ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.947.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 947/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 12 To 165/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 11/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 4 T 11/2017, byl obviněný J. H. uznán vinným v bodě 1) a 2) výroku o vině pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), v bodě 1) výroku o vině v souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) výroku o vině v souběhu se zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) „dne 13. 12. 2016 v době od 15:30 hodin do 20.00 hodin v obci O., v ulici B., okres K., a v prostoru domu čp. ..., kde se v tu dobu zdržoval se svolením majitelky poškozené H. P., poté, co poškozená zjistila, že se obžalovaný nachází pod vlivem alkoholu a vyzvala ho k opuštění domu, obžalovaný na tuto výzvu nereagoval a nadále v domě setrvával přes nesouhlas poškozené, kterou začal slovně urážet vulgárními výrazy a to i v přítomnosti její nezletilé dcery Y. X. *), kterou rovněž slovně urazil, následně vzal z kuchyňské linky kuchyňský nůž s jednostranným ostřím o délce čepele 14,5 cm a na dvoře domu hodil tento nůž směrem k H. P. a nezletilé Y. X. *), které minul, když poškozená H. P. vyběhla s nezletilou dcerou na ulici, začal jim vyhrožovat podříznutím, uváděl, že jim podřeže hrdlo, a takto jim vyhrožoval i s nožem v ruce, který mezitím vzal ze země, přičemž toto jeho jednání vyvolalo u poškozených H. P. a nezletilé Y. X. *) důvodnou obavu, že by mohl své výhrůžky uskutečnit“,
2) „ dne 13. 12. 2016 v době nejméně od 20:00 hodin do 20:25 hodin v obci O., v ul. B., okres K., poté, co se dopustil jednání popsaného pod bodem 1), bez svolení poškozené H. P. neoprávněně vstoupil zpět do jejího domu čp. ., šel do sklepení domu, odkud vzal plastový kanystr s obsahem 5 litrů, který obsahoval 0,75 litru automobilového benzinu, a nutil poškozenou H. P., aby ihned na místo přivolala policii, pokud tak neučiní, hrozil jí tím, že podpálí celý dům, následně přistoupil k plynovému sporáku v kuchyni domu a chtěl nalít na sporák z přineseného kanystru benzin, přitom opakovaně vyzýval poškozenou, at' přivolá policii, a zároveň se snažil zapálit hořáky s elektrickou jiskrou, v tomto jednání mu bylo zabráněno poškozenou H. P., která mu kanystr vytrhla z ruky a uschovala ho před ním“.
Za to by obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 26 (dvaceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 4 T 11/2017, podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného směřující do výroku o trestu. Odvolání podal také obvinění, a to do všech výroků napadeného rozhodnutí.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 12 To 165/2017, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a nezměněném výroku o úhrnném trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců byl obviněný pro výkon tohoto trestu podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 12 To 165/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 236), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný má za to, že u přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku uvedeného pod bodem 1) výroku o vině nebyla splněna podmínka neoprávněného setrvání v obydlí poškozené. V domě poškozené se zdržoval na její žádost a s jejím svolením, což dokazují jednak jeho osobní věci v domě či výpověď svědka K. Nad to se jednalo o společné soužití dvou osob, které vedly společnou domácnost a poškozená jej tedy neměla právo z obydlí jen tak vykázat. Na základě uvedené argumentace taktéž namítl nenaplnění znaku neoprávněného vniknutí do obydlí jiného ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 trestního zákoníku uvedeného pod bodem 2) výroku o vině. K přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku uvedl, že je chybný právní závěr soudů, že by poškozeným vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, a tento čin spáchal vůči dítěti a se zbraní. Z provedeného dokazování toto nevyplývá a tento závěr dovozuje z výpovědi poškozené P. S nožem v ruce nic neříkal a jen jej hodil směrem k poškozeným a v okamžiku kdy měl vyhrožovat usmrcením žádnou zbraň ještě neměl. K přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku je obviněným namítáno, že nebylo zjištěno, že by se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Na místě veřejnosti přístupném obviněný pouze odhodil nůž, avšak nikoho zde nenapadl, což potvrzuje i výpověď poškozené P. Ve vztahu k zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku má za to, že pokud poškozenou nutil, aby zavolala polici, s tím, že pokud tak neučiní podpálí dům, nenutil ji k jednání, které by ji mohlo způsobit jakoukoliv újmu a tedy se nejedná o vydírání. Závěrem s odkazem na výše uvedené výhrady dovozuje, že trest, jenž mu byl uložen je nepřiměřeně přísný.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 7. 2017, sp. zn. 1 NZO 661/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by obviněný sdílel v době trestné činnosti s poškozenou společnou domácnost a náležel mu jakýkoliv právní titul k užívání předmětné nemovitosti. Naopak bylo zjištěno, že obviněný se v domě poškozené zdržoval ne zcela pravidelně, a to pouze na základě jejího neformálního svolení. V situaci, kdy poškozená svůj souhlas odvolala, resp. vyzvala obviněného k odchodu, avšak on přesto v jejím domě setrval, obviněný jednoznačně naplnil základní skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku, neboť jeho další setrvání v obydlí poškozené se tím stalo neoprávněným, kdy uvedené se vztahuje i na argumentaci obviněného ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku uvedeného pod bodem 2) výroku o vině. K námitkám obviněného stran nebezpečného vyhrožování státní zástupce uvedl, že obviněný okolnost uchopení nože vytrhává z kontextu. Je zřejmé, že s nožem manipuloval proto, aby dodal váhu verbálnímu aktu a učinil ho důraznějším. Tím se gesto s nožem stalo součástí celého skutku a nelze je oddělovat, jak činí obviněný. Není tedy důležité, že když měl nůž, již nic neříkal, neboť jeho konkludentní gesto s nožem bylo součástí skutku, jímž obviněný hrozil poškozeným. K námitkám obviněného ve vztahu k přečinu výtržnictví státní zástupce uvedl, že k hrubému slovnímu napadání z jeho strany došlo i v prostorách před domem, tedy na místě veřejnosti přístupném. Vulgarismy a výhružky užité obviněným vůči poškozeným přitom měly povahu hrubé neslušnosti a výtržnosti a významně narušily veřejný klid a pořádek. Výtržnictví přitom nemusí nutně spočívat v napadení fyzickém. K argumentaci obviněného stran zločinu vydírání státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že neoprávněně nutit jiného ve smyslu dané skutkové podstaty lze i konáním, jež je v obecné rovině žádoucí či prospěšné. Závěrem státní zástupce uvedl, že námitka obviněného ve vztahu k uloženému trestu je s ohledem na zákonné dovolací důvody bezpředmětná a v dané věci nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 12 To 165/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o výkonu trestu odnětí svobody, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené H. P. a výpověď svědka K.) a vadná skutková zjištění (nepřímo námitky stran průběhu celého konfliktu, zejména ve vztahu k učiněným výhružkám vůči poškozeným se zbraní), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však s jistou dávkou benevolence podřadit jím uplatněnou námitku, že u přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku uvedeného pod bodem 1) výroku o vině nebyla naplněna podmínka neoprávněného setrvání v obydlí poškozené, stejně jako námitka ve vztahu k porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku uvedeného pod bodem 2) výroku o vině, kdy namítl nenaplnění znaku neoprávněného vniknutí do obydlí jiného. Taktéž lze pod uvedený dovolací důvod podřadit námitku obviněného stran přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, tedy že nevyhrožoval poškozeným usmrcením takovým způsobem, že by tyto výhružky mohly vzbudit důvodnou obavu a tento čin spáchal vůči dítěti a se zbraní, kdy akcentuje znak spáchání daného přečinu se zbraní. Dále lze pod uvedený dovolací důvod podřadit námitku obviněného ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kdy má za to, že se výtržnictví nedopustil na místě veřejnosti přípustném tím, že napadl jiného. Konečně lze pod jim uplatněný dovolací důvod podřadit námitku uplatněnou ke zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy, že pokud poškozenou nutil zavolat policii nejednalo se o vydírání, jelikož ji nenutil k jednání, jež by jí mohlo způsobit jakoukoliv újmu.
Přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda (svoboda obydlí – srov. R 16/1995) jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející (obydlí). Zásahy do této svobody jsou přípustné jen na základě zákona (srov. §82 a násl. tr. ř.).
Neoprávněné vniknutí do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Neoprávněným setrváním v obydlí jiného se pak rozumí případ, kdy pachatel se do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, popř. do příslušenství k nim náležejícím dostane oprávněně, tedy se souhlasem oprávněné osoby, ale potom se vzepře vůli (projevené výslovně nebo konkludentně) oprávněného uživatele a bez oprávnění se odmítá vzdálit, čímž zasáhne do domovní svobody jiného (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1775)
Na základě skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, poškozená nabídla obviněnému možnost bydlení v jejím domě s tím, že na domě bude vykonávat různé práce a může přespávat ve sklepě, avšak za podmínky, že nebude pod vlivem alkoholu. Obviněný se v domě poškozené zdržoval přibližně 3x týdně, a to pouze na základě jejího neformálního svolení. Z žádného důkazu, ani z výpovědi svědka K., které se obviněný výslovně dovolává, nevyplývá, že obviněnému náležel jakýkoliv právní titul k užívání předmětné nemovitosti. Pokud tedy poškozená vyzvala obviněného, jež byl pod vlivem alkoholu, k opuštění domu, kdy obviněný na tuto výzvu nereagoval a nadále v domě setrvával přes nesouhlas poškozené, naplnil znak dané skutkové podstaty spočívající v neoprávněném setrvání v obydlí jiného. Za situace, kdy poté co se obviněný dopustil jednání podrobně popsaném pod bodem 1) výroku o vině, bez svolení poškozené H. P. znovu vstoupil do jejího domu, nelze než konstatovat, že i zde byl naplněn znak dané skutkové podstaty spočívající v neoprávněném vniknutí do obydlí jiného, kdy pochybnosti nepanují ani o naplnění znaků kvalifikované podstaty, což ostatně ani obviněný nerozporoval.
Námitce obviněného tedy nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.
Nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a spáchá-li takový čin vůči dítěti a se zbraní.
Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je poté konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování však musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele . Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace a je třeba posoudit je se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj .(srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286).
Podle §118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznější.
Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí (např. vystřelení proti tělu poškozeného, bodnutí dýkou atd.), ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě (např. napřažení železnou tyčí, najíždění autem na poškozeného apod.). Trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel přímo zbraně nepoužil ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe, aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1303).
Na jednání obviněného je třeba pohlížet v jeho celistvosti. Obviněný okolnost uchopení nože vytrhává z kontextu, přičemž pomíjí, že se nože chopil v bezprostřední časové a místní návaznosti na předchozí verbální útok. Jak již uvedl státní zástupce, obviněný manipuloval s nožem v úmyslu dodat váhu verbálnímu aktu a učinit ho důraznějším. Nadto obviněný poté co nůž odhodil směrem k poškozené H. P. a její nezletilé dceři Y. X. *), vzal nůž ze země a vyhrožoval poškozeným, že jim podřeže hrdlo. Obviněný tedy vyhrožoval poškozeným usmrcením, přičemž toto vyhrožování bylo s ohledem na všechny okolnosti dané věci, zejména na skutečnost, že obviněný byl pod vlivem alkoholu a charakteru výhružek, rozhodně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, a to zejména za situace, kdy měl obviněný u sebe zbraň. Dopustil se tedy daného jednání proti dítěti a se zbraní podle §118 tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku za zcela přiléhavou. Nadto lze podotknout, že výhrůžka zbraní (např. právě nožem) by zpravidla byla způsobilá vyvolat obavu ze způsobení smrti nebo těžké újmy na zdraví i u osoby, která by jinak měla fyzickou převahu nad pachatelem.
Nelze ani přisvědčit námitce obviněného ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kdy má za to, že se výtržnictví nedopustil na místě veřejnosti přípustném tím, že napadl jiného.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestný čin (přečin) výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Citované ustanovení chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání zde má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. trest.). Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v §358 zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Na druhé straně každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. trest.).(srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3321).
K hrubému slovnímu napadání a výhružkám ze strany obviněného nedocházelo pouze uvnitř domu poškozené, ale i v prostorách před domem, tedy na ulici a v místě husté zástavby, tudíž na místě veřejnosti přístupném. Vulgarismy a výhružky užité obviněným vůči poškozeným přitom měly povahu hrubé neslušnosti a výtržnosti, neboť s ohledem na jejich formu a okolnosti, za kterých byly užity, významně narušily veřejný klid a pořádek a byl z nich zřejmý neuctivý a neukázněný přístup obviněného k zásadám občanského soužití. Výtržnictví, jak je ostatně uvedeno výše, nemusí nutně spočívat ve fyzickém napadení.
K námitce obviněného stran zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí toliko, že trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v jeho základní skutkové podstatě, se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí (arg. „nutí, aby …“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Násilím se pak rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného, není však podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí , tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti . Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Vydírání ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku musí směřovat ke konání , kterým je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti (srov. R 24/1980 a R 17/1982).
Jednání obviněného, poté co neoprávněně vnikl do domu poškozené, kde jí nutil k přivolání policejní hlídky pod pohrůžkou zapálení domu za použití kanystru s benzínem a následné manipulace se sporákem, kdy se snažil zapálit hořáky s elektrickou jiskrou, s ohledem na výše uvedená teoretická východiska bezezbytku naplnilo skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný pod pohrůžkou bezprostředního násilí nutil poškozenou, aby něco konala, tedy přivolala policejní hlídku. V žádném směru nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že pokud poškozenou nutil k jednání, jež ji nemohlo způsobit žádnou újmu, nejedná se o zločin vydírání, jelikož jak ostatně uvedl již státní zástupce, neoprávněně nutit jiného ve smyslu daného trestného činu lze i ke konání, jež je jinak v obecné rovině žádoucí či prospěšné (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 205/2015). Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s předmětnou právní kvalifikací jednání obviněného, a to i otázce spáchání trestného činu se zbraní podle §118 tr. zákoníku, jelikož kanystr benzínu vzhledem ke všem okolnostem nepochybně představuje zbraň ve smyslu uvedeného ustanovení trestního zákoníku.
Námitce obviněného tedy nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.
Namítá-li obviněný v podstatě nepřiměřenost uloženého trestu Nejvyšší soud k tomu uvádí toliko, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Ve vztahu k tomuto zákonnému dovolacímu důvodu je nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.