ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1908.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1908/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 77.111 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 58/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2015, č. j. 14 Co 359/2015-146, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 77 111 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 Cm 104/98.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, č. j. 20 C 58/2014-124, zamítl žalobu o zaplacení částky 77 111 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobce zavázal, aby žalované na nákladech řízení zaplatil částku 300 Kč (výrok II).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce v plném rozsahu odvolání k Městskému soudu v Praze jak soudu odvolacímu. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 Cm 104/98, a v rozsahu, v němž byla uvedeným výrokem žaloba zamítnuta, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a na nákladech odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
V projednávané věci byla forma zadostiučinění odvolacím soudem stanovena s ohledem na nižší význam původního řízení pro žalobce, což je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. část IV písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Odvolací soud v této souvislosti především podrobně vysvětlil, že posuzované řízení bylo pro žalobce méně významné, neboť žalobce svou pohledávku vůbec nepřihlásil do konkursního řízení, v jehož důsledku bylo původní řízení přerušeno, a musel tedy předpokládat, že úspěšnost sporu a uspokojení jeho pohledávky budou problematické; uvedené posouzení je zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012), a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak nemůže založit.
Námitka žalobce, že odvolací soud vzal při hodnocení významu řízení pro žalobce nesprávně do úvahy jen výši pohledávky a pominul její příslušenství, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se týká otázky, na jejímž vyřešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když jeho závěr, že řízení mělo pro žalobce nižší význam, nevyplývá z odděleného posouzení výše pohledávky a jejího příslušenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, podle níž odvolací soud nesprávně právně posoudil okolnost, že žalobce iniciuje velké množství sporů. Při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, měl-li za to, že iniciování velkého množství sporů (jen u Městského soudu v Praze jsou jich podle zjištění odvolacího soudu desítky) staví žalobce při prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu