ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.257.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 257/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 6 To 131/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 48 T 88/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 6 To 131/2016, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 48 T 88/2015, byl obviněný P. J. uznán vinným přečinem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ jako jednatel společnosti ORV Morava, s. r. o., se sídlem U Farmy 275, 765 02 Otrokovice, IČ: 27677265, jež byla zaměstnavatelem minimálně 5 osob, v úmyslu zkrátit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění, nesplnil svoji zákonnou povinnost a za uvedenou společnost
- v době od 20. 9. 2012 do 20. 1. 2013 nepodával Okresní správě sociálního zabezpečení Zlín přehledy o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného za období od srpna 2012 do prosince 2012, jak mu ukládal §9 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a zatajil tak Okresní správě sociálního zabezpečení Zlín povinnost odvodů pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti jako plátce i poplatníka, jehož celková výše za uvedené období činila minimálně 165.071 Kč.
- v době od 20. 9. 2012 do 20. 1. 2013 nepodával Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky přehledy o platbách pojistného za období od srpna 2012 do prosince 2012, jak mu ukládal §25 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, a zatajil tak Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR povinnost odvodů pojistného na zdravotní pojištění jako plátce i poplatníka, jehož celá výše za uvedené období činí minimálně 55.998 Kč,
čímž zkrátil pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 221.069 Kč “.
Za tento přečin a za sbíhající se přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, byl obviněný odsouzen podle §225 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, jehož výkon byl pode §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 36 (třicet šest) měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, prokuristy a zástupce obchodní korporace na dobu 40 (čtyřiceti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 67.571 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo nahradit poškozené Okresní správě sociálního zabezpečení Zlín, IČ: 00459542, třída T. Bati 3792, Zlín, škodu ve výši 199.282 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. M., trvale bytem Ž. ..., odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 1. 2015, č. j. 48 T 150/2014-172, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 48 T 88/2015, podal obviněný P. J. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 6 To 131/2016, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku podle §82 odst. 2 za užití §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku, jimž byla obviněnému P. J. uložena přiměřená povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu, a ve výrocích podle §228 odst. 1 tr. ř., jimiž byla poškozeným, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Okresní správě sociálního zabezpečení Zlín, přiznána náhrada škody. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ 41197518, Orlická 4/2020, Praha 3, a okresní správa sociálního zabezpečení, IČ 00459542, tř. T. Bati 3792, Zlín, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění je třeba považovat za majetkovou škodu na straně příjemců plateb nebo za bezdůvodné obohacení na straně plátce či poplatníka daně nebo jiné povinné platby. Podle dosavadní judikatury však jde o majetkovou škodu nebo o bezdůvodné obohacení, jejichž náhradu nebo vydání nelze uplatňovat v trestním (adhezním) řízení, které v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, resp. řízení před jiným příslušným orgánem, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení uplatňován a projednáván. Zkrácená nebo neodvedená daň či jiná povinná platba se přitom nevymáhá žalobou ani v občanskoprávním řízení, ale na její nedoplatek vydá finanční úřad či jiný oprávněný orgán platební výměr, resp. výkaz nedoplatků, který je sám o sobě podkladem pro doplacení a vymáhání zkrácené (neodvedené) platby a zároveň exekučním titulem pro případný nucený výkon rozhodnutí. Vzhledem k tomu ani v adhezním řízení nepřichází v úvahu nahrazovat uvedený postup rozhodnutím soudu podle §228 tr. ř. Jisté pochybnosti v uvedených případech mohou vznikat např. tam, kde je evidentní, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil určitou povinnou platbu této právnické osoby, vůči které sice příslušný úřad vydal platební výměr či výkaz nedoplatků, ale je zřejmé, že tyto exekuční tituly jsou nevykonatelné, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejího statutárního orgánu, je otázkou, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle obchodního zákoníku (nyní zákona o obchodních korporacích), na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě škody způsobené nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle §240 tr. zákoníku. Jinou úvahu o možnosti dovodit odpovědnost obviněného za škodu způsobenou trestným činem nebo za bezdůvodné obohacení získané trestným činem v uvedených případech nabízí skutečnost, že pachatelem trestného činu podle §240 a §241 tr. zákoníku může být i jiná osoba, než která je plátcem, resp. poplatníkem zkrácené nebo neodvedené daně či jiné podobné platby, takže tato odlišnost by snad mohla odůvodnit výrok o náhradě škody nebo o vydání bezdůvodného obohacení vůči pachateli trestného činu, který zároveň není plátcem, resp. poplatníkem daně či jiné platby, na jejíž nedoplatek byl vydán platební výměr (výkaz nedoplatků apod.). Žádné judikaturní rozhodnutí však v tomto smyslu zatím nebylo učiněno. V souladu s těmito úvahami odvolací soud, respektujíc stávající judikaturu, zrušil výroky o náhradě škody učiněné podle §228 odst. 1 tr. ř. a s tím související výrok o uložení přiměřené povinnosti obviněnému, aby nahradil škodu, jakožto výrok oddělitelný od vlastního výroku o uložení podmíněného trestu odnětí svobody a sám rozhodl tak, že poškozené z těchto výroků odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně měl podle odvolacího soudu v daném případě postupovat v průběhu řízení analogicky podle §206 odst. 4 tr. ř. a rozhodnout tak, že se Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR a Okresní správa sociálního zabezpečení Zlín v řízení nepřipouští jako poškození s nárokem na náhradu škody. Jestliže tak soud prvního stupně neučinil a poškozený se včas a řádně s náhradou škody připojil, bylo namístě podle odvolacího soudu rozhodnout o jeho nároku podle §229 odst. 1 tr. ř.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání (č. l. 253–257) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší státní zástupce namítl, že se se závěry soudu druhého stupně stran nedostatku podmínek pro rozhodnutí o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. ve prospěch správců odvodů nelze ztotožnit. Uvedl, že uplatněný nárok poškozených se opírá o deliktní jednání obviněného spočívající v nepodání přehledů o výši vyměřovacího základu a výši pojistného správcům odvodů pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Za situace, kdy konkurz na majetek společností ORV Morava, s. r. o., jako dlužníka, byl z důvodu nedostatku majetku postačujícího k uspokojeni pohledávek věřitelů zrušen a tato společnost s ručením omezeným byla ke dni 21. 8. 2015 podle §173 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), zrušena, je jasné, že jakékoliv exekuční tituly jsou vůči společnosti ORV Morava, s. r. o., nevykonatelné, protože zmíněná právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci a zároveň je zřejmé, že škoda vznikla v důsledku jednání obviněného. V tom případě obviněnému nutně vznikl ručitelský závazek podle §194 odst. 6 za použití §135 odst. 5 obchodního zákoníku, s odkazem na §3028 odst. 3 občanského zákoníku, na základě kterého může být obviněný v adhezním řízení zavázán k náhradě škody způsobené trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Lze doplnit, že podle aktuální právní úpravy je shodně ručení člena voleného orgánu právnické osoby upraveno v §159 odst. 3 občanského zákoníku. V daném případě tedy byly splněny všechny předpoklady k tomu, aby mohlo být rozhodnuto v adhezním řízení o náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Okresní správě sociálního zabezpečení Zlín a soud prvního stupně tak učinil zcela správně. Dále státní zástupce doplnil, že v případě deliktního jednání fyzické osoby jednající za osobu právnickou je totiž možné stran uplatnění nároku na náhradu škody vedle sebe akceptovat existenci nároku poškozeného na náhradu škody vůči právnické osobě a vůči za ni jednající fyzické osobě – pachateli, s tím, že tyto nároky není namístě splnit oba, ale splněním jednoho zaniká druhý (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007).
Na základě výše uvedených námitek nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 6 To 131/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 1 odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému , který jej obdržel dne 1. 2. 2017 (č. l. 259), tak i jeho právnímu zástupci (obdrženo dne 11. 1. 2017, č. l. 259). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší státní zástupce vznesl námitku stran závěru odvolacího soudu týkajícího se povahy dlužného na pojistném na sociální zabezpečení a pojistném na zdravotní pojištění, kterýžto má za to, že jde o majetkovou škodu nebo o bezdůvodné obohacení, jejichž náhradu nebo vydání nelze uplatňovat v trestním (adhezním) řízení, které v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, resp. řízení před jiným příslušným orgánem, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení uplatňován a projednáván. Uvedenou námitku lze svou povahou podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
Nejvyšší soud shledal předmětnou námitku nejvyššího státního zástupce důvodnou.
Obviněný byl pravomocně uznán vinným přečinem zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti , pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění , poplatek nebo jinou podobnou povinou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb.
Uvedenou právní kvalifikaci odvolací soud nezpochybnil a i Nejvyšší soud se s touto plně ztotožňuje.
K pozadí projednávané věci je na místě uvést, že z výpisu Obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně (č. l. 17-20) se podává, že ve věci společnosti ORV Morava, s. r. o., jako dlužníka, bylo dne 10. 10. 2012 zahájeno insolvenční řízení, s účinky zahájení dne 11. 10. 2012, o věřitelském návrhu, a to na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně z téhož dne, sp. zn. 47 INS 24791/2012, kdy usnesením téhož soudu ze dne 18. 2. 2013, č. j. KSBR 47 INS 24791/2012-A-2, bylo konstatováno zjištění úpadku tohoto dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs (č. l. 21-24). Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2015, č. j. INS KSBR 47 INS 24791/2012-B-42, v právní moci dnem 4. 8. 2015, byl konkurz na majetek dlužníka zrušen, a to z důvodu nedostatku majetku postačujícího k uspokojení pohledávek věřitelů. Ke dni 21. 8. 2015 pak byla společnost ORV Morava, s. r. o., v souladu s ustanovením §173 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obchodní zákoník“), pravomocně zrušena. Z těchto skutečností vyplývá, že společnost ORV Morava, s. r. o., byla postižena platební neschopností. Je tak zřejmé, že neměla ani dostatek prostředků k tomu, aby uhradila své závazky, které měla u poškozených.
Nároky poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a poškozené Okresní správy sociálního zabezpečení Zlín jim byly pravomocně přiznány platebními výměry a výkazy nedoplatků vůči společnosti ORV Morava, s. r. o. Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR výši dlužného pojistného stanovila prostřednictvím kvalifikovaného odhadu, skutečná výše tohoto pojistného byla zjištěna až nezávisle na obviněném, poté co byly zajištěny výplatní lístky a další materiály ke mzdám alespoň některých zaměstnanců společnosti ORV Morava, s. r. o. (č. l. 141, a dále zejména č. l. 55-65, 68-71, 80-90, 96-99, 103-105, 108-134). Okresní správa sociálního zabezpečení Zlín neměla k vyměření pojistného dostatek dokladů, neboť pro období srpen 2012 až leden 2013 nebyly přehledy pojistného obviněným dodány a pojistné za toto období nebylo ani žádným způsobem vyměřeno (č. l. 43), vycházela tedy při stanovení výše nedoplatků z minimálního rozsahu dané povinnosti.
Škoda vznikla protiprávním jednáním obviněného spočívající v nepodání přehledů o výši vyměřovacího základu a výši pojistného správcům odvodů pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na veřejné zdravotní pojištění.
Ustanovení §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), stanoví, že nejde-li o řízení uvedená v §140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka . V projednávané věci k žádnému předchozímu zajištění majetku v majetkové podstatě dlužníka v trestním řízení nedošlo, neboť bylo, jak výše uvedeno, přistoupeno k prohlášení konkurzu na majetek společnosti ORV Morava, s. r. o., coby dlužníka, kterýžto byl z důvodu nedostatku majetku postačujícího k uspokojení pohledávek věřitelů zrušen, a následně byla ke dni 21. 8. 2015 zrušena i společnost ORV Morava, s. r. o., čímž se staly jakékoli exekuční tituly vůči této společnosti nevykonatelnými. Jelikož podmínky ustanovení §104b insolvenčního zákona jsou zde neaplikovatelné, lze postupovat podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., které uvádí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno . Nároky poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a poškozené Okresní správy sociálního zabezpečení Zlín byly řádně a včas uplatněny.
Ze soudní judikatury vyplývá, že uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle §194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití §135 odst. 2 obchodního zákoníku). Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle §240 tr. zákoníku (příp. podle §241 tr. zákoníku) za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.) – srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn 15 Tdo 902/2013-I., publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2014.
Dovolatel zcela správě poukazuje na to, že za výše uvedených okolností obviněnému vznikl ručitelský závazek podle §194 odst. 6 obchodního zákoníku ( Členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí .). V ustanovení §159 odst. 3 občanského zákoníku je pak stanoveno, že nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci .
Ustanovení §44 odst. 3 tr. ř. stanoví, že poškozený nemůže uplatnit své právo podle tohoto ustanovení (oprávnění navrhnout soudu, aby v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu) za situace, že o jeho nároku bylo již rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. Jinými slovy je v případě protiprávního jednání fyzické osoby, kterážto jedná za osobu právnickou, možno uplatnit jak náhradu škody podle občanskoprávních předpisů, tak nárok na náhradu škody v adhezním řízení v rámci řízení trestního, kdy však je rozhodující, který z těchto nároků je splněn dříve, neboť splněním jednoho zaniká druhý. Adhezní řízení v rámci řízení trestního totiž plní specifickou úlohu, neboť při posouzení škody je postupováno podle předpisů civilního práva hmotného, přičemž adhezní řízení je institutem, prostřednictvím nějž mohou osoby poškozené trestnou činností pachatele dosáhnout náhrady škody přímo v řízení trestním, aniž by musely samostatně paralelně či následně vést proti pachateli, respektive škůdci ještě další samostatné civilní řízení o náhradu dané škody. Bylo by v rozporu se zásadou procesní ekonomie, pokud by za situace, kdy je v rámci trestního řízení zjištěna osoba škůdce a splněny podmínky odpovědnosti za škodu, musel poškozený opětovně uplatňovat proti pachateli svůj nárok a opětovně před soudem v civilním řízení prokazovat skutečnosti, které již byly dokázány v trestním řízení. To vyplývá, jak již uvedeno výše, z ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., podle kterého, jsou-li splněny zákonem dané podmínky, je soud v trestním řízení povinen uložit obviněnému povinnost k náhradě škody (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007).
Nejvyšší soud tak v postupu soudu nalézacího neshledal žádného pochybení, pokud tento řádně zjistil stav věci, resp. vztah obviněného k požadovanému nároku poškozených a obviněnému uložil povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Na straně druhé pak shledal pochybení v postupu soudu odvolacího, kterýžto tento vztah nedovodil a neaplikoval příslušná ustanovení týkající se řádně uplatněných nároků poškozených.
Jelikož odvolací soud nesprávně v rámci napadeného usnesení zrušil i ustanovení §82 odst. 2 tr. zákoníku ( Podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil .), lze konstatovat, že takto učiněný výrok vychází z nesprávného právního posouzení ve vztahu k adheznímu řízení. Ustanovení §82 odst. 2 tr. zákoníku stran přiměřených omezení a přiměřených povinností je na rozdíl od ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., týkajícího se samotné náhrady škody, provázáno s výrokem o uloženém trestu, potažmo výrokem o vině. Z tohoto důvodu dovolací soud rozhodl v rozsahu uvedeném ve výroku usnesení, byť otázka posouzení výroku o trestu nebyla předmětem námitek uplatněných v podaném dovolání.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 6 To 131/2016, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Je zde zejména stěžejní otázka zvážení postupu podle §228 tr. ř., a potažmo znovu i ustanovení §82 odst. 2 tr. zákoníku, případně zvážení důvodnosti odvolání obviněného.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2017
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata