ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.856.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 856/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. R. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 7 To 347/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 76/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 1 T 76/2013 , byl obviněný J. R. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v přesně nezjištěné době od roku 2006 do 29. 9. 2010 nejprve jako osoba jednající na základě ústního pověření k řízení společnosti I.P.P.E. s.r.o., se sídlem Dýšina 297, IČ: 45350507, uděleného ze strany vlastníka této společnosti M. A., a posléze po datu 27. 10. 2006 jako zmocněnec prokuristy uvedené společnosti F. R., postupně převzal z pokladny společnosti I.P.P.E. s.r.o., IČ: 45350507, v Dýšině, částku v celkové výši 2.100.612,- Kč za účelem jejího použití na provozní náklady této společnosti, což však neučinil, ale použil ji na blíže nezjištěném místě v okrese P.-s. či jinde v rozporu s účelem svěření pro blíže nezjištěné účely a také pro svoji osobní potřebu, čímž způsobil společnosti I.P.P.E. s.r.o., IČ: 45350507, škodu ve výši 2.100.612,- Kč“.
Za to byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené I.P.P.E. s.r.o., se sídlem Dýšina 297, IČ: 45350507, škodu ve výši 2.100.612 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 9. 2013 do zaplacení.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená I.P.P.E. s.r.o., se sídlem Dýšina 297, IČ: 45350507, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 1 T 76/2013, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 7 To 347/2016, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 7 To 347/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 1283-1291), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný má za to, že skutek, jímž byl uznán vinným byl zjištěn způsobem, jež neodpovídá zásadám spravedlivého procesu a v dané věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Učiněná skutková zjištění v žádném případě neodpovídají provedeným důkazům, kdy z žádného důkazu jednoznačně nevyplývá, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu a tedy nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. V této souvislosti rozsáhle popisuje a rozebírá jeho postavení v rámci společnosti I.P.P.E., s.r.o., či ekonomickou situaci společnosti a odkazuje na svědecké výpovědi svědků O., B., H. a A. Dále poukazuje na jim realizované nákupy a služby v rámci společnosti, jež dokazují, jakým způsobem byly prostředky z pokladny společnosti použity. Za stěžejní považuje provedení důkazu výpovědí svědka A. a K. stran pořízení majetku ve prospěch poškozené společnosti ze strany obviněného, které jsou podpořeny výpovědí dalších svědků, např. svědkyně J. Ve vztahu k svědku A. a jeho výpovědi namítá porušení zásady ústnosti a přímosti, kdy jakákoli skutková zjištění učiněná na základě takto opatřeného důkazu považuje za nezákonně zjištěná. V této souvislosti je třeba poukázat taktéž na uložený trest, kdy nelze dojít k závěru, že byly dostatečným způsobem zjištěny všechny okolnosti a skutečnosti, jež by uložení podmíněného trestu opodstatňovaly. Obviněný taktéž nesouhlasí s povinností k náhradě škody a uvedl, že společnosti žádná škoda ve skutečnosti nevznikla, došlo k obohacení společnosti po stránce materiální a hmotné, kdy za prostředky jemu svěřené opatřil ve prospěch společnosti zboží a věci, které jsou nadále v jejím majetku. Závěrem uvedl, že přestože ne vždy postupoval zcela v rámci předpisů soukromého práva a užíval prostředky společnosti možná i v rozporu s interními nařízeními, jednal tak vždy a výhradně ve prospěch poškozené společnosti, nikoli jeho vlastní.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 7 To 347/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 1 T 76/2013 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 31. 5. 2017 (č. l. 1291). Dne 19. 6. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 611/2017, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného J. R. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 7 To 347/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod odvolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí svědků O., B., H., A. a K.) a vadná skutková zjištění (zejména námitky vztahující se k ekonomické situaci společnosti I.P.P.E., s.r.o., jeho postavení v rámci společnosti a jím realizovaných nákupů a služeb ve prospěch poškozené společnosti I.P.P.E., s.r.o.), kdy prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že sice ne vždy jednal zcela v rámci předpisů soukromého práva, byť i v rozporu s interními předpisy společnosti, avšak vždy zcela k jejímu prospěchu).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-sever, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný sice vznesl námitku, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, stejně jako námitku stran způsobené škody, kdy v této souvislosti taktéž poukázal na uložený trest, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 8. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu