ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2202.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2202/2017-329
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) M. H., a b) L. M. , obou zastoupených Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem v Olomouci, Palackého 75/21, proti žalované H. H., zastoupené Mgr. Josefem Žďárským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 246/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 19. prosince 2016, č.j. 27 Co 341/2016-298, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. prosince 2016, č.j. 27 Co 341/2016-298, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo zaslat každému ze žalobců omluvu ve znění uvedeném v tomto výroku, se zamítá; ve zbývající části se dovolání žalované odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce, Mgr. Lukáše Slaniny, advokáta se sídlem v Olomouci, Palackého 75/21.
Odůvodnění:
Žalobci, kteří jsou zletilými dětmi M. H., který spáchal dne 8. února 2015 sebevraždu, se žalobou na ochranu osobnosti domáhali proti pozůstalé manželce zemřelého písemné omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč pro každého z nich. V žalobě uvedli, že žalovaná vypravila pohřeb manžela, avšak žalobce o datu konání neinformovala a neinformovala je ani o datu rozptylu jeho popela, ač žalobci měli o tyto informace zájem.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. června 2016, č.j. 5 C 246/2015-274, výrokem I. uložil žalované povinnost uveřejnit na své náklady inzerát v Pardubickém deníku a současně poslat k rukám obou žalobců omluvu obojí ve stejném znění obsaženém v tomto výroku, výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců 50.000,- Kč k rukám jejich advokáta a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování podle ustanovení §81, §82, §2951, §2956 a §2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že zesnulý měl ke svým dětem z prvního manželství silné citové vazby, stejně jako oba žalobci měli silné citové vazby ke svému otci. Žalobci byli ochotni pohřeb zorganizovat a žalované se tázali, kdy pohřeb bude a zajímali se o termín pohřbu i u pohřební služby. Žalovaná jim však požadované údaje nesdělila, termín pohřbu dokonce tajila s tím, že pohřeb prohlásila za soukromý, čímž žalobcům současně znemožnila, aby si jeho termín sami zjistili. Argumentace žalované, že zesnulý si přál pohřeb za přítomnosti jen blízkých osob, nemůže podle názoru soudu obstát, neboť žalovaná na pohřeb pozvala své příbuzné, kteří pro zesnulého rozhodně byli osobami méně blízkými než žalobci. Žalovaná tak zasáhla zásadním způsobem do osobnostních práv nejen žalobců, ale i sourozenců zesnulého M. H., přičemž za akt zlovůle žalované soud hodnotil především to, že pohřeb prohlásila za soukromý, čímž žalobcům a dalším příbuzným zemřelého M. H. znemožnila se pohřbu zúčastnit. Toto její jednání současně hodnotil jako výraz neúcty k zemřelému.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2016, č.j. 27 Co 341/2016-298, rozsudek soud prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby žalované bylo uloženo uveřejnit inzerát v Pardubickém deníku a ve výroku II. tak, že žalované uložil zaplatit peněžní satisfakci přímo k rukám žalobců. Změnil ho též ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že soud prvního stupně věc správně posoudil s odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku. Zejména pak zdůraznil přiléhavé zdůvodnění odvoláním napadeného rozsudku v části, v níž soud prvního stupně výstižně rozvedl své úvahy, na základě nichž dovodil, že žalovaná svým jednáním zasáhla do osobnostních práv žalobců a uzavřel, že je tudíž povinna se žalobcům omluvit a současně jim poskytnout finanční odškodnění. S ohledem na charakter odvolacích výhrad žalované odvolací soud uvedl, že především nesdílí její argumentaci o tom, že využitím svého práva plynoucího z ustanovení §114 odst. 1 věty druhé o.z., tedy rozhodnutím o způsobu pohřbu zemřelého M. H., nemohla zasáhnout do osobnostních práv žalobců. Žalovaná především pomíjí ustanovení §8 o.z., že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Jednání žalované lze považovat za jsoucí v rozporu s dobrými mravy a jde současně o projev neúcty k zemřelému. Odvolací soud považoval za přiměřenou i výši peněžní satisfakce, když vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného jednání žalované a zásahu do osobnostních práv žalobců nelze v obecném slova smyslu odškodnit a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit. Neztotožnil se toliko s úvahou soudu prvního stupně, že je namístě, aby žalovaná kromě omluvy zaslané k rukám žalobců zveřejnila omluvu téhož znění i v Pardubickém deníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 16. března 2017 dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění ustanovení §237 o.s.ř., konkrétně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když přiznal žalobcům nepřiměřeně vysokou a nelogicky oběma totožnou náhradu nemajetkové újmy a právní otázky, která dovolacím soudem dosud řešena nebyla, a to střet osobnostních práv ve smyslu ustanovení §114 odst. 1 o.z. a ustanovení §81 odst. 2 o.z. a střet mezi zákazem zneužití práva ve smyslu §8 o.z. a principem právní jistoty. Odvolací soud se kromě toho podle přesvědčení dovolatelky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od závěrů jeho usnesení ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, podle něhož zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria) , když nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu přiznal žalobcům náhradu nemajetkové újmy právě v této výši. Poukazuje také na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, kdy byla za mnohem závažnější čin žalované přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 20.000,- Kč.
Poté formuluje následující otázky, které podle dovolatelky dosud nebyly vyřešeny dovolacím soudem:
- Existuje právní nárok pozůstalých osob účastnit se pohřbu organizovaného tím, kdo je oprávněn rozhodnout, jaký pohřeb má být, v souladu se zákonnou posloupností stanovenou §114 odst. 1 obč. zákoníku ?
- Pokud soud dospěje k závěru, že takové právo existuje, vyvstává podle žalované otázka:
- Má toto právo přednost před právem zesnulého na důstojné rozloučení za situace, kdy setkání některých osob na pohřbu pro jejich vzájemné antipatie tuto důstojnost rozloučení zcela vylučuje? Má přednost právo zesnulého na důstojný pohřeb nebo právo kterékoli pozůstalé osoby na účast na pohřbu ?
- Je zneužitím práva, když manželka zesnulého neoznámí termín pohřbu osobám, v jejichž péči a pod jejichž vlivem byl zesnulý manžel v době, kdy spáchal sebevraždu ?
Dovolatelka odvolacímu soudu zejména vytýká, že se nezabýval otázkou střetu osobnostních práv žalované a žalobců, ale vzal pouze za prokázané, že její práva nemohou být chráněna vůči zjevnému zneužití. Dovolatelka se domnívá, že její právo rozhodnout o způsobu pohřbu, resp. o tom, jaký pohřeb bude zesnulý mít, má v tomto případě větší váhu, když takto konala s ohledem na přání manžela a především s ohledem na úctu k němu. Vzhledem k tomu, že i z provedených důkazů je zřejmé, že by pohřeb za přítomnosti všech blízkých zemřelého nemohl proběhnout uctivě, bylo povinností žalované zařídit pohřeb takovým způsobem, aby bylo možné se se zemřelým rozloučit s patřičnou úctou. K uctivému pohřbu zemřelého v daném případě mohlo dojít pouze dvěma způsoby – tedy s žalobci bez žalované nebo s žalovanou bez žalobců. Proto nelze její činění považovat za zneužití práva, nýbrž za jeho náležitý výkon. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.¨
K podanému dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřili žalobci, kteří se plně ztotožnili s napadeným rozsudkem, když mají za to, že odvolací soud věc zcela správně posoudil a dovolání žalované je tak s ohledem na ustanovení §241a o.s.ř. nedůvodné. Připomínají, že tvrzení žalované ohledně okolností posuzované věci neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu a výši přiznaného zadostiučinění považují za přiměřenou. Poukazují dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2782/2007, v němž je řečeno, že znemožnění realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení §11 a násl. obč. zák. Navrhují proto, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl a zároveň žalovanou zavázal nahradit oběma žalobcům náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Dovolací soud za tohoto stavu současně konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňující předpoklady ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ve vztahu k první právní otázce, kterou dovolatelka klade, a která se týká naznačovaného střetu osobnostních práv ve smyslu ustanovení §114 odst. 1 o.z. a ustanovení §81 odst. 2 o.z. a střetu mezi zákazem zneužití práva ve smyslu §8 o.z. a principem právní jistoty, je třeba konstatovat, že dovolání žalované je v této části přípustné ve smyslu §237 o.s.ř., protože z tohoto pohledu nebyla předestřená otázka dovolacím soudem dosud výslovně řešena. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, pokud se týče přisouzené omluvy žalované, z hlediska dovolatelkou vymezeného důvodu (srov. §242 odst. 3 větu první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že však toto dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §81 o.z. je chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (odst. 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (odst. 2).
Ustanovení §114 odst. 1 o.z. zakotvuje, že člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel.
Z ustanovení §8 o.z. vyplývá, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Z předcházející rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházející ze zákonné úpravy ochrany osobnostních práv, jíž přinášel zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), který pozbyl účinnosti dne 31. prosince 2013, lze ovšem poukázat např. na rozsudek ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, kde dovolací soud konstatoval, že přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby. Obdobný závěr Nejvyšší soud potvrdil např. i v rozsudku ze dne 16. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2782/2007, popř. v usnesení ze dne 11. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 241/2014.
Je skutečností, že ustanovení §114 odst. 1 o.z. přináší úpravu, podle níž je člověk oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého , a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel. Na tomto místě je možno připomenout, že důvodová zpráva k ustanovení §113 až §117 o.z. mimo jiné konstatuje, že zásada, že se ochrana osobnosti vztahuje i na tělo mrtvého člověka, je doktrinálně uznávána již delší dobu, přičemž však výslovně formulována nebyla. Z tohoto důvodu se proto osnova přiklonila k jasnému ustanovení v tomto smyslu. Výraz respektu k této zásadě je navržená úprava, odrážející jednu ze zjevných tendencí osnovy, spočívající v důrazu na úctu k člověku a jeho přirozeným právům. To se týká i toho, jak má být s tělem zemřelého člověka naloženo.
Ustanovení §114 o.z. dále rozvíjí oprávnění obsažené v §113 odst. 1 o.z., přičemž zakotvuje ve vztahu k vůli člověka (pro případy nebyla-li projevena) subsidiární oprávnění v posloupnosti výslovně uvedených osob rozhodnout o pohřbu zemřelého (jde v podstatě o rozhodnutí o celkové organizaci pohřbu, včetně např. určení okruhu jeho účastníků). Zákon zde svěřuje vůdčí úlohu manželovi zemřelého (v případě, že žije), který je tak v prvé řadě povolán rozhodnout v této záležitosti. Nelze však pominout, že výkon tohoto práva se může dostat do případné kolize s již výše zmíněným právem na pietu např. ostatních osob. Proto je nezbytné i v těchto případech proporcionálně poměřovat tato práva s ohledem na okolnosti každého konkrétního případu. Ve vypjatých případech (jako se to naznačuje např. i v projednávané věci) přitom jako zákonná pomůcka poslouží případně i aplikace ustanovení §8 o.z., podle něhož zneužití práva nepožívá právní ochrany. Takovéto zneužití práva může být spatřováno např. právě v tom, pokud by osoba oprávněná rozhodnout o pohřbu zemřelého člověka objektivně neopodstatněně, resp. svévolně, znemožnila osobám oprávněně uplatňujícím své právo na pietu, zúčastnit se pohřbu zemřelého člověka.
Je proto možno uzavřít, že oprávnění osob, jejichž výčet obsahuje ustanovení §114 odst. 1 věta druhá o.z., nelze posuzovat jako absolutní právo umožňující takovýmto osobám bez objektivně seznaného důvodu vyloučit další osoby, jimž ve smyslu §81 o.z. svědčí právo na pietu, z možnosti účastnit se pohřbu jim blízkého zemřelého člověka, vzdát mu tak úctu a současně mimo jiné i dát tak průchod svým legitimním citům ve vztahu k němu. Zabránění účasti na pohřbu takovýmto pozůstalým – byť s odkazem na zmiňované ustanovení §114 odst. 1 věta druhá o.z., proto může případně být za určitých okolností konkrétního případu klasifikováno i jako zneužití práva, které ve smyslu ustanovení §8 o.z. nepožívá právní ochrany.
V zásadě totožný názor aktuálně zastává i právní doktrína. Podle ní nelze vyloučit, že rozhodnutím o způsobu provedení pohřbu (např. vyloučením určité osoby z pohřebního obřadu) může být podle okolností zasaženo do osobnosti jiného, a to zejména do jeho soukromí ve smyslu práva na rodinný život (srovnej např. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 606-607).
V souzené věci odvolací soud z vyložených zásad fakticky vycházel. Aniž by zpochybňoval právo žalované rozhodnout o způsobu pohřbu zemřelého M. H., dospěl k závěru, že v posuzované věci žalovaná svým jednáním neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců.
Protože takto byl rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu shledán správným a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.), se ve vztahu k závěrům odvolacího soudu otevřeným dovolacímu přezkumu ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání v této části podle §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Další otázky, které žalovaná klade, jsou v podstatě založeny na reprodukci skutkového stavu z pohledu dovolatelky, která předkládá vlastní verzi hodnocení skutkových zjištění, což neodpovídá dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Současně je třeba dodat, s ohledem na výtky dovolatelky upínající se k otázce přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, že Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší usuzovaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií (§13 obč. zák., resp. nyní §2951 o.z.), přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016). Podstatné ovšem současně je to, že v souzeném případě přípustnost dovolání proti výroku týkajícímu se relutární satisfakce vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť ve vztahu ke každému ze žalobců nebylo rozhodnuto o částce převyšující 50.000.- Kč.
Dovolání ve vztahu k výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení žalovaná nijak nezdůvodnila.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalované směřující proti posléze uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání v uvedené části, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1, 142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo zčásti zamítnuto a dílem odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V tomto případě účelně vynaložené náklady každého z žalobců sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve výši 3.100,- Kč, snížené podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, tedy 2.480,- Kč, dále z paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, tedy 2.780,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 583,80 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.363,80 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu