ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1926.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1926/2017-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. L. , zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti žalované obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21 , IČ 47116617, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 77/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2016, č.j. 1 Co 19/2016-166, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č.j. 31 C 77/2012-127 (v pořadí druhým, poté co jeho rozsudek ze dne 25. ledna 2013, č.j. 31 C 77/2012-55, stejně jako rozsudek Vrchního soudu v Praze dne 20. května 2014, č.j. 3 Co 159/2013-86, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, 30 Cdo 5216/2014-110), výrokem I. uložil žalované, aby zaslala žalobci písemnou omluvu ve znění: „Omlouváme se za to, že jsme bez Vašeho souhlasu nechali ve dnech 16.11.2010, 2.12.2010, 15.3.2011 a 16.3.2011 pořídit obrazové záznamy Vaší osoby, které jsme pak rovněž bez Vašeho souhlasu předložili Okresnímu soudu v Pardubicích v řízení vedeném pod sp. zn. 18C 386/2007.“ Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila částku 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vyšel z toho, že jednáním žalované došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, konkrétně práva na podobu. Za přiměřené zadostiučinění pak pokládal omluvu uvedenou ve výroku I., nikoli však žalobcem též požadované plnění v částce 100.000 Kč. Při rozhodování o tom, jaké je přiměřené zadostiučinění, označil za zásadní okolnosti to, že žalobce se v řízení u okresního soudu domáhal peněžitého plnění v řádu set tisíc Kč, které by jako vedlejší účastník v řízení v případě jeho úspěchu ve věci byla žalovaná povinna plnit, když opakovaně nepravdivě popisoval své pracovní (pohybové) schopnosti a pořízené videozáznamy nepravdivost jeho tvrzení zřejmě prokazují. Pokud žalobce uváděl, že při provedení videozáznamů byl v šoku a připadal si jako zločinec, poznamenal soud prvního stupně, že pocit studu za nepravdivá tvrzení uplatněná před soudem z majetkových důvodů je jistě namístě.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2016, č.j. 1 Co 19/2016-166, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud připomněl, že soud prvního stupně postupoval v intencích rozsudku dovolacího soudu a dovodil, že jednáním žalované došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Podle jeho názoru soud prvního stupně nepochybil ani pokud žalobu na peněžitou satisfakci zamítl. Vyložil zásady, z nichž je třeba vycházet při rozhodování, zda přiznat zadostiučinění v penězích, zejména poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2009, sp.zn. 30 Cdo 4431/2007. Plně se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku, které podrobně uvádí hlediska, jež ho vedly k závěru o tom, že nejsou splněny podmínky pro přiznání peněžního zadostiučinění. Dodal, že žalobce sám v průběhu řízení netvrdil, že by ve značné míře byla snížena jeho důstojnost nebo vážnost ve společnosti, a skutečnosti pro takový závěr svědčící nebyly v řízení zjištěny. Pokud žalobce namítal, že byl opakovaně ve veřejných sdělovacích prostředcích na základě nesprávných závěrů soudu prvého stupně označen jako simulant, snažící se získat nedůvodná plnění, jde o důsledek plynoucí z činnosti jiného subjektu než žalované.
Výslovně proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 2. března 2017 dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že pořízení vizuálního záznamu žalobce při jednání v jeho soukromém životě, obstarávání si osobních záležitostí a předložení tohoto záznamu soudu v rámci soudního řízení, není tak závažným zásahem do osobnostní sféry žalobce, aby za něj bylo třeba přiznat peněžitou náhradu nemajetkové újmy v penězích. Obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů a následně dokládá, že odvolací soud nevzal v úvahu dobu, po kterou docházelo k natáčení žalobce najatou osobou, nedůvodnost takového postupu ze strany žalované, stejně jako bezpředmětnost předložení videonahrávky jako důkazu v soudním řízení. V důsledku toho ztratil pocit bezpečí a soukromí ve vlastním domově, což je jedna z nejhorších ztrát, jaké mohou člověka postihnout. Domnívá se proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu zejména se závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. října 2009, sp.zn. 30 Cdo 4431/2007, nesprávně posoudil intenzitu újmy, která byla žalobci způsobena a v důsledku toho nesprávně nepřiznal i požadovanou relutární satisfakci. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho zamítnutí s tím, že nepožaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Poté se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
V projednávané věci dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména rozsudku ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, když nevzal v úvahu intenzitu zásahu do osobnostní sféry žalobce. Ve skutečnosti ovšem tento rozpor nijak nekonkretizuje. Nejvyšší soud také neshledal, že by došlo k porušení dovolatelem citované judikatury dovolacího soudu.
Odvolací soud se otázkou přiměřeného zadostiučinění zabýval a svůj právní závěr odůvodnil. Dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu došlo, nicméně že tento zásah není takové intenzity, aby se primární (morální) forma zadostiučinění nejevila jako dostačující. Ve svém odůvodnění poukázal na to, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by důstojnost žalobce nebo jeho vážnost ve společnosti byla snížena ve značné míře a žalobce to ani netvrdil.
Současně je třeba dodat, že s ohledem na případné výtky dovolatele upínající se k otázce přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, dovolací soud neshledal důvod odchylovat se od vlastní ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, usnesení ze dne 23. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, či usnesení ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2878/2014).
Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší usuzovaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §13 obč. zák., přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016).
Současně nelze pominout skutečnost, že nadto nikoliv nevýznamná část dovolání je založena na reprodukci skutkového stavu z pohledu dovolatele, což neodpovídá dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s ohledem na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu