ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1883.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1883/2017-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce A. H. , zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, proti žalovaným 1) Z. H. , a 2) D. C. , oběma zastoupeným JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 247/59, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 176/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 18 Co 362/2016-152, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vlasty Skálové, advokátky se sídle v Praze 5, Plzeňská 247/59.
Odůvodnění:
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. července 2016, č. j. 18 C 176/2015-98, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. září 2016, č. j. 18 C 176/2015-138, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je v označeném rozsahu spoluvlastníkem specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně uzavřel, že i přes poučení ve smyslu §188a odst. 1 a 3 o. s. ř., které se z jeho strany dostalo žalobci, žalobce svá žalobní tvrzení, jakož i důkazní návrhy vztahující se k tomu, že „nebylo jeho úmyslem učinit jakékoliv úkony, směřující ke zcizení vlastnického práva, k předmětným nemovitostem, které do dnešního dne obývá“ , nedoplnil.
K odvolání žalobce [v němž žalobce mj. namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem, že nezohlednil jeho další tvrzení o zfalšování podpisu žalobce na předmětném dotazníku a čestném prohlášení, a že pochybil, pakliže nedospěl k závěru, že žalobce byl skutečně uveden v omyl jednáním své matky – žalované 1), která žalobce uvedla v omyl tím, že mu sdělila, že žalobce podepisuje (dne 31. srpna 1977) listinu týkající se kolaudace předmětného domu, ačkoliv ve skutečnosti mu byla předložena k podpisu uvedená kupní smlouva] Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 18 Co 362/2016-152, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej pouze stran výše náhrady prvoinstančního řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje prostřednictvím následujících právních otázek, které podle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Konkrétně rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení těchto otázek:
1. „Nesprávnost v neuložení další výzvy k tvrzení skutečností a jejich prokázání důkazními návrhy, když předchozí důkazní návrhy byly po provedení předmětných důkazů posouzeny jako nedostatečné k prokázání daných skutečností.“
Dovolatel v podstatě (vycházeje z obsahu jeho dovolání) vytýká odvolacímu soudu, že ten nereflektoval na pochybení soudu prvního stupně, pakliže dovolateli neposkytl opakované poučení ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ačkoliv si to daná procesní situace na straně dovolatele vyžadovala.
2. „Nesprávnost spočívající v hmotněprávním posouzení validity úředního ověření podpisu předmětné kupní smlouvy, když v úřední doložce je evidentní chyby v označení účastníka spočívající v chybně uvedeném datu narození, a tedy takováto vada znemožňovala způsobilost uvedené kupní smlouvy v translaci vlastnictví z žalobce na žalovanou 1).“
V této části dovolání dovolatel předkládá svá skutková zjištění z uvedeného (v řízení provedeného) důkazu a v návaznosti na ně pak přistupuje k právnímu posouzení věci.
Vyložená dovolací argumentace přípustnost dovolání žalobce ve smyslu §237 o. s. ř. nemohla založit z následujících důvodů.
Ad 1) Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z obsahu dovolání vyplývá, dovolatel vůbec nevymezuje právní otázku týkající se §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska jejího následného promítnutí do varianty ad 2). Tedy netvrdí, že otázku týkající se aplikace §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. odvolací soud (nějakým a podle dovolatele nesprávným způsobem) řešil, respektive že na vyřešení této otázky procesního práva spočívá dovoláním napadené rozhodnutí, přičemž navíc jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Jak se totiž podá z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud otázku procesního práva týkající se aplikace §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neřešil (vůbec se jí nezabýval). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, soudu prvního stupně nelze nic vytknout, pokud dospěl k závěru, že dovolatel neunesl důkazní břemeno k tvrzenému důvodu neplatnosti kupní smlouvy, tj. úmyslnému vylákání jeho podpisu na kupní smlouvě z roku 1977 lstí své matky – žalované 1).
Dovolací soud zdůrazňuje, že o zcela jinou situaci by se jednalo, pakliže by dovolatel v odvolání uplatňoval svá tvrzení a k jejich prokázání navrhoval důkazy při tvrzení, že dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť jsou tu další skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost, za předpokladu, že pro nesplnění některé z těchto povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně (opakovaně) poučen podle §118a o. s. ř. Pak by se odvolací soud otázkou, zda soud prvního stupně splnil svou poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř., zabývat musel (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 4174/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Takový postup ovšem dovolatel – jak lze zjistit z obsahu spisu, respektive z obsahu jeho odvolání – nezvolil.
Lze tedy uzavřít, že prostřednictvím této dovolací argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nepodařilo.
Ad 2) V této části dovolání dovolatel v podstatě zpochybňuje skutková zjištění, předkládá z pro něj právně významného důkazu svá skutková zjištění, která zasazuje do jím preferovaného skutkového rámce případu, který podrobuje (v prosté polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem) svému právně kvalifikačnímu závěru. Ani takto pojatá dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá (založit nemůže).
Jednak skutkový stav, z nějž při (meritorním) rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení (nijak revidovat), ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo. Přitom nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014]. A dále vedení právní polemiky, bez jejího právně relevantního vyjádření do některé ze čtyř variant přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nezakládá přípustnost takového dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.
Náklady dovolacího řízení žalovaných (které se prostřednictvím své advokátky k podanému dovolání relevantně písemně vyjádřily) v dané věci sestávají z odměny jejich advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (spor se týkal určení spoluvlastnického práva k označenému nemovitému majetku, kde za tarifní hodnotu se v daném případě považuje částka 50.000 Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016). Tomu - vzhledem k zastupování dvou osob (§12 odst. 4 cit. vyhl.) - odpovídá (podle §7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 4.960,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 5.260 Kč; s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení žalovaných 6.364,60 Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč je žalobce, jehož dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, povinen zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokátky, která žalované v tomto dovolacím řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 22. listopadu 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu