ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3992.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3992/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) MUDr. L. K., a b) Mgr. L. N. , obou zastoupených Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze, náměstí Kinských 76/7, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 194/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 15 Co 486/2014-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se v řízení na žalované domáhali zaplacení částky 6 002 980 Kč s příslušenstvím jako náhrady ušlého zisku, k němuž mělo dojít v důsledku zrušení územního plánu obce V. n. L. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-185.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2014, č. j. 24 C 194/2010-98, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a žalobcům uložil zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 1 300 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka existence nesprávného úředního postupu žalované nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud na zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3444/2013, uveřejněný pod č. 89/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a uzavřel, že v daném případě nemohlo ke vzniku tvrzené škody dojít jinou než rozhodovací činností (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, uveřejněná pod č. 35/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka vzniku škody nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel z toho, že samotným zrušením územního plánu nevznikla žalobcům škoda v podobě ušlého zisku, neboť bytová výstavba na pozemku žalobců tím nebyla znemožněna; plánovanému majetkovému prospěchu žalobců tedy zrušení územního plánu nezabránilo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015).
Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, tj. o otázku vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že tato je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi zrušením územního rozhodnutí a tvrzenou majetkovou újmou v podobě ušlého zisku není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti tomuto (skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Námitka žalobců, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, než pro které byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když již soud prvního stupně vyšel ve svém rozhodnutí z toho, že žalobci v dané věci neprokázali vznik tvrzené škody, ani příčinnou souvislosti mezi zrušením územního plánu a vznikem škody; žalobcům tedy nic nebránilo reagovat na uvedené závěry již v řízení odvolacím. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze považovat za překvapivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006), ani za porušující tzv. zásadu „dvojinstančnosti“, z níž nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu