ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.874.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 874/2017-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2017 o dovolání, které podal obviněný O. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 14 To 41/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 81/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného O. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 2 T 81/2015 , byl obviněný O. D. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ v přesně nezjištěné době v roce 2011 jako finanční poradce u spol. Partners v rámci poskytování finančního poradenství M. L., a R. L., se za účelem získání finančních prostředků pro L. na úhradu jejich dluhů s těmito dohodl, že od nich koupí jejich rodinný dům, a poté, co z takto získaných peněz uhradí všechny jejich dluhy, ho R. L. prodá zpět, načež s M. L. uzavřel kupní smlouvu o koupi domu datovanou dnem 26. 3. 2012 a s odhadní cenou 3.200.000 Kč, následně O. D. L. zaslal, a to na účet R. L. vedený u Komerční banky a.s., předem dohodnutou finanční částku, kterou, jak se ústně dohodli, M. L. a R. L. v celkové výši 2.345.000 Kč předali v hotovosti ve svém bydlišti v B., okr. S. v lednu až březnu roku 2012 zpět D., přičemž touto finanční hotovostí měly být prostřednictvím D. splaceny dluhy L. z minulosti, O. D. však zaplatil pouze úvěr u České spořitelny a.s. ve výši 200.000 Kč a zbylou finanční hotovost ve výši 2.145.000 Kč si v přesně nezjištěné době v roce 2012 ponechal, nevyúčtoval a použil pro jiné blíže nezjištěné účely a tím způsobil M. L. a R. L. škodu ve výši 2.145.000 Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným M. L., a R. L. škodu ve výši 2.145.000 Kč.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný O. D. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „ po předchozí dohodě O. D. s M. a R. L. z důvodu vyřízení hypotečního úvěru u Českomoravské stavební spořitelny a zpětné koupě domu zaslal M. L. D. jako část kupní ceny domu částku ve výši 1.050.000 Kč, a to z účtu R. L. ve třech splátkách, dne 14. 11. 2012 280.000 Kč, dne 15. 11. 2012 340.000 Kč a dne 19. 11. 2012 430.000 Kč, avšak k prodeji domu zpět L. v tuto dobu nedošlo a O. D. v rozporu s ústní dohodou tuto uvedenou částku L. nevrátil a ponechal si ji, přičemž ke zpětnému prodeji došlo až v roce 2013, kdy O. D. po předchozí ústní dohodě s L. vyřídil u Raiffeisen banky úvěr na koupi domu ve výši 200.000 Kč a u Českomoravské stavební spořitelny úvěr ve výši 3.300.000 Kč, kdy tato finanční hotovost byla po převodu domu do vlastnictví R. L. bankou zaslána na účet O. D. jako kupní cena předmětného domu, a částku ve výši 1.050.000 Kč nevyúčtoval “ , v němž byl spatřován dílčí skutek pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození M. L., a R. L., odkázáni ohledně tohoto skutku se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 2 T 81/2015, podal obviněný O. D. odvolání, a to do výroků o vině, trestu a náhradě škody. Odvolání obviněného nebylo podáno do zprošťujícího výroku podle §226 písm. b) tr. ř. rozsudku soudu prvního stupně.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 14 To 41/2017 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
V projednávané věci se jedná o druhé rozhodnutí ve věci. V rámci řízení vedeném u Nejvyššího soudu bylo dne 27. 7. 2016 vydáno usnesení sp. zn. 3 Tdo 859/2016, v rámci něhož Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 14 To 457/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 2 T 81/2015, neboť shledal, že převzal-li obviněný na podkladě kupní smlouvy uzavřené mezi ním a poškozenými částku ve výši 1.050.000 Kč, v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, ale jedná se toliko o nesplnění závazku z kupní smlouvy, případně trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Ohledně částky 2.145.000 Kč pochybení stran právní kvalifikace Nejvyšší soud neshledal.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 14 To 41/2017, podal obviněný dovolání (č. l. 1143–1149), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a usnesením odvolacího soudu byl zamítnut řádný opravný prostředek, přestože v řízení předcházejícím jeho vydání byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně je předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn, neboť existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů.
Obviněný namítl, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně absentuje vyjádření obligatorních znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, konkrétně jeho objektivní a subjektivní stránky. Zejména pak není zřejmé, v čem spočívá naplnění znaku, že si obviněný přisvojil věc cizí, neboť je pouze obecně konstatováno, že si peníze ponechal a užil k blíže nezjištěným účelům, aniž by však bylo blíže konkretizováno jakým. Přestože soudy nižších stupňů posoudily jeho jednání jako jednání učiněné na základě určitého soukromoprávního vztahu mezi ním a poškozenými, nebyla náležitě ujasněna občanskoprávní podstata věci. Shledává, že se soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nikterak nezabývaly charakterem smlouvy, kterou s poškozenými v souvislosti s poskytováním finančních služeb uzavřel. Soudy zcela opomíjí existenci nákladů, provize a dalších plateb, které jsou součástí podnikatelské činnosti související se zprostředkováním úvěru, tedy činností, kterážto byla podnikatelskou činností obviněného.
Dále obviněný namítl, že v projednávané věci jde v podstatě o přenesení důkazního břemene, neboť se po něm chce, aby prokázal, jak sporné finanční prostředky použil, a to s tím důsledkem, že jinak se tyto prostředky považují za prostředky, které si přisvojil. Tento postup se příčí základním zásadám trestního řízení (§2 odst. 2 tr. ř.), z nichž naopak vyplývá, že obhajoba obviněného musí být vyvrácena, že vina obviněného musí být prokázána a že obviněný nemusí prokazovat svou nevinu. Uvedl, že spáchání trestného činu zpronevěry je vyloučeno tehdy, byl-li obviněný podle svých majetkových poměrů s to, kdykoliv přivlastněnou cizí věc nahradit a svému závazku dostát (totožně též Rt 3024/1927). Každá dispozice s věcí proti příkazu věřitele tak nemůže být považována za zpronevěru, např. nestačí pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci nebo jiné podobné jednání, kam je třeba zařadit i jeho jednání. Z popisu skutku nevyplývá, z jaké skutečnosti soud prvního stupně dovodil, že si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena.
Dále obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty zločinu zpronevěry, neboť podle jeho názoru popis skutku jakož i odůvodnění napadených rozhodnutí neobsahuje žádné skutkové okolnosti vyjadřující úmysl pachatele si svěřené prostředky přisvojit. Skutková věta výroku o vině byla po nařízení nového projednání a rozhodnutí věci Nejvyšším soudem změněna, a to tak, že skutečnost, kterou bylo údajné sdělení obviněného poškozeným, že byl o ve skutkové větě blíže nespecifikovanou finanční hotovost okraden, a ze které soudy nižších stupňů jakož i Nejvyšší soud dovozovaly existenci subjektivní stránky předmětného trestného činu, byla na základě doplněného dokazování z nového výroku o vině vypuštěna. Navzdory tomuto faktu soudy nižších stupňů neuvedly v popisu skutku žádné další okolnosti, ze kterých by bylo možné existenci subjektivní stránky dovozovat, a to ani v samotných odůvodněních rozhodnutí.
Shrnuje, že nalézací soud nepostupoval v procesu dokazování a hodnocení důkazů tak, jak mu ukládají příslušná ustanovení trestního řádu, přičemž odůvodnění odsuzujícího rozsudku je nedostatečné, nepřezkoumatelné. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak podle jeho názoru spočívá v tom, že nalézací soud pochybil při formulaci výroku o náhradě škody, neboť neuvedl, v jaké části má být plněno jednotlivým poškozeným, kteří netvořili majetkové společenství. Poukazuje na to, že občanský zákoník, ani jiný právní předpis institut jakéhosi rodinného společenství založeného na soužití dvou osob jako druha a družky nezná a v žádném případě z něj nedovozuje možnost vzniku majetkového společenství.
Dále má obviněný za to, že existencí extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se nedostatečně vypořádaly s nově předloženou obhajobou. Přes jím opakované námitky se jeho tvrzeními soudy nižších stupňů blíže nezabývaly, popř. je zcela ignorovaly. Argumenty soudů nižších stupňů se omezily v podstatě jen na konstatování nevěrohodnosti obviněného a zpochybňování jeho obhajoby. Dále je přesvědčen, že se v projednávané věci jednalo o tzv. opomenutý důkaz ve formě jím předložené e-mailové komunikace, z níž mělo vyplývat, že poškození s ním po celou dobu komunikovali o refinancování jejich půjčky.
Na podkladě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 14 To 41/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 2 T 81/2015, a to v celém rozsahu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále požádal, aby současně předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti kterým bylo podáno dovolání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 31. 7. 2017, sp. zn. 1 NZO 710/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že neshledává, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, k čemuž dospěl i dovolací soud v rámci prvního dovolání obviněného (strana 9 odst. 4 usnesení). Obviněný ve svém druhém dovolání v podstatě opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil již v rámci předcházejícího řízení a částečně i prvního dovolacího řízení, přičemž tato byla v předcházejícím řízení provedeným dokazováním zcela jednoznačně vyvrácena. Má za to, že doplněné důkazy v intencích argumentace obviněného by výsledek dokazování nijak nezměnily, natož zvrátily. S návrhem obviněného na doplnění dokazování se rovněž vypořádaly soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, když blížeji rozvedly i své úvahy proč nepokládaly další důkazy za podstatné, resp. nadbytečné. Poukazuje na to, že meze dokazování si stanoví každý orgán tak, aby jím zjištěný skutkový stav věci umožňoval bez pochybností rozhodnout, přičemž v projednávané věci tomu tak bylo a zjištěný skutkový stav byl správný, úplný, a správně logickým způsobem byly hodnoceny i důkazy ze strany soudů. Pokud obviněný v dovolání zjištěný skutkový stav zpochybnil, jeho argumentaci nelze shledat relevantní, a to i pokud obviněný sice v konečném důsledku napadl hmotněprávní posouzení, konkrétně subjektivní stránky a objektivní stránky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ale vycházel přitom z odlišných skutkových úvah, než jaké vyslovily soudy obou stupňů. Obviněný nepochybně svým jednáním naplnil znak přisvojení cizí věci tím, že finanční prostředky ve výši 2.145.000 Kč, které mu poškození svěřili za účelem úhrady jejich dluhů, si ponechal a nenaložil s nimi předem dohodnutým způsobem. Není přitom rozhodné, že v popisu skutku nebylo specifikováno, jaké konkrétní závazky, kdy, komu a v jaké výši měl obviněný uhradit a jak konkrétně s uvedenými prostředky naložil. K naplnění znaku skutkové podstaty v podobě přisvojení si cizí věci ve vztahu k částce ve výši 2.145.000 Kč se přitom již vyjadřoval Nejvyšší soud na straně 8 v odstavci třetím rozhodnutí o předchozím dovolání obviněného. Stejně tak se na straně 9 v odstavci prvním ztotožnil s právním závěrem, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť dluhy poškozených neuhradil a peníze svěřené mu k tomuto účelu si ponechal a užil je na něco jiného. Státní zástupkyně neshledala porušení práva na spravedlivý proces. Uvedla, že výpovědi poškozených jsou podporovány i výpovědí dalších svědků (O. N., J. P. a listinnými důkazy. Stran náhrady škody pak uvedla, že jde sice o dělitelné plnění, nicméně poškození žili a žijí společně jako druh a družka, veškeré majetkové dispozice činili společně s dopadem do jejich společné majetkové sféry, a nebyl proto žádný důvod, aby soud určoval, jak velký podíl na náhradě škody má obviněný hradit jednotlivým poškozeným. Závěrem pak státní zástupkyně poukázala na to, že v průběhu prvního dovolacího řízení Nejvyšší soud shledal pochybení soudu jen části jednání obviněného, kdy bylo nesprávně kvalifikováno jeho jednání ohledně nevyúčtování a nevrácení sumy 1.050.000 Kč přijaté coby záloha kupní ceny na nemovitost jako trestný čin zpronevěry, nikoli částky 2.145.000 Kč určené na úhradu dluhů poškozených.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako neopodstatněné. Dále uvedla, že k postupu podle §265o tr. ř. neshledává důvod.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 14 To 41/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným O. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména smlouvy uzavřené mezi obviněným a poškozenými v souvislosti s poskytováním finančních služeb) a z toho vyplývající vadná skutková zjištění , případně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebyla prokázána jeho vina) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádného závadného jednání nedopustil).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutků vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Takový postup však není v rámci dovolacího řízení možný.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K námitce opomenutým důkazů pak možno uvést, že soud nalézací v rámci odůvodnění rozhodnutí uvedl, proč a z jakých důvodů shledal doplnění dokazování navrženými důkazy za nadbytečné, neboť provedené dokazování shledal zcela dostačujícím pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zejména je však třeba zdůraznit, že dokazování není neomezené, bezbřehé, přičemž je evidentní, že obviněný se snaží prostřednictvím navrhovaných důkazů stáhnout pozornost soudu k méně podstatným, resp. k projednávané věci nesouvisejícím skutečnostem.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Svitavách, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Je třeba zejména poukázat na skutečnost, že se jedná o druhé dovolací řízení ve věci. V předchozím řízení Nejvyšší soud shledal pochybení stran právního posouzení části skutku, která spočívala v tom, že poškození na podkladě dohody s obviněným tomuto zaslali na jeho účet částku ve výši 1.050.000 Kč, a to ve třech splátkách, dne 14. 11. 2012 280.000 Kč, dne 15. 11. 2012 340.000 Kč a dne 19. 11. 2012 430.000 Kč, jako zálohu kupní ceny na zpětné odkoupení jimi užívané nemovitosti, kdy však v předmětné době ke zpětnému prodeji nedošlo, přičemž kupní cena byla následně uhrazena až v roce 2013 z jiných prostředků, kdy obviněný přijatou zálohu nevyúčtoval a nevrátil, resp. tuto si ponechal, což bylo nesprávně kvalifikováno jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Přestože obviněný zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřil a ani mu zálohu nevrátil, nemohl se předmětného zločinu dopustit, neboť tato záloha byla obviněným přijata v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, přičemž obviněný byl oprávněn zahrnout tuto peněžní částku do svých podnikatelských aktivit a použít ji k úhradě jiných plateb, a tudíž její použití k úhradě těchto jiných plateb nemůže být zpronevěrou, neboť přijatou zálohu nelze oddělovat od ostatních finančních prostředků podnikatele. Jelikož z dokazování nevyplynulo, že by mezi obviněným a poškozenými bylo stran této částky nějaké bližší ujednání jak s penězi naložit, případně sjednána výhrada vlastnictví podle občanského zákoníku, pak se nejednalo o věc cizí ve smyslu ustanovení §206 tr. zákoníku. Nedodání věci na základě takto poskytnuté zálohy bylo možno posoudit toliko jako nesplnění závazku z kupní smlouvy, samozřejmě s výjimkou případů, kdy by na straně podnikatele šlo o podvodné vylákání zálohy pod předstíranou záminkou dodání věci při současném úmyslu tuto věc nedodat a obohatit se tak na úkor poškozeného, tedy trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, a nikoli jako trestný čin zpronevěry (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2009). Stran tohoto jednání byl pak obviněný následně rozsudkem nalézacího soudu ze dne 14. 12. 2016 podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn.
Zcela odlišná však byla situace, kdy obviněný od poškozených převzal v hotovosti částku ve výši 2.145.000 Kč za účelem úhrady jejich dluhů. Zde částečně účel svěření naplnil (ve vztahu k částce ve výši 200.000 Kč jako splátku úvěru u České spořitelny, a. s.), nicméně se zbylou částkou naložil v rozporu s účelem svěření, neboť jiné dluhy neuhradil, resp. zbývající částku nevyúčtoval. Dovolací soud rovněž uvedl, že není rozhodné, že v popisu skutku nebylo specifikováno, jak konkrétně s uvedenými prostředky naložil, resp. postačilo, že s nimi nebylo naloženo sjednaným způsobem.
Nutno podotknout, že na těchto závěrech se ničeho v rámci nového projednání věci a doplnění dokazování nezměnilo. Obviněný tedy nadále brojí proti právnímu posouzení části skutku, o jehož správnosti neměl dovolací soud v rámci předchozího projednání věci pochybnosti. Na jeho závěrech nic nemění ani skutečnost, že došlo k úpravě znění skutkové věty stran podnikatelské činnosti obviněného („jako finanční poradce u spol. Partners“). S tím pak souvisí námitka obviněného, že se soudy nezabývaly povahou smlouvy uzavřenou mezi ním a poškozenými. Přestože se jednalo o kupní smlouvu, stěžejní zde bylo ujednání o účelu tohoto prodeje. Ani obviněný nijak nezastíral, že se jednalo o prodej nemovitosti za účelem vyřešení finanční situace poškozených. Jakkoli nestandardní se takové ujednání může zdát, obě strany s tímto postupem souhlasily. Skutečnost, že obviněný přitom jednal jako finanční poradce, činí podle názoru Nejvyššího soudu jeho situaci o to závažnější, neboť tímto u poškozených vzbuzoval důvěru, neboť se mělo jednat o člověka znalého finančního poradenství, navíc působícího u známé společnosti.
Stran částky 2.145.000 Kč se na rozdíl o částky 1.050.000 Kč jednalo o situaci, kdy byl účel jejího svěření jasně určen, přičemž na podkladě ujednání mezi obviněným a poškozenými tato částka nepřešla do vlastnictví obviněného (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 23/2004 tr.), neboť měla být užita ke splacení dluhů poškozených. Soudy se přiklonily na stranu poškozených, že toto bylo jejich požadavkem, tedy, že jimi předaná částka bude použita ke konkrétnímu účelu, a jednalo se tak o účelově svěřené peněžité prostředky.
Odvolací soud v rámci napadeného usnesení podrobně celou situaci rozvedl, přičemž se zabýval nejen samotnými finančními toky mezi obviněným a poškozenými, a dalšími zúčastněnými osobami (zejména svědkem O. N.), povahou jednotlivých ujednání a částek k nim se vážících, ale i listinnými důkazy, a především pak novou verzí obhajoby obviněného, která se zcela zásadně odlišovala od všeho, co uváděl doposud, a v rámci níž vytváří nové skutkové konstrukce a zcela obrací skutkový stav věci. Nalézací soud uvedl, že „ neuvěřil tomu, že výpověď obžalovaného u hlavního líčení dne 2. 12. 2016 je pravdivá a že předchozí výpovědi byly vykonstruované jeho obhájkyní a nezakládají se na pravdě a obžalovaný tak vypovídal v předchozím řízení jen proto, že je zvyklý doktory poslouchat “ (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud, který shodně se soudem nalézacím poukázal na to, že „ na rozdíl od současné verze obžalovaného je verze poškozených od počátku neměnná a podpořena citovanými listinnými důkazy “ (str. 10 napadeného usnesení), přičemž „ současná tvrzení obžalovaného dle názoru krajského soudu zcela odporují provedeným důkazům, jeví se nevěrohodnými z hlediska neustále se měnících stanovisek obžalovaného. Naopak řada svědeckých výpovědí podporovaná listinnými důkazy obhajobu obžalovaného zcela vyvrátila a krajský soud má za to, že jednání obžalovaného bylo v plném rozsahu prokázáno “ (str. 16 až 17 napadeného usnesení). Soudy věnovaly náležitou pozornost i dovolatelově tvrzení stran provize a nákladů spojených s jeho podnikatelskou činností. Odvolací soud uvedl, že tvrzení stran jakési sjednané provize „ byla vyvrácena svědeckými výpověďmi svědků - manželů L. i svědka N. “, přičemž je obviněným uváděná částka 960.000 Kč zcela nevěrohodná. Odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný „ na místo toho, aby poškozeným pomohl, je připravil o další finanční částky a způsobil, že si museli vzít další úvěr, aby si mohli nemovitosti odkoupit zpět, přitom jim shora zmíněné další dluhy stále zůstávaly “ (str. 13 napadeného usnesení).
Soudy náležitě posoudily i subjektivní stránku jednání obviněného, přičemž je na místě opětovně upozornit na to, že ve vztahu k části jednání, které tvoří skutek, tedy k jednání stran částky 2.145.000 Kč, se již vyjádřil dovolací soud v rámci předchozího projednání věci (str. 9 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 859/2016), kdy se zcela ztotožnil se závěry soudů, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o přímém úmyslu má oporu jak ve znění samotné skutkové věty, tak i v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kdy obviněný s jemu svěřenými finančními prostředky naložil v rozporu s účelem jejich svěření, když si tyto ponechal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Lze zcela odkázat jak na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 9 až 13, kde je rozebrána skutková a důkazní situace, stejně jako obhajoba obviněného, tak na podrobné odůvodnění soudu odvolacího (zejména str. 6 až 17 napadeného usnesení), a zejména pak na odůvodnění předcházejícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 859/2016. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní opakovaně uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Pokud pak obviněný namítá existenci extrémního rozporu, nelze na tuto usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Jak již dovolací soud uvedl v rámci předcházejícího rozhodnutí, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Opakovaně se Nejvyšší soud vyjadřuje i k námitce vady akcesorického výroku o náhradě škody, v rámci níž obviněný namítá, že byl nesprávně zavázán, aby plnil k rukám poškozených společně a nerozdílně, přestože poškození netvoří majetkové společenství, a ani společenství založené na podílovém spoluvlastnictví.
Poškození u hlavního líčení vznesli požadavek na náhradu škody společně, což bylo soudem akceptováno, neboť poškození žili jako druh a družka, sdíleli společnou domácnost a náklady s ní spojené, přičemž od počátku jednali společně a ve vzájemné součinnosti, popřípadě vzájemně zástupně, kdy škoda byla zásahem do jejich společné majetkové sféry. Plnění jednomu z nich je pak splněním dluhu vůči oběma poškozeným, přičemž takovýto postup je pro obviněného výhodnější než plnění oddělené.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a to včetně předcházejícího dovolacího řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Pro úplnost je třeba dodat, že s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť za této situace k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. nebyly shledány žádné důvody.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného O. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu