ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1060.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1060/2017-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 80/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 49 T 7/2014, byl obviněný M. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištěních dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „poté, kdy v období od listopadu 2012 do února 2013 v Ú. n. L. a v P. jménem společnosti Diferenta, s. r. o., se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, IČ 24225002, jejíž jednatelkou byla jeho manželka M. P., samostatně dohodl obchod s mobilními telefony zn. Samsung Galaxy a zn. Apple iPhone, které odebral od slovenských společností FISTO trade, s. r. o., IČ 44978952, se sídlem Bratislava, Drieňová 34, a AGA Trade, s. r. o., IČ 35872454, se sídlem Šamorín, Hlavná 44/807, za celkovou kupní cenu 488.565 EURO bez DPH a většinu z nich obratem prodal společnosti ABC Data, spol. s r. o., IČ 02568898, se sídlem Praha 5, Na Radosti 399, za částku 553.938 EURO s DPH (457.800 EURO bez DPH), které byly společnosti Diferenta, s. r. o., zaslány ve třech platbách v době od 13. 2. 2013 do 22. 2. 2013 na její účet, v úmyslu takto získané finanční prostředky vyvést z dispozice společnosti Diferenta, s. r. o., na které však vázly závazky úhrady kupní ceny za odebrané telefony vůči dodavatelským společnostem, a ponechat si je, případně využít dispozici s penězi k vyjednání výhodnější pozice v rámci platby dodavatelům, ve dnech 21. 2. 2013 až 28. 2. 2013 svévolně převedl třemi příkazy z účtu společnosti Diferenta, s. r. o., na účet společnosti Rosi 33 Hockey, s. r. o., IČ 26771560, se sídlem Praha 10, Chudenická 1059/30, celkově částku ve výši 538.813 EURO (13.812.471 Kč), a u disponentů tohoto účtu M. I., a J. F., pod záminkou, že obžalovaného P. o tyto peníze podvodem chtějí připravit, a proto je potřebuje skrýt, zajistil, že peníze dále rozešlou s tím, že na požádání mu budou vráceny, a takto byla dne 25. 2. 2013 odeslána částka 75.000 EURO na účet L. M., dne 25. 2. 2013 částka ve výši 80.000 EURO na účet V. H., dne 28. 2. 2013 částka ve výši 187.000,-EURO na účet společnosti Diferenta, a. s., nově založený obžalovaným dne 27. 2. 2013, který k němu jako jediný měl dispoziční právo, a z tohoto účtu v částce 186.000 EURO na účet P. O., a dne 28. 2. 2013 v částce 190.000 EURO na účet K. M., ze kterého byla částka 189.900 EURO poslána na další účet K. M., a z tohoto účtu dne 1. 3. 2013 poukázána v plné výši na soukromý účet obžalovaného M. P. Peníze odeslané na účty P. O. a K. M. byly policejním orgánem následně zajištěny a vráceny poškozené společnosti.
Zbývajících 89 kusů neprodaných mobilních telefonů zn. Apple iPhone 5 white, v hodnotě nejméně 41.741 EURO (1.070.030,50 Kč), odebraných v rámci předmětného obchodu, které zůstaly společnosti Diferenta, s. r. o., si obžalovaný M. P. neoprávněně ponechal, nepředal je ani jednatelce společnosti M. P., ani majiteli společnosti a od 4. 3. 2013 i jejímu jedinému jednateli J. B., a postupně rozprodával a takto v období od února 2013 do července 2013 prodal celkem 45 kusů mobilních telefonů v hodnotě nejméně 469 EURO za kus bez DPH a získané peníze použil pro svoji potřebu, zbývajících 44 kusů mobilních telefonů obžalovaný a v jednom případě K. M. vydali policejnímu orgánu a tyto byly vráceny poškozené společnosti“.
Za to byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků.
Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Diferenta, s. r. o., IČ 24225002, se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, částku 4.162.596 Kč coby náhradu škody.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 49 T 7/2014, podal obviněný M. P. odvolání do všech výroků napadeného rozhodnutí. Odvolání podal i státní zástupce, a to do výroku o trestu a jeho výkonu v neprospěch obviněného a do výroku o náhradě škody ve prospěch obviněného.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 80/2016 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody, a znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněný M. P. se odsuzuje podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon se podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazuje do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Diferenta, s. r. o., IČ 24225002, se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, částku 2.520.048,70 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Diferenta, s. r. o., IČ 24225002, se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 80/2016, podal obviněný dovolání (č. l. 751–757), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný předně zdůraznil, že zásadně nesouhlasí se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Spáchání jakéhokoli trestného činu, pro nějž byl pravomocně odsouzen, od počátku svého trestního stíhání popírá. Soudy neuvěřily jeho obhajobě, kdy v rámci ní uváděl, že důvodem převodu peněz, které společnost Diferenta, s. r. o., inkasovala za prodej mobilních telefonů, byla jeho snaha uchránit je před ataky svědků Š. a G. Soudy naopak uzavřely, že jednal s tím, aby si vyvedením finančních prostředků ochránil svoji investici do obchodu v rozsahu částky 5.000.000 Kč, nebo aby případně získal výhodnější vyjednávací pozici v rámci platby dodavatelům telefonů. Je přesvědčen, že mělo být postaveno na jisto, zda tyto finanční prostředky, které převedl na jiné účty, hodlal použít pro svoji potřebu nebo zda jednal ve snaze zajistit si výhodnější vyjednávací pozici vůči dodavateli telefonů. Za náležitě prokázanou nemá ani výši škody. Škodu měl způsobit ve výši 14.882.501,50 Kč, kdy z dokazování vyplývá, že ve skutečnosti si mohl ponechat vlastně jen částku odpovídající prodaným 45 kusům mobilních telefonů v hodnotě 469 EUR za kus, nebo snad maximálně v hodnotě další částky, která odpovídá ceně zbývajících 44 kusů těchto telefonních přístrojů, které byly ovšem fyzicky vráceny poté, co byly zajištěny policejními orgány. Dále podrobně rekapituluje provedené dokazování, z něhož podle obviněného nevyplývá, že se předmětného skutku dopustil úmyslně, tedy že prostředky vyvedené z dispozice společnosti Diferenta, s. r. o., chtěl použít pro svoji potřebu, ani v úmyslu nebo s vědomím, že zmíněné společnosti způsobím škodu. Pokud by jednal s cílem prostřednictvím vyvedených prostředků z účtu společnosti Diferenta, s. r. o., vyjednat výhodnější pozici v rámci platby vůči dodavatelům, pak by nemohlo být jeho jednání právem kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry. Ve smyslu výše konstatované obhajoby k absentujícímu úmyslu přisvojit si svěřené firemní peníze inkasované na podkladě předmětného prodeje dodaných mobilních telefonů, poukázal na svoje neformální postavení ve společnosti Diferenta, s. r. o., za kterou jednal v obchodních záležitostech, ačkoli v pozici její jednatelky vystupovala jeho manželka. V rámci předmětného obchodu s mobilními telefony trval na tom, aby byly dodány od firmy tuzemské, nikoliv od zahraničního dodavatele, jak bylo původně dohodnuto. Přitom výhrady měl i k nabývacím dokladům, které mu byly od slovenských dodavatelských společností FISTO Trade, s. r. o., a AGA Trade, s. r. o., doručeny až poté, co uskutečnil prodej takto odebraných mobilních telefonů dalšímu odběrateli. U těchto účetních dokladů měl podezření na jejich nepravost a navíc z nich vyplývalo, že nabývací cena zboží v celkové výši 488.565 EUR bez DPH neodpovídá prakticky ani ceně 457.000 EUR bez DPH, za níž je společnost Diferenta, s. r. o., dodala společnosti ABC Data, s. r. o., a v podstatě se jednalo o obchod s prodělkem. Navíc na podkladě těchto faktur vznikla na straně společnosti Diferenta, s. r. o., povinnost zaplatit za dodané zboží DPH. Svědci Š. a G. se poté na obviněném domáhali toho, aby zařídil zaplacení částky za telefony, vyúčtované slovenskými společnostmi, které ovládal A. G. s tím, že částka, odpovídající DPH za telefony dodané ze zahraničí, nebude společností Diferenta, s. r. o., zaplacena a že tato společnost bude převedena na Ukrajinu a její účetnictví zmizí tak, aby se všech svých platebních závazků zprostila. Na tento postup (spojený nejen s perspektivou odpovědnosti za daňový delikt) odmítl přistoupit, rozhodl se finanční prostředky, inkasované společností Diferenta, s. r. o., od odběratelské společnosti ABC Data, s. r. o., ochránit před požadavky jmenovaných osob právě tím, že je vyvede z jejího účtu. Trvá na tom, že žádné finanční prostředky si pro svoji potřebu neponechal. Dále uvedl, že se nikterak nepodílel na další manipulaci s těmi finančními prostředky, které byly převedeny na účet svědkyně H. a svědka M., který je dále předal svědku I.
Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 80/2016, a současně též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 49 T 7/2014, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 8. 2017, sp. zn. 1 NZO 787/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný svoje výhrady proti správnosti právního posouzení jeho jednání sice uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak při jeho odůvodnění již nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem přisouzeného skutku a způsobem jeho právního posouzení tak, jak vyplynul z výroku o jeho vině z rozsudku soudu nalézacího a jak byl akceptován přezkumným závěrem soudu odvolacího. V dané věci, s odkazem na teoretická východiska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a relevantní judikaturu nelze spatřovat ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jež by odůvodňoval výjimečný zásah soudu dovolacího do skutkového stavu. Soudy obou stupňů se v rámci svého hodnotícího postupu zaměřily na výsledky dokazování, které bylo provedeno také ve směru potvrzení či vyvrácení obhajoby obviněného. Na straně druhé soudům nelze úspěšně vytýkat, že se při dovození úmyslu obviněného přisvojit si svěřené finanční prostředky řídily dalšími, než obhajobou poukazovanými skutkovými zjištěními. Oba soudy se shodly na úmyslu obviněného spáchat trestný čin zpronevěry v přisouzené právní kvalifikaci, kdy naopak odmítly jeho obhajobu o tom, že byl veden snahou o ochránění finančních prostředků, které společnost Diferenta, s. r. o., v souvislosti s uskutečněným obchodem s mobilními telefony od svého odběratele inkasovala na svůj bankovní účet. Vystupovala-li tato společnost v postavení svěřitele takto inkasovaných finančních prostředků na firemním účtu, ke kterému měl obviněný dispoziční právo, pak jemu přisouzený způsob manipulace se svěřenými finančními prostředky vypovídá toliko o tom, že byly vyvedeny z dispozice takto poškozeného obchodního subjektu, ačkoliv měly být použity na úhradu odebraného a následně přeprodaného zboží. Z této části přisouzeného jednání tak rozhodně nevyplývá, že by obviněný jednal v záměru ochrany svěřených finančních prostředků z obavy před nekalými praktikami obchodních partnerů společnosti Diferenta, s. r. o., za kterou v předmětném obchodním případě jednal, resp. že by s předmětnými finančními prostředky zamýšlel nakládat toliko po dobu přechodnou (srov. §207 tr. zákoníku). Jediná kvalifikovaná námitka, že se nikterak nepodílel na další manipulaci s těmi finančními prostředky, jež byly převedeny na účet svědkyně H., na tomto závěru ničeho nemění. Podstatným totiž z hlediska jeho úmyslu přisvojit si tyto peníze zůstává jejich trvalé odnětí z dispozice jejich svěřitele, ke kterému v daném případě došlo již jejich neoprávněným převodem na účet společnosti Rosi 33 Hockey, s. r. o. Následná dispozice s těmito penězi na účtu výše jmenované fyzické osoby tak již spadá do stadia po dokonání trestného činu. Za opodstatněnou námitku pak státní zástupkyně nepovažuje ani tu stran výše škody, kdy obviněný poukázal na škodlivý následek ve výši 14.882.501,50 Kč, přičemž přehlíží prvou část popisu skutku, která se vztahuje k jeho jednání, jehož výsledkem bylo způsobení dílčí škody ve výši 538.813 EUR (13.812.471 Kč).
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 80/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o výkonu trestu a výroku o náhradě škody, o kterých poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (nepřímo svoji vlastní výpověď) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě zjištěn, resp. jeho postavení v rámci společnosti, pozadí daného obchodu s mobilními telefony, kdy obviněný trval na původní dohodě stran dodavatele mobilních telefonů, přičemž měl výhrady i k účetním dokladům za odebrané zboží, kdy se na základě nich jednalo de facto o prodělečný obchod; na základě těchto dokladů vznikla společnosti Diferenta, s. r. o., povinnost zaplatit daň z přidané hodnoty), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádného trestného činu nedopustil a důvodem převodu finančních prostředků, jež společnost Diferenta, s. r. o., inkasovala za prodej mobilních telefonů, byla jeho snaha uchránit je před ataky svědků Š. a G., kdy dále uvedl, že žádné finanční prostředky si pro vlastní potřebu neponechal).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Takový postup však není v rámci dovolacího řízení možný.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 3 až 13, kde je rozebrána skutková a důkazní situace. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .
Obviněný sice vznesl námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu a taktéž námitku stran výše způsobené škody, kteréžto by s určitou dávkou benevolence bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitky obviněným vznesené jsou uplatněny způsobem zcela neregulérním, neboť jsou uplatněny pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, nesprávně zjištěný skutkový stav, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem. Obviněný vytýká soudům, že nepostupovaly správně v rámci procesu hodnocení důkazů a tyto hodnotily vadně. Je třeba říci, že tyto výhrady představují pouhou polemiku se správností skutkových závěrů, které soudy ve věci učinily. Nejde tedy v tomto případě o námitky, které by mohly založit přezkum předmětné námitky.
Nad rámec výše uvedeného lze konstatovat, že sám obviněný nikterak nezpochybňuje tu zásadní skutečnost, a sice že úmyslně vyvedl peníze společnosti Diferenta, s. r. o., na účty dalších subjektů a po dohodě s jejich disponenty pak na více účtů hned čtyř fyzických osob, aniž by ze strany obviněného byla jakýmkoliv způsobem ošetřena jejich návratnost na výchozí účet svěřitelské společnosti Diferenta, s. r. o., přičemž v uvedeném směru nebylo možno přehlédnout ani zjištění o vrácení dílčí finanční částky přímo na soukromý účet obviněného. V této souvislosti pak vyslovil odvolací soud zcela důvodnou pochybnost nad nejistým způsobem, jakým hodlal finanční prostředky zajistit tak, aby se navrátily poškozené společnosti Diferenta, s. r. o. (str. 7 rozsudku odvolacího soudů). Z uvedeného tedy v žádném směru nevyplývá, ostatně jak již uvedla státní zástupkyně, že by obviněný jednal v úmyslu chránit svěřené finanční prostředky z obavy před nekalými praktikami obchodních partnerů společnosti Diferenta, s. r. o. Závěru soudů, že jednal v úmyslu získat možnost trvalé dispozice se svěřenými finančními prostředky, a tedy v úmyslu si je přisvojit ve smyslu ustanovení §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tedy nelze ničeho vytknout.
Za námitku podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat tu, kde obviněný namítá, že se nikterak nepodílel na manipulaci s těmi finančními prostředky, jež byly převedeny na účet svědkyně H. a svědka M.
Zločinu zpronevěry podle ustanovení §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Škodou velkého rozsahu se podle ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. U trestného činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci nebo jiné majetkové hodnoty. Pachatelem může být jen fyzická osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1811-1818).
Jak vyplývá z výše uvedených teoretických východisek, přisvojení je takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit věřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. V dané věci se jedná o trvalé odnětí finančních prostředků obviněným z dispozice společnosti Diferenta, s. r. o., v úmyslu ponechat si tyto prostředky pro vlastní potřebu, případně využít tuto dispozici s finančními prostředky k vyjednávání výhodnější pozice v rámci plateb dodavatelům. Rozhodný je tedy ten okamžik, kdy obviněný neoprávněně třemi příkazy z účtu společnosti Diferenta, s. r. o., na účet společnosti Rosi 33 Hockey, s. r. o., tyto prostředky převedl a uvedenou společnost tak vyloučil z dispozice s nimi, a způsobil tím škodu velkého rozsahu. Jakákoliv následná dispozice s těmito finančními prostředky prostřednictvím bankovních účtů dalších osob tak již dopadá do stádia po dokonání trestného činu a na naplnění znaků dané skutkové podstaty nemá žádného vlivu.
Námitce obviněného tedy nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. P. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu