byla informována až doplněním písemného vyrozumění ze dne 2. dubna 2014, které jí bylo doručeno dne 3. dubna 2014.
4) Dne 5. března 2014 podala žalobkyně žalobu o určení pravosti popřených pohledávek proti insolvenčnímu správci (projednávaná věc) a dne 11. dubna 2014 podala žalobu o určení pravosti popřených pohledávek proti dlužníku (řízení je vedeno pod sp. zn. 155 ICm 1263/2014).
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §192 odst. 1, §198 odst. 1, §336 odst. 2 a §410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že v situaci, kdy je úpadek dlužnice řešen reorganizací a kdy pohledávky, které žalobkyně do insolvenčního řízení přihlásila, byly (zčásti) popřeny jak insolvenčním správcem tak dlužnicí, „bylo nutné“ podat žalobu o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky jak proti insolvenčnímu správci, tak proti dlužnici. Jelikož popírající insolvenční správce a dlužnice jsou nerozlučnými společníky ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobě v dané věci „nelze vyhovět pro nedostatek věcné legitimace na straně žalovaných“, což platí i za stavu, kdy „se žalobkyni ve výzvě řádného poučení o tom, proti komu má žalobu podat, nedostalo“. Podala-li žalobkyně po doplněném poučení „novou žalobu“ proti popírající dlužnici, na základě které je vedeno další řízení pod sp. zn. 155 ICm 1263/2014, bylo na něm, aby vznesl „návrh na spojení těchto věcí ke společnému projednání“. Insolvenční soud sám postupovat podle ustanovení §112 o. s. ř. nemohl, když insolvenční správce a dlužnice mají postavení nerozlučných společníků.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 1. července 2016, č. j. 155 ICm 792/2014, 101 VSPH 141/2016-66 (KSPL 29 INS 21591/2013), rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud především akcentoval, že:
1) Insolvenční správce a dlužnice v řízení o určení pravosti pohledávky věřitele, kterou oba popřeli, nemají postavení společných a nerozdílných společníků, což jednoznačně dovodil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 24/2013 (jde o rozsudek ze dne 23. července 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2013, uveřejněný pod číslem 33/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 33/2016“). V dané věci „je podstatné, že žalobkyně včas a řádně po poučení o nutnosti podat žalobu i proti popírající dlužnici v reorganizaci, takovou žalobu včas podala a projednává ji stejný soud prvního stupně pod sp. zn. 155 ICm 1263/2014“. Insolvenční soud tak měl správně z vlastní iniciativy spojit řízení o obou žalobách ke společnému řízení, jelikož jde o věci, které spolu skutkově souvisí.
2) V mezidobí insolvenční soud usnesením ze dne 9. června 2014 (č. j. KSPL 54 INS 21591/2013-B-37) rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs, přičemž od právní moci tohoto usnesení (28. června 2014) ztratil popěrný úkon dlužnice účinky, které s ním spojuje ustanovení §336 odst. 2 insolvenčního zákona. Rozhodnutím insolvenčního soudu o přeměně reorganizace v konkurs nastaly účinky spojené s prohlášením konkursu, nestanovil-li insolvenční soud ve svém rozhodnutí podmínky přeměny jinak; od tohoto rozhodnutí insolvenčního soudu ztratil popěrný úkon dlužnice jakékoli účinky, s tím, že podle ustanovení §192 odst. 3 insolvenčního zákona nemělo popření pohledávky dlužnicí vliv na její zjištění.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky, zda popření pohledávky dlužnicí při povolení reorganizace ztrácí účinky při přeměně reorganizace v konkurs a zda tomu tak je i v případě, kdy věřitel nepodal včas žalobu a „před přeměnou reorganizace v konkurs již marně uplynula třicetidenní lhůta k podání žaloby a došlo k důsledkům, že k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží, pohledávka popřená co do výše a pořadí je zjištěna ve výši nebo pořadí určeném při jejím popření dle §198 odst. 1 insolvenčního zákona“.
Dovolatelka má za to, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, resp. zčásti se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 1/2011 (jde o rozsudek ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 ICdo 1/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2013, pod číslem 99).
Podle dovolatelky pohledávku žalobkyně popřela žalovaná i dlužnice na přezkumném jednání dne 5. února 2014, kterého se žalobkyně účastnila, přičemž na tomto přezkumném jednání byla rovněž o účincích popření poučena. Lhůta pro podání žaloby proti dlužnici žalobkyni marně uplynula 10. března 2016 a následujícím dnem „se již k pohledávce v insolvenčním řízení nepřihlíželo“ a tato pohledávka měla být odmítnuta podle ustanovení §185 insolvenčního zákona. Žaloba podaná žalobkyní proti dlužnici (vedená pod sp. zn. 155 ICm 1263/2014) došla insolvenčnímu soudu až 11. dubna 2014, tj. měsíc po uplynutí insolvenčním zákonem stanovené lhůty k jejímu podání.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek insolvenčního soudu potvrdil. Následným podáním došlým Nejvyššímu soudu 23. června 2017 dovolatelka upozornila na (opačné) závěry, které Vrchní soud v Praze přijal v rozhodnutí ze dne 18. května 2017, č. j. 155 ICm 750/2014, 101 VSPH 949/2016-71 (KSPL 29 INS 21591/2013), ve věci žaloby jiného věřitele v rámci téhož insolvenčního řízení.
Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovoláním napadené (zrušující) rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o právní posouzení věci, spočívá jednak na závěru, podle něhož žalobkyně podala žalobu proti insolvenčnímu správci a dlužnici včas, včetně toho, že žalovaná a dlužnice „nemají postavení společných a nerozdílných společníků“, jednak na závěru, že právní mocí usnesení insolvenčního soudu o přeměně reorganizace dlužnice v konkurs ztratil popěrný úkon dlužnice účinky plynoucí z ustanovení §336 odst. 2 insolvenčního zákona.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka vymezila důvod přípustnosti dovolání (a zpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem) pouze v otázce důsledků přeměny reorganizace v konkurs na popěrný úkon dlužnice, aniž v dovolání jakkoli vymezila důvod přípustnosti dovolání (a zpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem) ve vztahu k právním závěrům, podle nichž insolvenční správce a dlužnice nejsou nerozlučnými společníky a žalobkyně podala žalobu proti insolvenčnímu správci i dlužnici včas. Pouhé konstatování žalované, že žalobkyně byla na přezkumném jednání o účincích popření pohledávky dlužnicí poučena, není řádným uvedením, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ani polemikou se závěry o povaze procesního společenství žalované a dlužnice a o včasnosti žaloby proti dlužnici).
K (ne)vymezení důvodu přípustnosti dovolání a jeho důsledkům srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 12. dubna 2016, sp. zn. IV. ÚS 915/16.
Přitom i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil rozhodnutí insolvenčního soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede ke zrušení rozhodnutí, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že v odvolacím soudem zmiňovaném R 33/2016 dovodil, že v případě, že nevykonatelnou přihlášenou pohledávku popře insolvenční správce a dlužník (v reorganizaci), nejde u těchto osob o nerozlučné společenství.
Rovněž o tom, že žalobkyně nebyla u přezkumného jednání poučena, jak má v insolvenčním řízení postupovat jako přihlášená věřitelka, jejíž nevykonatelná pohledávka byla při přezkumném jednání popřena (dlužnicí v reorganizaci), Nejvyšší soud nemá (za stavu, kdy k popření došlo dříve, než insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužnice reorganizací) žádných pochybností (k poučovací povinnosti ve vztahu k přihlášeným věřitelům, jejichž nevykonatelná pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, obecně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod číslem 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu