ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5256.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5256/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. M. , t. č. ve věznici Znojmo, P.O.Box 51, zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 108a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 6, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 458/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016, č. j. 69 Co 121/2016-166, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 3. 2016, č. j. 14 C 458/2013-161, zamítl návrh žalobce na bezplatné ustanovení zástupce z řad advokátů. Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se nachází od roku 2003 ve výkonu trestu odnětí svobody na základě zaviněného protiprávního jednání. Žalobce uvedl, že z důvodu nedostatku pracovních příležitostí ve věznicích není zaměstnán. Je vlastníkem několika nemovitostí, avšak s žádnou nemovitostí nemůže z důvodu jejich postižení exekucemi disponovat.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soud prvního stupně, dle nichž nedostatek pracovních příležitostí ve věznicích nepředstavuje zcela výjimečný a závažný důvod, pro který by byla u žadatele splněna podmínka pro osvobození od soudních poplatků, a žalobce se domáhá svého práva zřejmě bezúspěšně. Dále odvolací soud uvedl, že z úřední činnosti je známo, že žalobce, který se dlouhodobě nachází ve výkonu trestu odnětí svobody pro závažnou trestnou činnost, v současné době vede velké množství soudních řízení, přičemž v řadě z nich se domáhá zaplacení vysokých finančních částek z titulu nároku na náhradu škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů státu. Poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž takové počínání žalobce lze hodnotit jako obstrukční a litigiózní se snahou přenést náklady na stát. K majetkové situaci žalobce spočívající v tom, že je bez příjmu, neboť ve výkonu trestu odnětí svobody není zaměstnán z důvodu nedostatku pracovních příležitostí, odvolací soud uvedl, že žalobce se do této situace dostal výlučně vlastním zaviněním. Postižení jeho nemovitého majetku exekucemi jde rovněž k tíži žalobce, neboť se nejedná o osobu, která by se z objektivních důvodů dostala do nepříznivé majetkové situace. Pokud zavinění na tom, že žalobce nemá žádný příjem, je spatřováno výlučně v jeho chování, jelikož se svým protiprávním jednáním zbavil možnosti dosáhnout jakéhokoliv příjmu, a je-li dosud vlastníkem nemovitostí, pak jeho majetkové poměry osvobození od soudních poplatků neodůvodňují. Odvolací soud v tomto poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1680/2015.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, anebo mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky rozsouzeny jinak. Konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda exekuce vedené na nemovitý majetek žalobce jsou objektivním důvodem nepříznivých poměrů žalobce. Dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013, a ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013. Dále se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalobci neustanovil zástupce pro dovolací řízení, ač v předchozím řízení žalobci zástupce ustanoven byl a ve fázi zahájení dovolacího řízení se podmínky pro ustanovení zástupce nijak nezměnil. Dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1749/2016, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2311/2012, ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1928/2014, a ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1093/2010. Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu také při řešení otázky, zda ze strany žalobce jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1191/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Jako otázku doposud neřešenou dovolatel uvádí, zda je zavinění si situace, v níž se účastník nachází, a to konkrétně v daném případě zaviněné jednání, v jehož důsledku je vykonáván trest odnětí svobody ve věznici, v níž účastník nemůže dosahovat jakýchkoliv příjmů z důvodu neexistence pracovních příležitostí, a dále postižení nemovitého majetku účastníka řízení exekucí, důvodem pro neustanovení zástupce účastníku řízení, resp. pro učinění závěru o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud se majetkovými poměry dovolatele zabýval již v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1680/2015, na něž odkázal odvolací soud. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, dle nějž „zavinění na tom, že žalobce nemá žádný příjem, je nutno spatřovat výlučně v jeho chování, kdy se svým protiprávním jednáním zbavil možnosti dosáhnout jakéhokoliv příjmu a navíc je zřejmé, že žalobce je dosud vlastníkem nemovitostí v k. ú. N. u T. a v k. ú. L., byť nemovitosti v jeho vlastnictví jsou postiženy exekucí (ovšem opět výlučně zaviněním žalobce). Již z této okolnosti plyne závěr, že majetkové poměry dovolatele osvobození od soudních poplatků neodůvodňují, neboť plné osvobození od soudních poplatků lze přiznat pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. V případě dovolatele však zjevně nejsou předpoklady pro jeho osvobození od soudních poplatků, a proto mu také nelze ustanovit zástupce pro dovolací řízení.“
Ústavní stížnost směřující proti výše citovanému rozhodnutí byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 22. 10. 2015, III. ÚS 2473/15, v němž Ústavní soud uvedl: „Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu se přiměřeným způsobem vyjádřily jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatele, včetně obhajitelné úvahy, že příčiny toho, že je jeho celková materiální situace nepříznivá, spočívají výlučně v jeho protiprávním jednání.“
Výše vymezená otázka příčiny nepříznivých majetkových poměrů žalobce a tomu odpovídajícímu závěru o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, tudíž již byla dovolacím soudem řešena, přičemž odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nikterak neodchýlil od dosaženého závěru. Předestřená otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud žádosti žalobce nevyhověl, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu