ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1192.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1192/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný Z. W. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 67 To 76/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 30/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 67 To 76/2017, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 1 T 30/2014.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 1 T 30/2014, byl obviněný Z. W. uznán vinným dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
„1. od června 2013 do února 2014 včetně v P. a jinde úmyslně, vědom si své zákonné povinnosti podílet se na výživě svého dítěte, neplatil řádně výživné na svou dceru „XXXXX“ *) ve výši 3.000,- Kč měsíčně jak vyplývá z občanského zákoníku a bylo stanoveno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 637/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 55 Co 172/2006 a za uvedené období, kdy uhradil pouze v červnu 2013 částku 500,- Kč, tak dlužil k rukám matky oprávněné, R. W., bytem P., T., částku 26.500,- Kč, přičemž byl práce schopen a schopen se na výživě dcery podílet,“
„2. v období od března 2014 do července 2015, v P. a jinde, úmyslně, vědom si své zákonné povinnosti podílet se na výživě svého dítěte, neplatil vůbec výživné na nezletilou dceru „XXXXX“ *) ve výši 3.000,- Kč měsíčně, ačkoliv mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dále mu byla stanovena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 25 Nc 637/2004, se splatností vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé R. W., bytem T., P., čímž za uvedené období dluží k rukám matky částku ve výši 48.000,- Kč, přičemž mu v plnění této zákonné povinnosti nebránila žádná objektivní překážka.“
Za to byl podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.
Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo omezení, aby během zkušební doby uhradil dlužné výživné a řádně platil běžné výživné.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 1 T 30/2014, podal obviněný Z. W. odvolání, a to do výroku o vině i trestu. Odvolání podala taktéž státní zástupkyně, a to do výroku o uloženém trestu.
O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 67 To 76/2017, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a státní zástupkyně zamítl.
V předmětné trestní věci již Nejvyšší soud o dovolání obviněného Z. W. rozhodoval, neboť usnesením ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1465/2014, jednak zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, stejně tak jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 30/2014, a následně uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve stručnosti lze shrnout, že Nejvyšší soud zpochybnil ve svém rozhodnutí správnost závěrů soudů obou stupňů o tom, že je obviněný zaměstnatelnou osobou, resp. že byla správně vyřešena předběžná otázka podle §9 odst. 1 tr. ř., jaké výživné byl na základě svých schopností, možností a majetkových poměrů schopen na svou dceru hradit. Soudům obou stupňů bylo zejména vytknuto, že ignorovaly námitky obviněného o jeho zdravotních indispozicích.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 67 To 76/2017, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 382–388), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný má za to, že nebyly odstraněny vady konstatované Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí, a to v usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1465/2014, kterým Nejvyšší soud zrušil původní odsuzující rozsudek ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 30/2014, stejně tak jako usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Míní, že ani v novém řízení nebyla učiněna potřebná zjištění, z nichž by bylo možné dospět k nepochybnému závěru o jeho vině. Zdůraznil, že se neztotožnil se závěry znaleckého posudku, který pořídil znalecký ústav – Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze, kterým bylo konstatováno, že není nijak omezen ve své pracovní způsobilosti. Znovu zopakoval, že trpí silnou oční vadou, a to odchlípnutím sítnice, stejně tak jako dalšími zdravotními obtížemi, pro které je podstatně omezen v možnosti získat zaměstnání. Podle vlastního hodnocení obviněného bylo třeba na něj nahlížet jako na osobu zdravotně znevýhodněnou i proto, že nyní trpí závažným duševním onemocněním, pro které je uznán částečně invalidním, což je patrno z posudku o jeho invaliditě ze dne 8. 12. 2016, který předložil v řízení o odvolání jako důkaz. Je přesvědčen, že MUDr. Jan Boháč, který za znalecký kolektiv v hlavním líčení stvrdil závěry znaleckého posudku, je vůči němu podjatý, neboť jeho závěry o účelovém poskytování amnestických údajů ze strany obviněného jsou v rozporu se zprávou jeho ošetřujícího lékaře MUDr. Jiřího Čížka z Psychiatrické ambulance Smíchov, s. r. o. Dále má za to, že MUDr. Jan Boháč v rámci znaleckého posudku neoprávněně řešil i otázky právní. Je přesvědčen, že ve věci bylo třeba nechat vypracovat revizní znalecký posudek, který by postavil na jisto otázku jeho zdravotního omezení. Obviněný zejména zpochybnil způsob, jakým soudy hodnotily ve věci pořízené důkazy s tím, že se dopustily zřejmé svévole, neboť pokud dospěly k závěru o tom, že není omezen v pracovní způsobilosti, pak tento není podložen provedeným dokazováním. Poukázal rovněž na to, že jako uchazeč o zaměstnání nedostal od úřadu práce jedinou nabídku, stejně tak jako od soukromých pracovních agentur. Pozastavil se rovněž nad tím, že nebylo provedeno žádné dokazování ohledně nabídek práce, které by pro něj byly v inkriminovaném období dosažitelné. Míní, že soudy rovněž nesprávně hodnotily předběžnou otázku, v jaké výši a zda vůbec byl v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost. Uvádí rovněž, že neměl být stíhán za přečin zanedbání povinné výživy za dobu, kdy byl registrován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. Konstatoval, že nikoli svou vinou se ocitl v nepříznivé a tíživé finanční situaci, snažil se získat práci, případné pracovní nabídky bezdůvodně neodmítal, práci se mu však i přesto nepodařilo nalézt, a proto se ocitl ve stavu, kdy byl nucen pobírat pouze dávky existenčního minima ve výši 2.200 Kč. Tvrdí, že má jistá zdravotní omezení a nemůže tedy vykonávat většinu profesí ve stavebnictví, je limitován a znevýhodněn při ucházení se o zaměstnání, což soudy jednoznačně bagatelizují. To ve svém důsledku způsobilo, že došlo k dotčení pravidel spravedlivého procesu, a to ve smyslu vadného hodnocení důkazů. Dostal se do paradoxní situace, kdy stát na jedné straně uznal, že je v hmotné nouzi a poskytl mu sociální dávku na přežití, na druhou stanu však konstatoval, že je schopen platit výživné ve výši 3.000 Kč měsíčně, což je výše než samotná sociální dávka a celý příjem.
Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 67 To 76/2017, stejně tak jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 1 T 30/2014, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 8. 2017, sp. zn. 1 NZO 760/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že soudy dostatečně objasnily, že obviněný není na trhu práce nijak znevýhodněn v důsledku zdravotního stavu, avšak se jim nepodařily objasnit pracovní možnosti obviněného, a to proto, že si žádným objektivním způsobem neověřily informace o nabídce pracovních míst pro obviněného v období od června 2013 do února 2014 včetně a v období od března 2014 do července 2015. Byť se soudy zaštiťují určitou obecnou znalostí o tom, že obviněný mohl dosáhnout měsíčního příjmu ve výši 15.000 Kč jako pomocná pracovní síla, a že mohl být zaměstnán jako brigádník, případně i jako zaměstnanec s jeho zdravotními omezeními i se záznamy v rejstříku trestů, jde o úvahy, které nejsou podloženy žádnými důkazy, a tudíž vzbuzují důvodné pochybnosti. Ačkoliv existují určité indicie o tom, že obviněný byl ve shánění zaměstnání laxní nelze bez dalšího uzavřít, že byl schopen hradit výživné v inkriminovaném období právě ve výši 3.000 Kč, neboť neexistují žádné důkazy, které by takový závěr byly schopny podpořit.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 6 To 76/2017, stejně tak jako předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 1 T 30/2014, a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 67 To 76/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodů.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněného Z. W. je důvodné.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 30/2014, bylo rozhodováno pouze o skutku, který je označen pod bodem 1. nynějšího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť dne 21. 9. 2015 napadla u Obvodního soudu pro Prahu 9 na obviněného Z. W. pod sp. zn. 2 ZT 2/2015, další obžaloba pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, která pokrývá období nehrazení výživného od března 2014 do července 2015. Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl dne 22. 9. 2015 pod sp. zn. 1 T 74/2015, o spojení obou trestních věcí obviněného Z. W., a to pod sp. zn. 1 T 30/2014, tedy v posuzované trestní věci již je dovolání ze strany obviněného podáváno vzhledem ke dvěma přečinům zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Je tak posuzováno nejen neplnění jeho vyživovací povinnosti od června 2013 do února 2014 včetně, ale i období neplnění této povinnosti od března 2014 do července 2015.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. nynějšího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, bylo zjištěno, že ani v tomto období neměl obviněný zaměstnání a žil z existenčního minima, byl veden na úřadu práce, ale neměl nárok na dávky, jelikož měl dluh na sociálním pojištění a poté byl v březnu 2014 sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, neboť se nedostavil na schůzku. Znovu byl do evidence uchazečů o zaměstnání zařazen až od 17. 9. 2014. Jeho žádost o rekvalifikaci na úřadu práce byla zamítnuta pro maření spolupráce. Obviněný byl dále zaregistrován u pracovních agentur Randstat, Credit Czech a Manpower, ale prostřednictvím těchto agentur žádnou práci nezískal, živila jej rodina. Od července 2013 pobíral poplatek na bydlení ve výši 5.500 Kč, od května 2014 ve výši 7.600 Kč a od května 2015 ve výši 6.881 Kč. Společnost Credit Czech, s. r. o., s níž měl obviněný uzavřenou dohodu o pracovní činnosti do 31. 12. 2014, sdělila, že pro ně pracoval jako brigádník na pozici doplňovač zboží, avšak pouze v červnu a srpnu 2014.
V novém řízení následujícím po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1465/2014, byl na obviněného znaleckým ústavem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví vypracován znalecký posudek (včetně doplňků) z oboru zdravotnictví, odvětví oftalmologie, otorinolaryngolie, ortopedie – traumatologie, psychiatrie a posudkového lékařství. Ze znaleckého posudku se podává, že od roku 2007, kdy byl vyhlášen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 38 C 3/2005, od kterého se odvíjí výše vyživovací povinnosti obviněného vůči jeho nezletilé dceři, se zdravotní stav obviněného s výjimkou psychiatrické diagnózy nezměnil a je dlouhodobě stabilizovaný. Tedy, ze zdravotního hlediska by byl plně schopen vykonávat svoji původní profesi správce počítačové sítě, ale i třeba další profese, ve kterých by mohl využít své středoškolské vzdělání technického zaměření s tím, že při výkonu práce by byla nutná pouze režimová opatření. Za nevhodnou se považuje práce v předklonu a spojená se zvedáním těžkých břemen. Ze znaleckého posudku dále vyplynulo, že v době neplnění vyživovací povinnosti, pro kterou je stíhán, nebyl osobou se změněnou pracovní schopností a nebylo možné jej označit ani jako osobu zdravotně znevýhodněnou ve smyslu zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, neboť nebyl podstatně omezen z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vykonávat dosavadní povolání nebo využívat dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat. Ze znaleckého zkoumání dále ve stručnosti vyplynulo, že není omezen v pracovní způsobilosti ani v důsledku krátkozrakosti či tříštivé zlomeniny levého hlezna, jež utrpěl v roce 2004, a ani z důvodu omezení sluchových funkcí. Znalci byla konstatována určitá účelovost jednání obviněného ve vztahu k jeho psychickému stavu. Uvedli, že psychiatrické problémy obviněného nemají vliv na jeho pracovní zařazení a schopnosti začlenit se do pracovního procesu. Ze znaleckého zkoumání tedy vyplynulo, že stesky obviněného ohledně zhoršení jeho zdravotního stavu jsou zejména odrazem jeho subjektivního vnímání, nikoli odrazem objektivních medicínských nálezů.
Námitky obviněného spočívající v podstatě v tom, že soudy obou stupňů se nesprávně vypořádaly s předběžnou otázkou, zda byl v inkriminovaném období vůbec schopen plnit vyživovací povinnost vůči své dceři ve výši 3.000 Kč měsíčně, pokud je osobou nezaměstnatelnou, kdy v této souvislosti uvádí, že úřadem práce, avšak ani jinými agenturami práce mu nebylo zprostředkováno žádné zaměstnání. Důvod své nezaměstnatelnosti spatřuje ve svém neuspokojivém zdravotním stavu.
Předně je nutno v obecné rovině připomenout, že trestného činu (přečinu) zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti, svou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší čtyř měsíců. To znamená, že po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Formou zavinění se soud musí vždy zabývat a ve výroku rozsudku ji vyjádřit. Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, který přímo vyplývá z příslušných ustanovení občanského zákoníku (dříve ze zákona o rodině). Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele se zpravidla nevyžaduje a není ani nezbytné, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny samostatným rozhodnutím soudu. Pokud již o otázce rozsahu a výše vyživovací povinnosti bylo v občanském (opatrovnickém) soudním řízení pravomocně rozhodnuto, pak soud v trestním řízení nemusí být takovým rozhodnutím vázán (k tomu srov. v judikatuře např. R 11/1984 SbRt., str. 76, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011). Naopak by měl vždy postupem podle §9 odst. 1 tr. ř. samostatně posoudit předběžnou otázku, v jaké výši a zda vůbec byl obviněný v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost. V mezidobí totiž mohou nastat zcela odlišné, resp. nové aktuální skutečnosti, ke kterým jiný dříve činný orgán (typicky opatrovnický soud) při stanovení výše výživného nepřihlížel a ani přihlížet nemohl, neboť v době jeho rozhodování neexistovaly nebo o nich nevěděl.
Při posuzování předběžné otázky je pak nutno brát zřetel na všechny okolnosti případu a přitom vycházet z kritérií vyplývajících z §913 občanského zákoníku. Podle citovaného ustanovení jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry na straně jedné , a současně schopnosti , možnosti a majetkové poměry povinného na straně druhé . Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je podle potřeby zkoumat také to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že nestačí pouhé zjištění, že obviněný je bez zaměstnání a pobírá příslušný příspěvek od státu (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně např. R 22/1992 SbRt.).
V projednávané věci však soudy výše zmiňované zásady důsledně nerespektovaly.
Po provedeném dokazování soudy obou stupňů došly k závěru, že obviněný je osobou zaměstnatelnou, a to na základě konstatování, že stanovené výživné ve výši 3.000 Kč bylo v silách obviněného hradit, neboť mohl dosahovat poměrně slušného příjmu jako pomocná pracovní síla se základním vzděláním, kdy jeho příjem by mohl dosahovat částky 15.000 Kč, což by pro hrazení výživného bylo dostatečné. Soudy konstatovaly, že obviněný nevyvinul dostatečnou aktivitu k získání práce a nedostatečně využil zaměstnaneckých agentur pro shánění práce. Nalézací soud konstatoval, že soudům je známo, že nabídka pracovních míst je široká a kdyby obviněný projevil více snahy, možnost přivýdělku by našel. V obdobném duchu bylo soudy konstatováno, že je řada společností, které přijímají brigádníky i zaměstnance ve věku obviněného i s jeho zdravotním omezením i se záznamy v rejstříku trestů. Tvrzení obviněného, že je osobou, pro kterou není zaměstnání dosažitelné, pak soud označil za výmluvy. Konstatoval dále, že obviněný se nepodílí ani osobní péčí na výživě dcery, již čtyřikrát byl pro trestný čin zanedbání povinné výživy odsouzen a v nehrazení výživného pokračuje i nadále, a to přesto, že jeho schopnosti řádně plnit výživné nejsou, a to ani v důsledku zdravotních komplikací, nijak sníženy.
Prvně je třeba uvést, že soudy se vypořádaly s otázkou znevýhodnění obviněného na trhu práce v souvislosti s jeho zdravotním stavem dostatečným a důvodné pochybnosti nevzbuzujícím způsobem. V této souvislosti lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Na základě toho nelze považovat námitky obviněného stran jeho zdravotního stavu za relevantní. Nejvyšší soud se však neztotožnil se závěry soudů obou stupňů ve vztahu k uplatnitelnosti obviněného na trhu práce v rozhodném období od června 2013 do února 2014 včetně a v období od března 2014 do července 2015. Jak již bylo konstatováno v předcházejícím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1465/2014, nelze akceptovat ničím nepodložené tvrzení soudů, že (zjednodušeně řečeno) situace na trhu práce je v P. natolik příznivá, že nějaké zaměstnání či krátkodobý výdělek zde získá prakticky každý, kdo pracovat chce. Na základě provedeného dokazování nelze dospět k závěru, zda si obviněný byl v rozhodné době reálně schopen najít zaměstnání, resp. zda nabídka zaměstnání v rozhodné době existovala, resp. zda byla dostatečná. Doplněným dokazováním tedy nebylo náležitě a bez důvodných pochybností objasněno, zda měl obviněný v době spáchání obou skutků objektivní možnost najít si zaměstnání nebo se snažil zaměstnání získat, a jaké byly přibližně možnosti jeho platového ohodnocení, ze kterého by mohl hradit výživné na dceru ve stanovené výši. Přestože z jednání obviněného lze vysledovat jeho neodpovědný přístup k shánění a získání zaměstnání, stejně jako k osobní péči o dceru, kdy pro trestný čin zanedbání povinné výživy byl již čtyřikrát odsouzen a stanovené výživné na dceru nehradí i nadále, nelze bez dalšího uzavřít, že v rozhodné době byl schopen hradit výživné ve stanovené výši.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích shledal Nejvyšší soud námitky obviněného Z. W. částečně opodstatněnými.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 67 To 76/2017, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 1 T 30/2014, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 9 nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení, aniž by dovolací soud předvídal výsledek řízení, bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 11. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.