ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4246.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4246/2016-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce A. Ž. , zastoupeného Mgr. Janem Fulínem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 8 315,84 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 178/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2015, č. j. 68 Co 276/2012-196, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, č. j. 68 Co 276/2012-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2012, č. j. 30 C 178/2009-98, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 8 315,84 EUR (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, č. j. 68 Co 276/2012-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 2681/2014-178, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne ze dne 14. 9. 2015, č. j. 68 Co 276/2012-196, nepřipustil změnu žaloby spočívající v rozšíření nároku žalobce o 3 673,16 EUR na celkovou částku 11 989 EUR (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 84/2006 v přiměřené lhůtě (výrok II), a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 68 Co 276/2012-207, odvolací soud předcházející rozsudek ve výroku II doplnil tak, že v zamítavém výroku o věci samé (ad I) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly ze skutkových zjištění, které dovolací soud již popsal ve svém prvním rozhodnutí v této věci. Po právní stránce odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci uvedl, že sama délka řízení v trvání více jak osmi let není přiměřená, přičemž některé úkony či období nečinnosti v posuzovaném řízení je nutno hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu ust. §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že žalobci v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu žalované v posuzovaném řízení nenáleží zadostiučinění proto, že nesprávný postup státu nebyl za stavu, kdy žalobce vědomě a cíleně zneužívá svého práva přístupu k soudu a s ním souvisejícího práva na soudní ochranu a na projednání svých tvrzených nároků v přiměřené lhůtě způsobem, jenž v demokratické společnosti nemůže doznat ochrany, schopen účinně zasáhnout do oprávněně chráněné sféry práv žalobce. Žalobce zahlcuje soustavu obecných soudů České republiky obrovským množstvím žalob, které jsou sice zásadně posouzeny jako nedůvodné, ale jejichž projednání a rozhodnutí se soudy jsou nuceny věnovat na úkor své běžné agendy, což ve svém důsledku působí prodlevy ve vyřizování zbývajících věcí s důsledky pro odpovědnost státu za takový nesprávný úřední postup vůči účastníkům dalších řízení. Žalobce takto postupuje zcela cíleně, za svého odpůrce ve sporu volí Českou republiku, čímž zneužívá dobrodiní zákona zakládající osvobození od soudních poplatků v takových sporech, a své jednotlivé nároky vrství tím, že vyvolává další a další řízení odvozená od řízení předchozích. I za takového stavu je ovšem stát povinen zajistit podmínky pro řádné projednání žalob tohoto stěžovatele a je jeho povinností dosáhnout rozhodnutí v jednotlivých věcech v přiměřené lhůtě. Je však vždy třeba posoudit, zda stěžujícímu si účastníkovi řízení za vzniklou nemajetkovou újmu náleží přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud dospěl k závěru, že chování žalobce jak v řízení samotném, tak v širších souvislostech, spolu se zjištěním o masivní samoúčelné aktivitě žalobce při zahajování řízení zcela zjevně směřující toliko k vytvoření prostoru pro uplatnění kompenzačních nároků, které jsou navíc opakovaně vršeny jeden na druhý, jsou důvody pro to, aby žalobci právo na zadostiučinění přiznáno nebylo. Posuzované řízení pro žalobce z pohledu masy jím vyvolaných obdobných sporů nemohlo mít prakticky žádný význam. Přiznat žalobci za tohoto stavu právo na zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu proto, že o jednom z dlouhé řady jeho nedůvodných nároků bylo rozhodnuto s časovou prodlevou, přičemž sám tento nárok byl shledán neoprávněným i Evropským soudním dvorem (pozn.: správně zřejmě Evropským soudem pro lidská práva, dále jen „ESLP“) v rozhodnutí ze dne 5. 10. 2010, by znamenalo přitakat bezbřehému zneužívání práv žalobcem na úkor žalované a v důsledcích i na úkor všech obyvatel České republiky.
Dovolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci uvedl, že ve vztahu k právu na přístup k soudu lze za zneužití tohoto práva považovat situaci, kdy žalobce nezahajuje soudní řízení pro ochranu svého, byť domnělého, subjektivního práva, ale zahajuje je pouze pro soudní řízení samo. Neúměrným množstvím takto zahájených řízení účastník přetěžuje již tak přetíženou justici, z čehož následně těží zahajováním dalších řízení ohledně náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Úspěch v těchto řízeních, byť přiznáním odškodnění ve formě konstatování porušení práva, pak žalobce zcela proti smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a existence soudního řízení podněcuje k zahajování dalších soudních řízení. Justice tak trváním na bezmezné ochraně práva na přístup k soudu bez dalšího dostává sama sebe do bludného kruhu. V demokratickém právním státě však nelze ani takovýmto šikanózním žalobám bránit, neboť existence subjektivního práva, tedy věcná legitimace žalobce má být v řízení zkoumána. Soud je tak povinen se každou žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání žaloby takto posoudit. I v tomto případě však stále došlo ze strany státu k porušení práva, respektive k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku žalobci vznikla újma, přičemž vznik újmy nebyl vyvrácen. Dle ust. §2 OdpŠk se odpovědnosti za tuto újmu nelze zprostit. Spodní hranici možného odškodnění představuje konstatování porušení práva dle §31a odst. 2 OdpŠk.
Dále dovolací soud uvedl, že také Nejvyššímu soudu je z jeho činnosti žalobcova aktivita v zahajování soudních řízení dobře známa. Jen na tento soud žalobce od roku 2008 podal více než 50 dovolání, z nichž 23 bylo odmítnuto, 3 zamítnuty, 7 řízení bylo zastaveno a 14 dovolání bylo ke dni prvního rozhodnutí dovolacího soudu ve věci nevyřízeno. Nutno připomenout, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným. Již z toho je zřejmé, že účastníci řízení by institutu dovolání měli užívat pouze za zcela výjimečných okolností a pouze tehdy, jsou-li zde podmínky, které zákon pro přípustnost dovolání stanoví. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatel zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu. V dané věci považoval dovolací soud za významné, že dovolatel se v posuzovaném řízení domáhal náhrady škody za to, že v příkaze k domovní prohlídce byla uvedena adresa sousedního domu. I přesto bylo zřejmé, že domovní prohlídka byla provedena tam, kde provedená být měla. Rovněž ESLP stížnost žalobce v dané věci označil za nepřijatelnou. Dospěl-li však odvolací soud k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a vznik nemajetkové újmy nebyl vyvrácen, pak byl povinen přiznat žalobci odškodnění alespoň ve formě konstatování porušení práva. Žalobu by mohl zamítnout jedině tehdy, jestliže by vznik nemajetkové újmy žalobci neshledal.
Odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí ve věci vázán právním názorem dovolacího soudu dovodil, že žalobci náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla v důsledku nepřiměřené délku posuzovaného řízení, když vznik takové újmy nebyl v řízení vyvrácen. Vzhledem k tomu, že žalobce jedná litigiózně a obstrukčně, vykonává své právo na přístup k soudu v rozporu s dobrými mravy a zneužívá je ve snaze způsobit České republice nepřiměřenou újmu, je přiměřeným zadostiučiněním konstatování porušení práva žalobce. Námitku žalobce, poukazující na to, že posuzované řízení bylo zahájeno v roce 2003, kdy žalobce nevedl další řízení proti České republice, posoudil odvolací soud jako nedůvodnou. Je totiž třeba vycházet z danosti faktu, že každé řízení ze své podstaty po nějakou dobu trvá a že přiměřená délka řízení není svému účastníku způsobilá vyvolat jakoukoli újmu. Z tohoto pohledu je třeba hodnotit to, zda jednání žalobce bylo sudičským a samoúčelným v době, kdy posuzované řízení přesáhlo svým trváním obvyklou, přiměřenou délku, tedy nejdříve po dvou letech od svého zahájení a s ohledem na konkrétní okolnosti řízení, které je mohly objektivně prodloužit, i po delší době, čili od okamžiku, kdy by v důsledku nesprávného úředního postupu státu mohla žalobci újma poprvé vzniknout. Ze zjištění odvolacího soudu přitom vyplynulo, že žalobce vede proti žalované – České republice od roku 2004 celkem 95 řízení, před Obvodním soudem pro Prahu 2 v období od března roku 2006 do listopadu 2012 zahájil 65 řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce vlastnoručně sepsaným dovoláním ze dne 24. 11. 2015. Ustanovený zástupce dovolání žalobce doplnil podáním ze dne 12. 7. 2015, v němž uvedl, že se s dovoláním žalobce ztotožňuje a dovolání dále doplňuje. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zcela zásadní význam po stránce právní. Za zásadní právní význam v této věci dovolatel považuje především to, zda obecná zkušenost a vědomost soudu, že dovolatel jako poškozený, když bylo konstatováno porušení jeho práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době, vede vícero řízení, může tato skutečnost sama o sobě vést k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy, která by měla mít za následek neposkytnutí přiměřeného zadostiučinění přes to, že bylo v řízení dostatečně prokázáno a soudem jeho autoritativním pravomocným rozhodnutím konstituováno, že došlo k průtahům v konkrétním soudním řízení, tedy nesprávnému úřednímu postupu a tím taktéž porušení práva dovolatele na projednání a rozhodnutí věci. Jako dovolací důvody dovolatel uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu předmětného soudního spisu ve svém komplexu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že rozhodnutí o potvrzení porušení práva dovolatele bez určení sankce, tedy kompenzace, je zásadním zásahem do práv a zaručených svobod dovolatele, když takové rozhodnutí je proti smyslu platných právních předpisů, a tedy by samotný zákon č. 82/1998 Sb. naprosto ztratil smysl a význam, když by vyslovení porušení práva na projednání a rozhodnutí věci bylo oproštěno od jakékoliv sankce, resp. takovéto konstatování by neznamenalo žádnou finanční kompenzaci pro subjekty práva. Konstatování faktu není a nemůže být dostatečnou kompenzací. Dále dovolatel namítá, že závěr soudů, že dovolatel zneužívá svého práva na přístup k soudu, když se v dané věci jedná o jeden z dlouhé řady jeho nedůvodných nároků, nemá oporu v důkazech v předmětném soudním spisu ani v provedeném dokazování. V mnoha uplatněných věcech nebylo dosud rozhodnuto, tedy soud předjímá rozhodnutí jiných soudů. Vznik újmy je nutno posuzovat ke každému řízení samostatně, nikoli s ohledem na ostatní řízení, která nebyla způsobilá ovlivnit chování dovolatele, jenž se o posuzované řízení staral, urgoval a na výzvy odpovídal. Ve smyslu judikatury ESLP přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemůže znamenat pouze konstatování porušení práv dovolatele. Takovéto konstatování škůdci nezpůsobí žádnou újmu. Odvolací soud se formou ani výší zadostiučinění nezabýval, natož aby odůvodnil, proč zamítl celý nárok dovolatele. Dovolatel rovněž brojí proti závěru odvolacího soudu, na jehož základě nebylo připuštěno rozšíření žaloby. Dovolatel doplnil dovolání podáním ze dne 15. 7. 2017, jímž poukázal na aktuální rozhodnutí ESLP. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud připomíná, že vzhledem ke změně právní úpravy není již použitelná judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním zastoupeného účastníka (dovolatele) ztotožňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99). Z ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu. K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5176/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2634/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 9/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2710/2015 a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/2015).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.: „V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).“
Dovolatel v dovolání zjevně vychází z neúčinného znění občanského soudního řádu, neboť jednak dovolací důvody formuluje dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, jednak přípustnost dovolání vymezuje tak, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 již přípustnost dovolání nezakládá.
Dle §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V části dovolání, v níž dovolatel brojí proti výrokům I a III napadeného rozhodnutí, dovolatel nikterak nevymezuje přípustnost dovolání. V této části tak dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Rovněž v části dovolání, kterou dovolatel brojí proti meritornímu výroku II, trpí dovolání vadou, neboť dovolatel neuvádí, který z předpokladů §237 o. s. ř. považuje za splněný.
Nutno uvést, že i kdyby se dovolatel přípustností dovolání řádně zabýval, přípustnost dovolání by v dané věci založena nebyla, neboť z dovolacích námitek je patrné, že dovolatel vychází z předpokladu, že konstatování porušení práva nepředstavuje zadostiučinění za újmu, jež mu byla způsobena. Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, vysvětlil, že za určitých okolností je i konstatace porušení práva zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízení. V rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2872/2014, dále uvedl, že zadostiučinění je poskytováno proto, aby odčinilo případnou nemajetkovou újmu, která v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla poškozenému, přičemž zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. není trestem za nesprávný úřední postup.
Pokud jde o přiznanou formu zadostiučinění, Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Nadto dovolací soud již v předcházejícím rozsudku v této věci jednoznačně vysvětlil, z jakých důvodů považuje konstatování porušení práva poškozeného v dané věci za přiměřenou formu zadostiučinění. Dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby se od závěrů vyslovených v předcházejícím rozhodnutí ve věci odchýlil.
Se zřetelem k nepřípustnosti dovolání pro jeho vady se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani tou jeho částí, která se vztahuje k závěrům dosaženým v jeho rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, když nad to řešení dovolatelova nároku na kompenzaci odvolacím soudem logicky potencionalitu relevance takového důvodu v dané věci vylučuje a činí tak dovolání potenciálně bezdůvodným.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. 12. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu