ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.157.2017.1
KSOL 20 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 157/2017-A-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka M. Ch.. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, se sídlem v Přerově, Kratochvílova 624/43, PSČ 750 02, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 20 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelky P. W. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, PSČ 779 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2017, č. j. KSOL 20 INSXY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníka M. Ch. (mimo jiné) potvrdil v bodu I. výroku usnesení ze dne 21. února 2017, č. j. KSOL 20 INS XY, jímž Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužníka.
Dovolání dlužníka proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je – oproti mínění dovolatele – souladné s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Již v důvodech usnesení ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku).
Srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013, které je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže – dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
Podstatná část dovolací argumentace pak tkví právě ve zpochybnění pohledávky insolvenční navrhovatelky (a tím její aktivní věcné legitimace k podání insolvenčního návrhu), tedy v uplatnění námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné.
Otázka existence splatné pohledávky insolvenční navrhovatelky by v poměrech této věci byla rozhodná pouze tehdy, kdyby bez ní nebylo možné posoudit, zda se dlužník nachází v úpadku (jak ostatně přiléhavě konstatoval již odvolací soud).
Dovolatel přitom v dovolání nijak konkrétně nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a to vzhledem k tomu, že vyjma insolvenční navrhovatelky má další 3 věřitele (Českou republiku - Českou správu sociálního zabezpečení, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky a Okresní soud v Olomouci) s vykonatelnými pohledávkami po lhůtě splatnosti delší 3 měsíců a vzhledem k tomu, že nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud (§3 odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona).
Přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz dovolatele na závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (podle něhož povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu).
Jak (totiž) Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl (případně) vady, pro které mohl být odmítnut dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona. Vadný insolvenční návrh totiž není onou „překážkou stanovenou v tomto zákoně“ (rozuměj v insolvenčním zákoně), jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku (srov. §141 odst. 1 věty druhé části za středníkem insolvenčního zákona).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu