ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1360.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1360/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněná J. N. , roz. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 11 To 175/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 186/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné J. N. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 38 T 186/2016, byla obviněná J. N. uznána vinnou přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že „ v přesněji nezjištěné době v průběhu období od měsíce prosince roku 2015 do poloviny února 2016 v jím užívaném bytě v domě v D. ulici v Č., okres P.-v., v nezjištěném počtu případů opakovaně oslovovala poškozenou A. M., o níž věděla, že se právě nachází za dveřmi jejího bytu, a přitom ji slovně urážela a také hrozila sražením poškozené ze schodů v domě a stejně tak i jejího přibližně ročního syna, dále hrozila usmrcením poškozené i jejího syna, což učinila i v jednom případě při osobním setkání s poškozenou uvnitř domu, dále v téže době i místě stejným způsobem oslovovala i poškozenou J. M., kterou opakovaně slovně urážela a zároveň jí hrozila, že poškozenou i jejího batolecího syna úmyslně zraní sražením ze schodů v domě, dále ve stejném období slovně napadla poškozenou H. P., které hrozila tím, že ji srazí ze schodů a přerazí jí nohu, též jí hrozila usmrcením “.
Za to byla odsouzena podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 38 T 186/2016, podala obviněná odvolání, které zaměřila do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 11 To 175/2017, a to tak, že odvolání obviněné J. N. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná J. N. dovolání (č. l. 259-261), v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení.
Obviněná zásadně nesouhlasí s výrokem o vině a odůvodněním napadeného rozsudku a z něj vyplývající právní kvalifikace skutku kladeného jí za vinu, neboť má za to, že se v daném případě nejedná o trestný čin a nebyly tak naplněny veškeré zákonné znaky příslušné skutkové podstaty. Mimo jiné byla rovněž oběma soudy porušena základní zásada trestního práva, a sice že trestní právo je tzv. ultima ratio a použije se až v případě, pokud na daný případ nelze aplikovat normy jiného práva, v dané věci práva správního. Z výpovědi všech slyšených svědků vyplynulo, že nikdy (tj. po dobu minimálně 10 let, kdy v předmětném domě v Č. žila) nikoho fyzicky nenapadla, nikdy nepoužila žádnou zbraň či jakýkoli jiný obdobný předmět, vždy zůstalo pouze u tzv. slovní přestřelky. Závěr o tom, že není agresivním jedincem, je podložen rovněž závěry obou znaleckých posudků. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu se obviněná domnívá, že její jednání nenaplňuje míru společenské škodlivosti, aby mohlo být kvalifikováno jako trestný čin, neboť rozhodně nebylo způsobilé v poškozených vyvolat obavu, že své jednání uskuteční, resp. vyvolat v nich vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Dle tvrzení slyšených svědků pak měla mít se sousedy konfliktní vztahy dlouhodobě, přesto jí je kladeno za vinu pouze období od prosince 2015 do poloviny února 2016.
S ohledem na výše uvedené proto obviněná J. N. navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 11 To 175/2017-247, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 3. 2017, č. j. 38 T 186/2016-222, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jen obdrželo dne 7. 9. 2017 (č. l. 265). Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se vyjádřila v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 24. 10. 2017, sp. zn. 1 NZO 996/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnila obviněná v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělila je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je přitom třeba souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že jednání obviněné je podepřeno výpověďmi svědků poškozených, které krom toho, že spolu vzájemně korespondovaly, tak údaje jimi uváděné byly podepřeny i výpověďmi dalších svědků, kteří potvrdili, že v některých případech slyšeli obviněnou vůči poškozeným pronášet výhrůžky. Poškozené se nejprve snažili celou situaci vyřešit právě prostřednictvím nástrojů v netrestní oblasti, tedy osobně s obviněnou, nicméně z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněná vůči těm osobám, které ji kontaktovaly nejvíce, své výhrůžky počala stupňovat až do té míry, že dotčené osoby se začaly obávat, že své výhrůžky uskuteční. Časové vymezení skutku je tak určeno od prosince 2015 do poloviny února 2016, kdy pronášené výhrůžky nabývaly na intenzitě a obavy poškozených se stupňovaly.
Jelikož dle státní zástupkyně jsou důvody uvedené dovolatelkou zjevně neopodstatněné, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné J. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 11 To 175/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou J. N. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením , těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu .
Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je poté konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování však musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování , neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele . Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace a je třeba posoudit je se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj . (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286).
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněná od měsíce prosince 2015 do poloviny února 2016 v přesně nezjištěném počtu případů opakovaně oslovovala poškozené, které slovně urážela, hrozila jim fyzickou újmou - sražením ze schodů, přeražením končetin a dokonce i usmrcením, kdy se takto vyslovovala nejen vůči poškozeným, ale ve dvou případech i vůči jejich nezletilým dětem.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že se jednalo o vulgární slovní ataky, kdy obviněná takto osočovala svoje sousedky, zejména pak když procházely kolem jejího bytu se svými děti, přičemž povětšinou zůstávala za zavřenými dveřmi svého bytu, případně stála u zábradlí na chodbě a křičela na poškozené. Skutečnost, že většinou takto nejednala tváří v tvář s poškozenými, škodlivost jejího jednání nijak nesnižuje, neboť jak správně uvedl již nalézací, a následně i odvolací soud, „ celý případ je nutno hodnotit komplexně “, přičemž „ zavřené dveře jistě nelze považovat za trvalou překážku, kterou by obžalovaná nemohla nijak překonat “ (str. 3 napadeného usnesení). V rámci slovních ataků pak otevřeně vyhrožovala poškozeným tím, že je srazí ze schodů, což zejména poškozená H. P. vnímala citlivě, neboť má nemocnou nohu, na které se neudrží. Poškozená proto často raději ani nevycházela z bytu, což ji zcela jistě omezovalo v jejím každodenním životě. Dále obviněná vyhrožovala poškozeným A. M. a J. M., a to jak sražením ze schodů, tak i usmrcením, přičemž výhrůžky fyzickou újmou, resp. smrtí byly směřovány i vůči nezletilým dětem poškozených, což je situace, kterou obě poškozené coby matky malých dětí zcela jistě musely pociťovat jako silně stresující. Soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely nejen z výpovědí těchto poškozených, ale taktéž ze svědeckých výpovědí dalších obyvatel domu (svědci A. L., S. P., M. V.), kteří shodně uvedli, že poškozenou slyšeli mnohokrát pronášet výhrůžky vůči poškozeným, přičemž popsali, že se obviněná chovala slovně agresivně, byla hlučná (bouchání do zdi, do dveří, do radiátorů), a slovně napadala i je, případně jejich návštěvy.
Pokud pak obviněná namítla, že byla souzena pouze za jednání v určitém časovém úseku, přestože v domě žila deset let, pak lze uvést, že byla stíhána pro jednání, ke kterému došlo po neúspěšném pokusu poškozených situaci s obviněnou řešit, kdy se poté začaly z její strany vůči těmto poškozeným slovní ataky a výhrůžky stupňovat, a to do té míry, že vyvolaly v poškozených důvodnou obavu, že by je poškozená mohla uskutečnit. Časové vymezení skutku je proto ohraničeno od prosince 2015 do poloviny února 2016, tedy na dobu, kdy se jednání obviněné zintenzivnilo, resp. obavy poškozených se vystupňovaly.
Jednání obviněné tak svým obsahem naplňuje předmětnou skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování, kdy pronášené výhrůžky byly objektivně způsobilé vzbudit u poškozených důvodnou obavu z jejich uskutečnění.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž obviněná namítla, že byla porušena zásada trestního práva spočívající v tom, že trestní právo je tzv. ultima ratio , a použije se až v případě, pokud nelze na daný případ aplikovat normy jiného práva, v projednávané věci pak normy práva správního.
Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.
Pokud obviněná ve své podstatě namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným (tj. v daném případě existence normy postihující padělání a pozměnění veřejné listiny), ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Nad rámec uvedeného je možno uvést, že v projednávané věci neměly poškozené a další obyvatelé domu zpočátku zájem řešit věc se správními orgány, případně orgány činnými v trestním řízení, a na Policii ČR se obrátili až ve chvíli, kdy jejich dosavadní pokusy, osobně s obviněnou situaci řešit, selhaly.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřenými ve skutkové větě rozsudku vázán, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné J. N. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2017
JUDr. Petr Š a b a t a
předseda senátu