ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5546.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5546/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Z. K. , zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 30, proti žalované Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha, se sídlem v Praze 6 – Střešovicích, U vojenské nemocnice 1200, IČO 61383082, zastoupené JUDr. Magdou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 137/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2016, č. j. 3 Co 22/2015-289, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Magdy Adamové, advokátky se sídlem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou došlou soudu dne 10. prosince 2010 domáhal ochrany osobnosti podle odst. 13 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to zaplacení nemajetkové újmy v částce 300.000 Kč. Uvedená újma mu měla vzniknout jako pozůstalému po zemřelé matce M. K. v důsledku tvrzeného postupu žalované non lege artis .
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2014, č.j. 66 C 137/2010-258, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že péče poskytovaná žalovanou byla lege artis . M. K. byla do zdravotnického zařízení žalované přijata dne 16. listopadu 2007 se spontánním intracerebrálním hematomem velkého rozsahu s perifokálním edémem, byla jí prováděna konzervativní léčba, později vzhledem k dlouhodobě nepříznivému stavu bylo rozhodnuto o bazální péči, aniž by došlo k redukci medikace. 17. a 18. prosince 2007 pro neklid pacientky bylo přistoupeno k podávání tlumících léků benzodiazepinů, nicméně pacientka dopoledne 18. prosince 2007 zemřela. Soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku vypracovaného Masarykovou univerzitou v Brně, Lékařskou fakultou a vysvětlení MUDr. Pavla Štourače, který znalecký posudek pro znalecký ústav vypracoval. Provedl též důkaz znaleckými posudky vypracovanými MUDr. Dlaskem, MUDr. Matlachem a RNDr. et Mgr. Klánem a předložené žalobcem. Současně provedl důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10 C 530/2009, ve věci žaloby o jednorázové odškodnění podle ustanovení §444 odst. 3 písm. b) obč. zák., vedené mezi týmiž účastníky. V tomto řízení, které bylo pravomocně skončeno (včetně dovolacího řízení), byla vyřešena podstatná otázka, vztahující se i na tuto projednávanou věc, že postup žalované při léčbě matky žalobce byl lege artis. Žalobcovy námitky, že jeho matka byla v těžkém bezvědomí a podávání léku Diazepam bylo v tomto případě kontraindikací a vzhledem k váze a věku matky vedlo k intoxikaci jejího organismu se všemi důsledky, byly přesvědčivě odstraněny a objasněny MUDr. Pavlem Štouračem. Znalec objasnil, že matka žalobce nebyla v těžkém bezvědomí (kómatu), základní příčinou smrti matky žalobce byl mozkový hematom, příčina smrti v medikaci nebyla. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyl prokázán zásah žalované do osobnostních práv žalobce, nebylo mu možno přiznat ani zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. června 2016, č.j. 3 Co 22/2015-289, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by jednáním žalované v souvislosti s léčbou matky žalobce došlo k postupu non lege artis. Zhodnotil postup soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů v souladu s §132 o.s.ř. Tvrzení žalobce, že jeho matka byla v kómatu a podávanými léky došlo k její intoxikaci a následnému úmrtí, vzal za vyvráceno znaleckým posudkem vypracovaným Masarykovou univerzitou v Brně, Lékařskou fakultou a vysvětlením MUDr. Pavla Štourače. Soud prvního stupně také přesvědčivě a srozumitelně vyložil, jak dospěl ke svému skutkovému závěru a proč provedení dalších důkazů považoval za zbytečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikovaným právním názorem, že „ V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní“ (rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1336/10). Namítá, že odvolací soud se nezabýval skutečností, že prvoinstanční soud vyslechl jen jednoho znalce, i když v řízení byly provedeny dva znalecké posudky. Dále uvedl, že odvolací soud rozhodl v rozporu s právním názorem, že „ odmítnutí důkazu nemohou být skutečnosti, které by mohly vyplynout až z hodnocení důkazu, například argument nevěrohodnosti nebo argument, že si svědek nebude nic pamatovat“ (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 749/2005). Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že je přesvědčená, že napadené rozhodnutí je věcně správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje, a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení nemůže způsobilý dovolací důvod představovat (k tomu srovnej §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Jinými slovy řečeno, zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015; označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Brojí-li dovolatel proti výsledku hodnocení důkazů, pak je třeba připomenout, že dovolací soud může hodnocení důkazů provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Ze znaleckého posudku a vysvětlení znalce bylo najisto zjištěno, že příčinou smrti matky žalobce byl mozkový hematom. Soudy obou stupňů tak neměly pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, když se navíc zabývaly i znaleckými posudky předloženými žalobcem, ve kterých však nenalezly rozpor se závěry znaleckého posudku Masarykovy university, Lékařské fakulty. Názor soudů obou stupňů měl tedy dostatečnou oporu v dokazování a není tedy v logickém rozporu.
Dovolací soud současně poukazuje na ustanovení §241a odst. 6, podle něhož v dovolání nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolání žalobce dovolací soud odmítl ve smyslu §243c odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť otázky formulované dovolatelem jsou otázkami skutkovými, přičemž na vyřešení těchto otázek napadené rozhodnutí ani nezávisí, takže dané otázky nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř.
Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Zástupci žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 3.400 Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu