ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4802.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4802/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Mgr. Bc. L. Z. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 8 640 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 93/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 54 Co 182/2016-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 8 640 000 Kč jako náhrady škody za nezákonné trestní stíhání žalobce a nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 18/2005. Žalovaná částka byla tvořena náhradou škody (představující ušlý zisk) ve výši 7 560 000 Kč a zadostiučiněním za nemajetkovou újmu ve výši 1 080 000 Kč. Trestní řízení trvalo od 30. 1. 2004 do 20. 2. 2013, tj. 9 roků a 21 dnů a skončilo usnesením o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky.
Soud prvního stupně svým rozsudkem žalobu s návrhem v plném rozsahu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel i soud odvolací, byl žalobce stíhán pro trestný čin podílnictví k trestnému činu podvodu. Obžaloba byla podána proti nynějšímu žalobci k Městskému soudu v Praze dne 30. 9. 2005 a stíháno bylo celkem pět osob. Rozsudkem vyhlášeným dne 17. 12. 2010 byl žalobce uznán vinným a odsouzen ke třem letům odnětí svobody s podmíněným odkladem na pět let. Rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze a věc byla vrácena Městskému státnímu zastupitelství v Praze k došetření. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením Městského státního zastupitelství v Praze, které nabylo právní moci 26. 2. 2013, a to z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Žalobce podáním ze dne 7. 3. 2013 trval na projednání věci, avšak bylo shledáno, že nedodržel zákonnou lhůtu k uplatnění nároku na pokračování v trestním řízení. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 30. 7. 2013. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 6. 12. 2013 konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, jinak žádosti žalobce nevyhověla.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu škody, že neexistuje odpovědnostní titul, neboť se na žalobce vztahuje výjimka obsažená v ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Podle něj nemá právo na náhradu škody ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 OdpŠk spočívajícímu v nepřiměřené délce trestního řízení, ze znění čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se však podává, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno právě z důvodu jeho nepřiměřené délky. Nepřiměřenou délku trestního řízení konstatovala i žalovaná ve svém stanovisku k předběžnému uplatnění nároku žalobcem. I podle odvolacího soudu již toto konstatování bylo pro žalobce dostatečným zadostiučiněním a tato forma satisfakce má přednost před případným finančním odškodněním.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel uvádí čtyři otázky, při jejichž řešení by se měl dovolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, a to
1) zda amnestie prezidenta ze dne 1. 1. 2013, resp. přijetí amnestie trestně stíhanou osobou týkající se zastavení trestních stíhání delších šesti let, vylučuje možnost přiznání nároku na zadostiučinění v penězích dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. za průtahy v řízení;
2) zda pro osobu trestně stíhanou, která přijala amnestii prezidenta ze dne 1. 1. 2013 je dostatečným zadostiučiněním konstatování porušení práva ze strany žalovaného;
3) zda osoba trestně stíhaná po nepřiměřeně dlouhou dobu, která formálně přijme amnestii pro nedodržení zákonné lhůty (rozhodnutí doručeno advokátu a od tohoto doručení běží lhůta), avšak poté, co sama obdrží státním zastupitelstvím usnesení o amnestii, podá žádost o projednání věci ve lhůtě do 3 dnů od doručení takového usnesení, tím vylučuje nárok na náhradu škody za průtahy v řízení;
4) zda je možno vyloučit nárok na náhradu škody za průtahy řízení u osoby amnestované na základě amnestie prezidenta ze dne 1. 1. 2013 v případě, že trestní stíhání spoluobviněných, na které nedopadala amnestie, pro totožný skutek bylo zastaveno státním zástupcem z důvodu podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. (tedy že „tento skutek není trestným činem“).
Otázky 1) a 2), týkající se stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění, přípustnost dovolání nezakládají, neboť řešení předestřených otázek odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které dovolací soud neshledává důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, a to v obdobném případě, dovodil, že žalobci se dostalo zadostiučinění již v samotném trestním řízení, a to v podobě zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, udělené právě kvůli jeho nepřiměřené délce. Ze znění čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (1/2013 Sb.) nezpochybnitelně vyplývá, že trestní stíhání bylo zastaveno právě z důvodu jeho délky přesahující osm let. S přihlédnutím k výše uvedenému a k závěrům učiněným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje zásadně pro poškozené způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu (tento způsob zadostiučinění je možné podřadit pod „jiné formy zadostiučinění“).
Dovolací soud pak opakovaně konstatuje, že stanovení formy a případné výše zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Na vyřešení otázek 3) a 4) ve vztahu k nároku na náhradu škody napadené rozhodnutí nezávisí, když odvolací soud vyšel z toho, že trestní stíhání bylo podle odvolacího soudu ve smyslu §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk zastaveno z důvodu amnestie, čímž je vyloučena odpovědnost státu podle §7 a §8 OdpŠk. Je tedy nepochybné, že odvolací soud příčinu případné škody spočívající v ušlé mzdě za dobu trestního stíhání upínal k usnesení o zahájení trestního stíhání, na které nelze pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí. Tento závěr, na kterém napadené rozhodnutí spočívá, přitom žalobce nijak nenapadá.
Rovněž k další předkládané otázce je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, tedy v obdobné věci, v němž bylo konstatováno, že „napadené rozhodnutí nezávisí ani na vyřešení otázky, zda bylo na případ žalobce možné v rámci civilního řízení o náhradě škody (kompenzačního řízení) aplikovat zásadu beneficium cohaesionis … Při posuzování vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je totiž výsledek tohoto řízení nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Závěr o žalobcově újmě tedy musí být stejný bez ohledu na to, zda by byl v trestním řízení shledán vinným nebo nevinným.“
Konečně vytýká-li dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3056/2009, a ze dne 30 Cdo 2773/2011), dovolací soud tento rozpor neshledává, neboť v případě dovolatele byl vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení shledán a o jiné nemajetkové újmě soudy nerozhodovaly.
Dovolání v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu