ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.967.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 967/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 11 To 123/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 266/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 1 T 266/2014, byl obviněný P. S. uznán vinným dvěma úmyslnými přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
1) „ v období od května 2012 do 10. dubna 2015, kdy mu byl doručen návrh na potrestání, ve S. B., okres P.-v., ani nikde jinde, úmyslně neplnil řádně vyživovací povinnost ke svému synovi J. S., a to přesto, že mu rozsudkem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 30 Nc 145/2010 ze dne 25. 10. 2010, který nabyl právní moci dne 19. 1. 2011, bylo stanoveno přispívat na výživu syna částkou 2.000 Kč splatnou vždy do každého 15. dne měsíčně předem k rukám matky M. K., rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze 17. 1. 2014, č. j. 30 P 217/2011, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 217/2011 ze dne 3. 7. 2014, bylo rozhodnuto, že se mění rozsudek soudu I. stupně ve výroku I tak, že otci se snižuje výživné na nezl. XXXXX *) počínaje dnem 1. 11. 2013 na částku 1.500 Kč a tím se mění rozsudek OS Praha-východ ze dne 25. 10. 2010, č. j. 30 Nc 145/2010, v uvedeném období platil měsíčně od května 2012 do ledna 2014 pouze finanční částku ve výši 1.000 Kč a od února do března 2014 ve výši 100 Kč, přesto, že v jeho možnostech a schopnostech bylo vyživovací povinnost plnit ve stanovené výši, za uvedené období dluží tak na výživném celkem finanční částku ve výši 34.000 Kč k rukám matky s tím, že výživné za předmětné období činí celkem 55.500 Kč, z toho otec uhradil 21.500 Kč, úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než 4 měsíce “,
2) „ od měsíce dubna 2010 do dubna 2012 včetně ve S. B., okr. P.-v., ani nikde jinde úmyslně neplnil vyživovací povinnost na M. K., neprovdanou matku svého nezletilého syna XXXXX *), ke kterému uznal otcovství, přesto, že mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině a později mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 12 C 162/2010 ze dne 26. 5. 2011 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, č. j. 23 Co 487/2011, s nabytím právní moci dne 15. 11. 2012, na částku 2.000 Kč měsíčně k rukám M. K., přičemž od dubna 2010 do května 2011 byl v evidenci uchazečů o zaměstnání a pobíral příspěvek ve výši 13.307 Kč a vyživovací povinnost ve stanovené výši mohl plnit, za uvedené období dluží tak 48.000 Kč k rukám M. K. “
Za to byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil dlužné výživné vzniklé za předmětné období nahradit.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 1 T 266/2014, podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 11 To 123/2017, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 11 To 123/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 437–439), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., maje za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v rozhodnutí mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod podle písm. g), tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že předpokladem trestní odpovědnosti pro zanedbání povinné výživy je zjištění, že povinná osoba byla schopna výživné plnit, přičemž soud v trestním řízení není vázán rozhodnutím v občanském soudním řízení. Má za to, že mu protiprávními zásahy soudních orgánů a exekučních orgánů České republiky bylo fakticky znemožněno provozování jakékoli výdělečné činnosti, především ve vztahu k poskytování služeb autodopravce při rozvozu, k jejichž poskytování si zajistil úřední povolení a k jejichž poskytování si prokazatelně zajistil i prostředek, tj. motorové vozidlo. Opakovanými zásahy exekutora při zajištění získaného výdělku včetně zákonem chráněného existenčního minima a při odnímání řidičského oprávnění byl zbaven možnosti výživy nejen osob, kterých se předmětné řízení týká, ale i dalších svých dětí a také své osoby. S uvedenými skutečnostmi se soudy nikterak nevypořádaly. Řízení pak nebylo vedeno v souladu s požadavky Ústavního soudu tak, aby byly opatřeny důkazy potřebné pro závěr, že měl možnost si opatřit finanční prostředky. Neztotožňuje se se závěry soudu, že byl schopen dosahovat alespoň průměrné mzdy, a že byl oprávněn čerpat rodičovskou dovolenou pouze za situace, kdy bude současně schopen dostát vyživovací povinnosti. Je přesvědčen, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených rodičovských práv ve smyslu čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. l T 266/2014, zrušil a přikázal Okresnímu soudu Praha-východ věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 8. 2017, sp. zn. 1 NZO 670/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s jistou mírou benevolence lze považovat za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu námitku, v rámci níž zpochybňuje svou schopnost hradit výživné. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Z rozhodnutí nalézacího soudu, i přes ne zcela obratně formulované odůvodnění, jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně náležitým způsobem vyhodnotil příjmové možnosti obviněného a v tomto směru dospěl k závěru, že byl v rozhodném období schopen dosahovat příjmu alespoň ve výši 12.000 – 15.000 Kč. Poukazuje na osobu obviněného, vysokoškolsky vzdělaného muže v produktivním věku, který disponuje i nezanedbatelnými pracovními zkušenostmi. Uvádí dále, že závěr krajského soudu o ještě vyšší potencialitě příjmů obviněného soud učinil toliko jako obiter dictum, když v souladu se zásadou zákazu reformationis in peius jinak vyšel z podstatně příznivějšího hodnocení soudu okresního. Soudy zároveň vyhodnotily i další vyživovací povinnosti obviněného a přihlédly i k jeho zcela zjevnému postoji vyhýbat se legálním příležitostem ke zvýšení jeho příjmů. Tvrzení obviněného o údajně nezákonně vedených exekucí nemají relevantní vztah k jeho trestní odpovědnosti, přičemž tvrzení obviněného, že mu bylo „znemožněno“ vyvíjet jakoukoli výdělečnou činnost pak lze považovat pouze za deklaraci zmíněného laxního postoje. Obviněný nijak blíže neodůvodnil svou námitku, že bylo zasaženo do jeho četných ústavně zaručených práv.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 11 To 123/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný podle obsahu dovolání poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (zejména námitka stran jeho skutečného příjmu), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že nemá dostatek finančních prostředků, aby mohl dostát své vyživovací povinnosti).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti neplní svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
Objektem přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na příslušných ustanoveních zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Povinnost vyživovat nebo zaopatřovat spočívá nejen v poskytování peněžitého plnění, ale i v povinnosti vyživovat a zaopatřovat oprávněnou osobu v naturální formě, tedy ve faktické poskytované péči. Proto zanedbáním povinné výživy např. u dítěte se rozumí nejen neplnění výživného poskytovaného v penězích, ale i neplnění povinnosti vyživovat jiného v naturální formě a povinnosti zaopatřovat jiného, tedy neplnění povinnosti poskytovat dítěti stravu, ošacení, bydlení, pečovat o jeho zdraví a čistotu, vykonávat nad ním dohled a popř. opatřovat další prostředky potřebné pro jeho všestranný rozvoj (srov. R 26/1982). O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno ve stanoveném rozsahu.
Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.).
O trestný čin podle §196 tr. zákoníku může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové povinnosti, které je soustavné a trvá po delší dobu, resp. delší dobu než čtyři měsíce, tedy alespoň po dobu pěti měsíců. Trestný čin zanedbání povinné výživy je trestným činem trvajícím , který trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav (srov. R 27/1969). Tento protiprávní stav může být i na kratší dobu přerušen, což je pak třeba vyjádřit v rozhodnutí uvedením jednotlivé dávky či dávek, popř. i jejich částí, které povinný na výživné uhradil .
Podle skutkových zjištění vyplynulo, že obviněnému bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 30 Nc 145/2010, který nabyl právní moci dne 19. 1. 2011, přispívat na výživu nezl. syna XXXXX *) částkou 2.000 Kč splatnou vždy do každého 15. dne měsíčně předem k rukám matky M. K.; následně byla částka rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze 17. 1. 2014, sp. zn. 30 P 217/2011, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 19 Co 217/2011, snížena počínaje dnem 1. 11. 2013 na částku 1.500 Kč. Obviněný od měsíce května 2012 do měsíce ledna 2014 platil částku ve výši 1.000 Kč, a od února do března 2014 částku ve výši 100 Kč, celkem pak na výživném uhradil 21.500 Kč z celkové částky 55.500 Kč. Dále byla obviněnému uložena rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 12 C 162/2010, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 23 Co 487/2011, s nabytím právní moci dne 15. 11. 2012, vyživovací povinnost na matku nezl. syna XXXXX *) M. K. ve výši 2.000 Kč měsíčně. V uvedeném období obviněný závazek neplnil, dluží tedy na výživném částku 48.000 Kč.
V projednávané věci se jedná o druhé rozhodnutí ve věci, kdy odvolací soud (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 11 To 200/2016 - č. l. 293–295) v předcházející fázi řízení zrušil původní rozsudek (Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 3. 2016 - č. l. 273–279) s tím, aby byly dostatečně objasněny všechny okolnosti pro závěr, že obviněný byl schopen své vyživovací povinnosti dostát, včetně správného výpočtu vzniklého dluhu.
Soudy otázce, zda byl obviněný schopen své vyživovací povinnosti fakticky dostát, popřípadě v jaké výši byl schopen ji plnit, věnovaly příkladnou péči a pozornost, a dostály všem náležitostem podstatným pro závěr, že neplnění vyživovací povinnosti vůči svému nezl. synovi XXXXX *) a jeho matce M. K. nebylo u obviněného způsobeno objektivními okolnostmi, nýbrž se jednalo o okolnosti čistě subjektivního rázu, tedy takové, které byly zcela v jeho dispozici.
Byť lze odůvodnění nalézacímu soudu vytknout určitou kvalitu, v souladu se závěry odvolacího soudu v rámci nového projednání věci posoudil výši vyživovací povinnosti jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.), a nově vypočetl dluh na výživném. Odvolací soud následně uvedl, že pochybení stran skutku pod bodem 2), když v rozporu s provedenými důkazy dospěl nalézací soud k závěru, že obviněný pobíral od dubna 2010 do května 2011 příspěvek od Úřadu práce ve výši 13.307 Kč měsíčně (správně pouze do března 2010), není pochybením, „ které by mělo vliv na právní kvalifikaci jednání obžalovaného “ (str. 2 napadeného usnesení). S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť bylo zejména soudem odvolacím náležitě rozvedeno, na podkladě jakých úvah dospěly soudy k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu předmětného přečinu, a to v obou případech (zejména str. 2 až 4 napadeného usnesení).
Odvolací soud uvedl, že „ byť z provedených důkazů vyplývá, že obžalovaný byl v předmětném období buď evidován na úřadu práce jako nezaměstnaný, případně krátce brigádně pracoval či podnikal jako OSVČ se ztrátou či naprosto minimálními příjmy, od 1. 10. 2014 byl na rodičovské dovolené, je odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně přesvědčen, že výdělkové schopnosti a možnosti obžalovaného byly zachovány, a to i při existenci dalších vyživovacích povinností obžalovaného k jeho nezletilým dětem “ (str. 3 napadeného usnesení). Odvolací soud dospěl k závěru, že v konkretizovaném období by byl obviněný schopen dosáhnout alespoň průměrné mzdy, tedy částek vyšších, než z kterých vycházel soud nalézací, kterážto úvaha vycházela z provedeného dokazování (jak ostatně odvolací soud rozvedl v rámci odůvodnění svého usnesení), nicméně respektoval zásadu zákazu reformationis in peius. Námitka obviněného je v tomto ohledu neopodstatněná.
Odvolací soud uvedl i další stěžejní argumenty, zejména to, že soudy reagovaly na změnu poměrů obviněného, přesto však obviněný nedostál své vyživovací povinnosti, ačkoli je to vysokoškolsky vzdělaný člověk v produktivním věku, bez vážnějších zdravotních komplikací, s nezanedbatelnými pracovními zkušenostmi, který roky pracoval na manažerské pozici. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že bydlel v blízkosti hlavního města, kde je trh práce bohatší, než v jiných regionech, čehož však obviněný nevyužil, a pokud hledal práci, tak pouze na pozicích odpovídajících jeho kvalifikaci, a to i na úkor toho, že nebyl takto schopen dostát vyživovací povinnosti pro svého nezletilého syna. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný se vyhýbá možnostem, které se mu nabízí k tomu, aby se zvýšily jeho příjmy.
Argumentuje-li obviněný tím, že mu bylo znemožněno podnikat, neboť mu bylo na podkladě rozhodnutí exekutora odňato řidičské oprávnění, pak se jedná o jeho vlastní pochybení a důsledek dosavadního nezodpovědného přístupu. Jak uvedl státní zástupce, je takové tvrzení pouze deklarací jeho laxního postoje. Vyživovací povinnosti k dětem jej nezbavuje ani skutečnost, že od 1. 10. 2014 do dubna 2015 byl obviněný na rodičovské dovolené. Pokud pak odvolací soud uvedl, že rodičovskou dovolenou měl obviněný čerpat pouze za situace, kdy bude současně schopen dostát své zákonné vyživovací povinnosti k ostatním nezletilým dětem, nejednalo se o závěr, kterým by obviněnému bylo sděleno, že právo na rodičovskou dovolenou nemá za předpokladu, že nezajistí vyživovací povinnost k dětem, ale toliko se jednalo o úvahu v rámci posouzení celé situace, kdy je zcela zřejmé, že obviněný se nesnažil svou situaci řešit všemi jemu dostupnými způsoby. Na to navazuje námitka obviněného stran zásahu do jeho ústavně zaručených práv, kdy však není z obsahu dovolání zřejmé, v čem měl takový zásah spočívat, přičemž Nejvyšší soud zásah do sféry osobních práv obviněného neshledal. Jak uvedl odvolací soud „ ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry v určitém období nezbavují bez dalšího otce odpovědnosti za výživu jeho dětí “ (str. 4 napadeného usnesení).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym se smyslu zákona č. 45/2013 Sb.