ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1310.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1310/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání, které podal obviněný D. V. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 11 To 208/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 69/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 11 To 208/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 2 T 69/2016.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Okresního soudu v Rakovníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 2 T 69/2016 , byl obviněný D. V. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 25. 1. 2015 kolem 21,15 – 21,55 hod. po předchozí neúspěšné vzájemné komunikaci ohledně případného zaplacení dluhu poškozeného obžalovanému ve dnech 20. 1. – 24. 1. 2015 přijel osobním automobilem zn. Škoda Felicia k pozemku v obci P., okr. R., na němž je postavena novostavba bez čp., v úmyslu z poškozeného P. Z. vymoci peněžní pohledávku ve výši 34.367 Kč, otevřel si provizorní vrata na pozemek tak, že je odsunul, vnikl na něj, zaklepal na vstupní dveře, a když nikdo neotvíral, vrátil se do svého automobilu, vzal v něm nalezenou petardu, kterou venku zapálil a vhodil ji na pozemek poškozeného Z., kde explodovala, poté, co vyšel ven poškozený Z. a zeptal se, co to má znamenat, mu oznámil, že si přijel pro slíbené peníze, když se poškozený Z. vrátil zpět do domu a nevycházel, vstoupil znovu na jeho pozemek a klepal na vstupní dveře, když nebyl úspěšný, odjel; následující den přijel za manželkou poškozeného M. Z. do jejího zaměstnání v nákupním středisku J. v P. ulici v R. a sdělil jí, ať vyřídí poškozenému, že mu má zavolat, aby k nim nemusel znovu jezdit; následně opustil nákupní středisko, zaslal poškozenému SMS ve znění „tzn dnes“ a manželce poškozeného položil na zdůraznění svého požadavku za stěrač vozidla, kterým byla v zaměstnání, petardu shodného typu, kterou vhodil na pozemek pošk. předcházejícího večera “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 2 T 69/2016, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině a trestu. Odvolání směřující proti výroku o vině i trestu podal taktéž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, a to v neprospěch obviněného.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 11 To 208/2017, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného i státního zástupce zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. V. dovolání (č. l. 413–414), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítá, že skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku není trestným činem, neboť nejsou naplněny znaky stanovené pro přečin vydírání, když poškozeného nijak násilím ani pohrůžkou násilí nenutil, aby mu zaplatil dlužné peníze, toliko ho žádal o zaplacení dluhu. Z vymezeného skutku nikterak nevyplývá ani pohrůžka násilí. Telefonické kontaktování poškozeného jakožto dlužníka s dotazem na stav situace v návaznosti na jeho předchozí sliby o úhradě dluhu jistě nelze považovat za násilí, stejně jako malou petardu, kteroužto za takovým účelem nepoužil. Závěry soudů o nepřiměřené intenzitě jednání nelze akceptovat, neboť byl k takovému jednání fakticky donucen jak okolnostmi dané situace, tak především lživými a účelovými tvrzeními samotného poškozeného, jehož osobnost shledal i soud prvního stupně přinejmenším za pochybnou. Dále obviněný namítl, že nebyla naplněna ani podmínka úmyslného zavinění ve smyslu §15 tr. zákoníku, neboť nejednal s vědomím, že svým jednáním může spáchat přečin vydírání (pouze žádal zaplacení dlužné částky) a rozhodně s tímto ani nebyl srozuměn.
Obviněný taktéž namítá, že napadeným rozhodnutím (a rozhodnutím soudu prvního stupně) nebyla zachována zásada totožnosti skutku podle ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., když obžaloba byla ze strany státního zastupitelství podána pouze pro jednání, kterého se měl dopustit výhradně dne 25. 1. 2015, nicméně soud prvního stupně jej následně odsoudil za skutek, jehož součástí bylo i jednání učiněné dne 26. 1. 2015, kteréžto vůbec nebylo předmětem projednávání v hlavním líčení.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 11 To 208/2017-399, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 11. 9. 2017 (č. l. 414). Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se vyjádřila v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 10. 2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že je zřejmé, že obviněný byl oprávněn poškozeného nutit k zaplacení dluhu, ale nikoli prostředky, které zvolil, neboť právě tyto prostředky zapříčinily protiprávnost jeho jednání. V posuzovaném případě šlo bezpochyby o nucení pohrůžkou násilí, které mělo být vykonáno na majetku poškozeného, kdy obviněný hodil petardu na pozemek související s nemovitostí obviněného a další petardu umístil za stěrač vozidla jeho manželky, což je třeba chápat v souvislosti s okolnostmi, které průběh činu rámovaly, tedy s tím, že obviněný se velmi intenzivně domáhal na poškozeném úhrady dluhu. V tomto případě je třeba chápat vhození petardy na pozemek a zastrčení petardy za stěrač automobilu jako pohrůžku násilí ke konání, tedy k zaplacení dluhu, přičemž není rozhodné, že část tohoto jednání směřovala vůči manželce poškozeného, neboť je zřejmé, že i prostřednictvím této pohrůžky se obviněný snažil dosáhnout zaplacení své pohledávky. Není přitom ani pochyb o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
K námitce porušení zásady obžalovací a zachování totožnosti skutku státní zástupkyně uvedla, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. V předmětné trestní věci je totožnost skutku jednoznačně zachována následkem, tedy působením na svobodnou vůli poškozeného za účelem úhrady dluhu. Není přitom rozhodné, že skutek byl v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě definován jinak a bylo v něm zahrnuto pouze jednání ze dne 25. 1. 2015, neboť část skutku z tohoto dne nebyla prokázána, naopak bylo prokázáno, že dne následujícího, tedy dne 26. 1. 2015, obviněný se stejným záměrem navštívil i manželku poškozeného a domáhal se kontaktu s poškozeným.
Jelikož podle státní zástupkyně jsou důvody uvedené dovolatelem zjevně neopodstatněné, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 11 To 208/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Námitky obviněného svým obsahem spadají pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Přečinu vydírání se podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal , opominul nebo trpěl .
Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby …“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat.
Obviněný zejména namítá nenaplnění objektivní stránky předmětného přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znak „pohrůžky násilí“, stejně jako subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění ve smyslu ustanovení §15 tr. zákoníku.
Podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněný za účelem vymožení peněžní pohledávky od poškozeného, přijel k poškozenému domů, otevřel si provizorní vrata na pozemek a poté, co se nedoklepal, vrátil se ke svému vozidlu, vzal z něho petardu, tuto zapálil a vhodil na pozemek poškozeného, kde explodovala, a poté, co poškozený vyšel ven, mu oznámil, že si přijel pro slíbené peníze. Opakovaně pak klepal na dveře domu, a když nikdo neotevřel, nasedl zpátky do auta a odjel. Následující den pak navštívil manželku poškozeného v místě jejího zaměstnání, řekl jí, aby poškozenému vyřídila, aby mu zavolal, odešel, poškozenému zaslal SMS ve znění „tzn dnes“, a manželce poškozeného položil za stěrač vozidla petardu shodného typu, kterou předcházejícího večera vhodil na pozemek poškozeného.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti vydíranému, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli vydíraného poškozeného. Konáním je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti (srov. R 24/1980 a R 17/1982) nebo vyklizení bytu atd.
Soudy dovodily, že skutečnost, že obviněný vhodil na zahradu poškozeného zapálenou petardu a následně zanechal petardu stejného typu za stěračem auta manželky poškozeného, byla sto naplnit skutkovou podstatu předmětného přečinu, konkrétně, že poškozeného pohrůžkou násilí nutil k zaplacení dlužné částky. Podle nalézacího soudu „ pohrůžka násilí v tomto případě spočívala ve velmi intenzivním jednání obžalovaného, jehož cílem bylo jednoznačně pohledávku po poškozeném vymoci “ (str. 11 rozsudku soudu prvního stupně).
S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud neztotožňuje.
Uvedené jednání obviněného by bylo možno posoudit jako konkludentní jednání sto vyvolat u poškozeného obavu, že poškozený přistoupí k násilí, aby poškozeného donutil k vrácení dlužné částky. I zde by však musela být vůle obviněného poškozeného pod pohrůžkou násilí k něčemu nutit zdůrazněna (např. fyzickým zastrašováním, gesty, ukázáním zbraně apod.). V rámci dokazování nebylo prokázáno, a soudy ani k jinému závěru nedošly, že by obviněný poškozenému, případně jeho manželce druhý den, jakkoli verbálně hrozil, slovně jej atakoval či se choval jakkoli fyzicky agresivně nebo užil jakákoli nevhodná gesta. Obviněný přijel k domu, který nemá pevné oplocení a ani zvonek, a poté, co odsunul provizorní bránu, což s ohledem na jeho znalost místa, bylo něco, co již předtím dělal, došel k domu a klepal na dveře. Ačkoli byl poškozený doma, neotvíral, což se dá přisoudit jednoduše skutečnosti, že poškozený měl vůči obviněnému peněžitý dluh, a mluvit s ním nechtěl. Obviněný se vrátil do auta, odkud vzal petardu, tuto zapálil a vhodil ji na pozemek poškozeného. Poté, co petarda vybuchla, poškozený z domu vyšel. Nelze opomenout, že s ohledem na jednání obviněného po celou dobu incidentu, kdy tento nekřičel, slovně nevyhrožoval a to ani poté, co poškozený vyšel z domu ven, petarda měla sloužit k tomu, aby si obviněný tímto způsobem, byť zcela nestandardním, a dá se říci i dětinským, zajistil pozornost poškozeného, který se pro něho stal nekontaktovatelným. Obviněný se po dlouhou dobu pokoušel s poškozeným jednat, coby věřitel se zcela jistě oprávněně dožadoval vrácení dlužné částky od dlužníka, ale veškerá jeho snaha byla ze strany poškozeného bojkotována, případně mu byly opakovaně dávány sliby, které nebyly následně dodrženy.
Nejvyšší soud zcela jistě nezastává názor, že je v pořádku, pokud věřitelé berou tzv. zákon do vlastních rukou, je však třeba mít na paměti, že byť jednání některých věřitelů může být nestandardní, je vždy nutno pečlivě zvážit, zda je takové jednání samo o sobě sto naplnit míru společenské škodlivosti, tedy zda takové jednání možno kvalifikovat jako trestní jednání podléhající trestní represi.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, který říká, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Vhození petardy na pozemek jiné osoby není sto uvedenou skutkovou podstatu přečinu vydírání naplnit, zejména pak za situace, kdy veškeré s tím související jednání, včetně samotného kontaktu s poškozeným probíhá zcela klidně, bez fyzických a slovních ataků, byť možná s ohledem na důvod návštěvy v napjaté atmosféře, rozhodně však ne nestandardně. Samotné vložení petardy za stěrač automobilu zcela jistě znaky přečinu vydírání taktéž nenaplňuje. Předcházející jednání obviněného ve vztahu k manželce poškozeného, kterou druhý den navštívil v místě jejího pracoviště se vzkazem, aby její manžel obviněnému zavolal, také nevykazuje žádné abnormality. Ani zde se obviněný nedopustil žádných slovních ataků či výhrůžek. Pokud se pak obě tyto události spojí, je otázkou zda se nejedná pouze o naléhavost věřitele. Je třeba pečlivě zvažovat, zda jednání v jeho celistvosti dosahuje míry společenské škodlivosti nutné pro posouzení jednání jako trestného činu, resp. zda obviněný pod pohrůžkou násilí poškozeného nutil k určitému jednání.
Je zcela zřejmé, že jednání obviněného směřovalo k tomu, resp. jeho účelem bylo přimět poškozeného, aby dodržel svůj slib a vrátil obviněnému zapůjčenou finanční částku. Jednání obviněného tak mělo, a soudy tuto skutečnost nijak nezpochybňují, zcela legitimní důvod. Pokud však existují pochybnosti stran naplnění objektivní stránky, nelze posuzovat subjektivní stránku jednání.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 11 To 208/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 2 T 69/2016, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Rakovníku nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení, aniž by dovolací soud předvídal výsledek řízení, bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jedná se zejména o náležité posouzení otázky naplnění znaku „pohrůžky násilí“ ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu, a s tím související otázky společenské škodlivosti pachatelova jednání.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu