ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1584.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1584/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce R. S. , zastoupeného JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Václavská 226/2, proti žalované Ing. V. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 219/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 70 Co 66/2016-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jiřího Černoška.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že vlastníky id. ½ pozemku parc. č. 2906 o v ýměře 223 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova (rodinný dům), a pozemku parc. č. 2907 o výměře 214 m 2 – zahrada, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 1899 pro katastrální území Ř., obec B., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Brno-město (dále jen „předmětné pozemky“) byli ke dni 16. 12. 2005 Ž. S. (babička obou účastníků), a K. S.. Žalobce uvedl, že žalovaná byla zapsaná v katastru nemovitostí jako podílová spoluvlastnice předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy, kterou uzavřela dne 30. 6. 2004 (smlouva je datována 25. 6. 2004, ale obě strany ji podepsaly 30. 6. 2004) s babičkou účastníků Ž. S., která dne 16. 12. 2005 zemřela. Žalobce tuto darovací smlouvu považoval za absolutně neplatnou, neboť babička již několik let před uzavřením smlouvy trpěla duševní poruchou (smíšenou demencí), užívala velké množství léků, z nichž některé mohly mít vliv na její duševní stav. V důsledku této duševní choroby nebyla dárkyně schopna posoudit důsledky svého jednání, neboť v době podpisu smlouvy nebyla plně způsobilá k právním úkonům. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobce spatřoval v tom, že shora popsaným jednáním došlo k poškození žalobce a dalších dědiců, přičemž v důsledku rozhodnutí soudu může dojít k napadení tohoto stavu.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2015, č. j. 31 C 219/2011-95, určil, že vlastníky předmětných pozemků byli ke dni 16. 12. 2005 Ž. S., a K. S. (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 25 328 Kč (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 6 725 Kč (výrok III) a rozhodl, že žalobci bude po právní moci tohoto rozsudku vrácena záloha na znalecký posudek ve výši 5 000 Kč (výrok IV).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu, aby bylo určeno, že podílovou spoluvlastnicí s výší podílu id. ½ k předmětným pozemkům byla ke dni 16. 12. 2005 Ž. S., narozená 15. 5. 1924, zamítl (výrok I), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV (výrok II), uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 36 155 Kč (výrok III) a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – na účet Městského soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 1 725 Kč (výrok IV).
Odvolací soud provedeným dokazováním, a to zejména usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2014, č. j. 58 D 54/2006-72, zjistil, že účastníky dědického řízení po Ž. S. byli žalobce a J. a K. S.. Poslední dva uvedení dědicové, kteří dědictví po Ž. S. neodmítli (K. a J.), účastníky tohoto řízení nejsou. Za tohoto stavu, s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nemůže mít žalovaný, který žaluje pouze osobu, která je zapsána jako vlastník spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech v katastru nemovitostí, avšak nežaluje již všechny známé dědice Ž. S., na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Tento nedostatek nemohl žalobce odstranit v odvolacím řízení přistoupením dalšího účastníka do řízení nebo záměnou účastníků (§216 odst. 1 o. s. ř.).
Dále odvolací soud uvedl, že neměl prostor ani pro zrušení napadeného rozsudku, kdy následně by žalobce mohl reagovat na nedostatek pasivní věcné legitimace, o kterém byl uvědomen odvolacím soudem v rámci zásady předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, a napravit své pochybení, neboť podle konstantní judikatury nelze poučovací povinnost soudu rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva. Poučení soudu o tom, koho má žalobce žalovat, rozhodně nepatří do poučovací povinnosti soudu ve smyslu §5 o. s. ř. ani §118a o. s. ř., přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4845/2010, ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo 4947/2007, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4794/2010, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95. Dle odvolacího soudu nelze na daný případ aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, neboť se týkal výjimečného případu, což konstatoval Ústavní soud v odůvodnění citovaného nálezu, a jeho závěry není možné aplikovat na posuzovanou věc. Nález se týkal rozhodnutí v restituční věci, bratři stěžovatelky, kteří nebyli účastníky řízení, s vedením sporu souhlasili a stěžovatelka neměla žádný jiný způsob, jak dosáhnout otevření dědického řízení prostřednictvím restitučních předpisů. V posuzovaném případě tato podmínka splněna není, neboť žalobci nic nebrání v tom, aby v případě setrvání zájmu na požadovaném určení podal novou žalobu, v níž řádně označí všechny účastníky, kteří se řízení účastnit mají.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, která má být dle názoru dovolatele dovolacím soudem posouzena jinak, a to jak vzhledem k aktuální judikatuře, tak i ke konkrétním, jedinečným a lidsky pochopitelným okolnostem na straně žalobce.
Dovolatel nesouhlasí především s tím, jakým způsobem odvolací soud aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012. Dovolatel má za to, že užití výše zmíněného rozsudku, který byl vydán po podání návrhu na zahájení řízení (návrh na zahájení řízení byl podán koncem roku 2011), je vůči němu nespravedlivé, zbavuje jej oprávněných očekávání účastníka občanského soudního řízení a způsobuje mu bez jeho zavinění škodu spočívající v povinnosti náhrady nákladů řízení žalované. Dovolatel je tak de facto i zbavován ústavně zaručeného práva na soudní a jinou ochranu, kdy uvedený rozpor žaloby s pozdější judikaturou označuje odvolací soud navíc jako pochybení žalobce.
Dovolatel namítá, že se mu nedostalo řádného poučení o věcné legitimaci, která v případě výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu nebyla pro účastníka v době podání žaloby seznatelná z právních předpisů, ani ze zmíněného rozhodnutí. Dovolatel se tedy domnívá, že měl být proto, pokud se už více než jeden rok po podání žaloby vydala judikatura oním směrem, soudem poučen i o hmotném právu, což bylo možné bez toho, že by soud ohrozil svoji roli nezávislého orgánu. V další části dovolání dovolatel vyjadřuje nesouhlas s odvolacím soudem ohledně nepřiléhavosti nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14.
Uvedená otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Námitka dovolatele o nesprávné aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, není důvodná, neboť již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 882/2004 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), dovolací soud vyložil právní názor, že „[p]okud by se některý z dědiců nezúčastnil řízení, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a v poměru k němu by nebylo možno považovat vzájemné vztahy mezi dědici za vypořádané. Z toho také plyne, že ten z dědiců, který zastává opačné stanovisko než žalobce, bude zcela přirozeně účastníkem řízení na straně žalované.“
Tento závěr vyplývá i z §159a odst. 1 o. s. ř., podle kterého nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Pokud by se některý z dědiců nezúčastnil řízení, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a v poměru k němu by nebylo možno považovat vzájemné vztahy mezi dědici za vypořádané. Proto účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012). Obdobnou situaci judikatura řešila i v souvislosti s určením spoluvlastnického práva, resp. práva odpovídajícího věcnému břemeni (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005).
Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Pokud se ostatní dědicové nechtěli k žalobě připojit, bylo třeba je označit jako žalované. S ohledem na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s touto dlouhodobě konstantní judikaturou v souladu, nemohlo jím být nijak dotčeno ani oprávněné očekávání dovolatele, ani jeho právo na soudní a jinou ochranu.
Nepřípadná je rovněž argumentace dovolatele ohledně chybějícího řádného poučení o věcné legitimaci ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, v němž se mimo jiné uvádí: „Závěrem lze tedy k dosahu aplikace ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. uvést, že se tato poučovací povinnost vztahuje k narativní stránce žaloby a (logicky také) k jejímu promítnutí do žalobního petitu. Není a s ohledem na rovnost účastníků v řízení a zásady fair procesu ani nemůže být tento institut chápán jako prostředek k poučení, resp. k signalizaci, zda při (posuzováno podle hmotného práva) participaci dalších účastníků (a případně kterých účastníků) by bylo možné žalobcem (skrze již precizovaná skutková tvrzení a žalobní návrh) vymezený předmět po právní stránce posoudit jinak. Nejvyšší soud proto setrvává na právním názoru, že poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu §5 o. s. ř., ani ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Ostatně otázkou, zda jsou obecné soudy povinny poučovat účastníky podle §5 a §92 odst. 1 o. s. ř. (což lze analogicky vztáhnout též i na poučení ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř.), se zabýval i Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 5, pod číslem 2, v němž zaujal právní názor, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.“
Názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), spojil potřebu poučení o aktivní věcné legitimaci s ohledem na kritéria okolností konkrétního případu, procesní situace, citu a zkušenosti soudce, přičemž výjimečnost případu připomněl v bodech 30., 35. a 36. odůvodnění nálezu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nepředstavuje odklon od dosavadní judikutury, naopak z ní vychází a je s ní v souladu, a dovolací soud na základě podaného dovolání neshledal žádný důvod, proč by se od tam uvedených závěrů měl v nyní projednávané věci odklonit.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení představovaných odměnou advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši 3 100 Kč podle §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč a 21% sazby daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu