ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5631.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5631/2015-242
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobců: a) M. V., b) M. V. , obou zastoupených Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem se sídlem v Praze 1-Nové Město, Vodičkova 710/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 798 337,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 156/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015, č. j. 20 Co 175/2015-209, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém napadá rozsudek odvolacího soudu v části, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu ohledně nároku na náhradu škody a nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů.
II. Dovolání se ve zbylém rozsahu odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se po žalované žalobou domáhali v záhlaví uvedené částky na podkladě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), přičemž částku 583 537,10 Kč žádali jako náhradu škody, částku 120 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částku 94 840,54 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s vymáháním těchto nároků. Uvedená škoda (resp. újma a náklady) jim měly vzniknout v souvislosti s nesprávným postupem exekutora v exekuci vedené na jejich majetek, jež byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 7. 2004, č. j. 25 Nc 12966/2004-4, proti žalobci a) k vymožení pohledávky oprávněného, jakož i nákladů oprávněného a nákladů exekuce. Exekutor dle názoru žalobců postupoval nesprávně, když v rozporu se zásadou proporcionality a v rozporu s dohodou se žalobcem a) nařídil dražbu nemovitosti žalobců, jež byla následně zcizena za nízkou cenu. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu žádali žalobci s odůvodněním, že celková délka exekučního řízení byla nepřiměřená.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 28 C 156/2014-182, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům částku ve výši 798 337,74 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náklady řízení 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám žalované (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozhodl rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 20 Co 175/2015-209, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
4. Obvodní soud pro Prahu 2 měl za prokázané, že proti žalobci a) byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 7. 2004, sp. zn. 25 Nc 2966/2004, nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 274 973 Kč s příslušenstvím (20 % p. a. úrokem z prodlení od 1. 12. 1998 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 11 000 Kč), dále k vymožení nákladů oprávněného a nákladů předmětné exekuce. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Josef Potoček. Toto usnesení bylo žalobci a) doručeno 3. 11. 2004. V mezidobí byly exekutorem činěny úkony směřující ke zjištění majetku povinného. Soudním exekutorem pak byl vydán exekuční příkaz na nemovitost žalobců (kterou měli ve společném jmění manželů) k provedení exekuce prodejem nemovitostí. Současně byla se žalobcem uzavřena dohoda o splátkovém kalendáři. Od srpna 2006 do prosince 2011 nebyly ve věci činěny žádné procesní úkony. Vzhledem k ukončení činnosti soudního exekutora JUDr. Josefa Potočka byla soudu dne 8. 12. 2011 doručena žádost o pověření nového soudního exekutora. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 18. 1. 2012, č. j. 25 Nc 12966/2004-12, pověřil provedením exekuce JUDr. Jana Fendrycha. Exekutor pak vzhledem k poslední splátce žalobce a) v roce 2006 rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitosti. Usnesením ze dne 15. 2. 2012 ustanovil soudní exekutor znalce oboru ocenění nemovitostí a cena nemovitostí byla usnesením ze dne 28. 3. 2012 určena na částku 700 000 Kč. Dne 5. 5. 2012 soudní exekutor vydal dražební vyhlášku. Po jejím doručení žalobci a) tento počal s exekutorem komunikovat s tím, že zaplatí dluh ve výši 505 300 Kč do 30. 8. 2012. Dne 30. 5. 2012 zaplatil žalobce a) částku ve výši 80 000 Kč. Emailem ze dne 12. 6. 2012 bylo ze strany exekutora sdělováno třetí osobě, že v exekučním řízení byla zcela uhrazena jistina a náklady exekuce a dražba byla z tohoto důvodu odložena. Ve věci bylo nařízeno dražební jednání na den 13. 7. 2012, které bylo z důvodu odvolání žalobce a) proti dražební vyhlášce odročeno. Podané odvolání žalobce a) neodůvodnil a nedoplnil (tak jak avizoval). Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 1. 8. 2012, č. j. 16 Co 269/2012, usnesení soudního exekutora ze dne 15. 5. 2012, č. j. 132 Ex 8536/09-34-ZI (usnesení o dražební vyhlášce), potvrdil jako věcně správné. Dne 10. 10. 2012 exekutor nařídil dražební jednání na den 30. 11. 2012. Exekutor dne 12. 11. 2012 zprávou sms sdělil žalobci a), že dlužná částka činí 420 563 Kč. Dne 28. 11. 2012 uhradil žalobce a) částku ve výši 220 000 Kč. Dne 30. 11. 2012 se konalo dražební jednání a bylo vydáno usnesení o příklepu. Nemovitost byla vydražena za částku 466 667 Kč, tj. za nejnižší podání. Dne 11. 12. 2012 žalobce a) uhradil v rámci exekuce částku ve výši 200 000 Kč. Dne 19. 2. 2013 vydal exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 130 692,10 Kč. Usnesením ze dne 20. 2. 2013 bylo rozhodnuto o uspokojení pohledávky soudního exekutora JUDr. Fendrycha ve výši 85 330,10 Kč. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal žalobce a) námitky. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 2013, č. j. 25 Nc 12966/2004-22, byl příkaz k úhradě ze dne 19. 2. 2013, č. j. 132 Ex 28536/09-52, zrušen v části určující odměnu soudního exekutora (výrok I.). Námitky žalobce a) proti výši hotových výdajů soudního exekutora byly soudem zamítnuty (výrok II.). Dne 28. 5. 2013 oznámil exekutor ukončení exekuce, které bylo žalobci a) doručeno dne 29. 5. 2013. Žalobce a) ve věci podával stížnost proti postupu soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti k Exekutorské komoře České republiky. Ve znaleckém posudku předloženém ze strany žalobců byla nemovitost oceněna na částku 980 000 Kč. Výpis z účtu za leden 2012 pak prokazuje, že hotovost na účtu žalobce a) se v tomto období pohybovala kolem 500 000 Kč.
5. Po stránce právní soud prvního stupně uzavřel, že nesprávnost úředního postupu či vady úkonu při úředním postupu směřujícího k vydání rozhodnutí, jež nacházelo svůj odraz v jeho obsahu, mohou být posuzovány toliko z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Odpovědnost za škodu však představovat nemohou. Z provedeného dokazování a ze samotných skutkových tvrzení žalobců vyplývá jediný závěr, a to o neexistenci odpovědnostního titulu. Žalobce a) napadá nesprávnost postupu v exekučním řízení v tom směru, že exekutor přistoupil k provedení exekuce prodejem nemovitosti, ačkoliv měl žalobce v té době dostatek prostředků na účtu a částečně plnil, a exekutor tedy volil nesprávný postup k vymožení pohledávky. Tento postup exekutora se však bezprostředně odrazil v rozhodnutí, tj. v dražební vyhlášce, kterým rozhodl o tom, že v dražbě bude prodána nemovitost žalobců k uspokojení pohledávky oprávněného. Toto rozhodnutí však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, ale naopak bylo jako věcně správné potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012. Jelikož toto namítané rozhodnutí nebylo pro nezákonnost změněno či zrušeno, což je podmínkou zakotvenou v §8 odst. 1OdpŠk, nemůže se jednat o rozhodnutí nezákonné. Podmínka odpovědnostního titulu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, pro nárok na náhradu škody nebyla naplněna. Pouze pro úplnost soud prvního stupně poznamenal, že žalobce a) v exekučním řízení zvolil zcela laxní přístup, když v rámci exekučního řízení mohl podat návrh na odklad exekuce, případně návrh na zastavení exekuce, přičemž ani jeden z těchto procesních prostředků nevyužil. Žalobce a) ani v odvolání, které podal proti dražební vyhlášce, nebrojil proti tomuto rozhodnutí dostatečně, když své odvolání nijak neodůvodnil ani nedoplnil. I když soud prvního stupně shledal, že ohledně nároku na náhradu škody nebyla splněna jedna ze základních podmínek stanovených v §8 odst. 1 OdpŠk, provedl ve věci i další listinné důkazy (kromě exekučního spisu), které dokreslily vzniklou situaci. Z těchto pak shledal, že žalobce měl dostatečný prostor pro uhrazení vymáhané částky včetně nákladů exekučního řízení. Ze strany exekutora mu byla poskytnuta lhůta k zaplacení dlužné částky do 30. 8. 2012, přičemž žalobce a) před sjednaným termínem, konkrétně dne 30. 5. 2012, zaplatil pouze splátku 80 000 Kč. Další splátku pak uhradil až dne 28. 11. 2012, tedy dva dny před tím, než proběhlo dražební jednání nařízené na 30. 11. 2012, ačkoliv již dne 12. 11. 2012 byl sms zprávou od exekutora informován o stálé existenci dluhu ve výši 420 563 Kč. Další splátku pak realizoval až 10. 12. 2012, tedy po konání dražby a vydání usnesení o příklepu. Také od roku 2006 do roku 2012 se žalobce a) v podstatě žádným způsobem nezajímal o to, zda exekuční řízení vedené proti jeho osobě již skončilo z důvodu uhrazení dlužné částky, nebo je stále vedeno. Sám žalobce a) uvedl, že poslední splátku učinil na počátku roku 2006 a následně, do roku 2012, nebyl ze strany pověřeného soudního exekutora ani kohokoliv jiného jakkoliv kontaktován. Měl to být ovšem žalobce a) jakožto povinná osoba, kdo ve věci svého exekučního řízení měl být činným a zajímat se, zda byla dlužná částka skutečně plně uhrazena (navíc za situace, kdy od exekutora neobdržel žádné oznámení o ukončení exekuce). Pokud se jedná o nárok žalobce na nemajetkovou újmu, je nutné postupovat podle zásad vyplývajících ze stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (pozn. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Počátek řízení pro žalobce je nutné odvíjet od doby, kdy se žalobce dověděl, že je nařízena exekuce, tj. od okamžiku doručení usnesení o jejím nařízení, k čemuž došlo dne 3. 11. 2004. Celkovou délku řízení je nutné hodnotit bez období, kdy se žalobce domníval, že je exekuční řízení skončeno, do doby opětovného vědomí o jeho vedení. Soud tedy v rámci celkové délky řízení nezohledňoval dobu od počátku roku 2006 do ledna 2012. Pokud by byla brána celková délka řízení 8 let a 7 měsíců, bylo by možné řízení posoudit jako nepřiměřeně dlouhé, obzvláště byla-li zjištěna nečinnost soudního exekutora od ledna 2008 do prosince 2012. Žalobce se ovšem týká pouze doba od 3. 11. 2004 do ledna 2006 a dále pak od ledna 2012 do května 2013, což činí celkem 3 roky a 6 měsíců. Dobu, po kterou měl žalobce exekuční řízení za skončené, nebral soud v potaz jako dobu, kdy mu mohla vznikat nemajetková újma, neboť o existenci vedeného exekučního řízení neměl povědomí. V tomto období se také vyskytly zjištěné průtahy, resp. v řízení nebyly činěny žádné procesní úkony. Po dobu, kdy žalobce již opětovně věděl o probíhajícím exekučním řízení, k žádným průtahům nedošlo. Ve věci byly činěny pravidelné úkony, nebyla shledána delší doby nečinnosti a všechny úkony směřovaly k ukončení exekučního řízení vymožením pohledávky. Tento typ sporu obecně nebývá spojen se skutkovou či právní složitostí, avšak vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovitostí, je s tímto typem nařízené exekuce spojeno delší časové období, kdy musí být ustanoven znalec k ocenění nemovitosti a musí proběhnout dražební jednání, což samozřejmě protáhne celkovou dobu řízení. Lze tedy hovořit o určité procesní náročnosti. Ve věci bylo ze strany žalobců podáno odvolání a námitky a s touto procesní obranou se pak musel vypořádat Obvodní soud pro Prahu 9 (jako soud dohledový) a odvolací soud. Výkon procesních práv nelze samozřejmě klást žalobcům k tíži, avšak nelze jej ani přičítat k tíži žalované, neboť státní orgány se s těmito procesními prostředky musely vypořádat. Význam řízení pro žalobce bylo nutné posoudit zohledněním objektivních a subjektivních hledisek. Z objektivního hlediska bylo nutné vyjít z toho, co bylo předmětem namítaného řízení, kdy je nutné konstatovat, že s danou agendou ESLP obecně nespojuje zvýšený význam řízení, a není zde tedy nutná zvláštní péče ze strany orgánů státu. Ze subjektivního pohledu bylo nutné zkoumat, zda význam řízení pro žalobce byl v souladu s průběhem řízení a jeho procesním chováním. Jestliže žalobci tvrdili, že délka řízení pro ně byla významnou a že nepřiměřenou délkou řízení byli poškozeni natolik, že by tomuto poškození mělo odpovídat zaplacení nárokované částky, jejich procesní chování tomu v daném řízení neodpovídalo. Žalobci v řízení nepůsobili tak, aby jej urychlili, neboť nevyužili dostupných prostředků způsobilých odstranit tvrzené prodlevy v řízení. Žalobci brojili pouze proti postupu exekutora až v samotné fázi ukončení exekučního řízení. Tento fakt však soud nehodnotil k tíži žalobců, neboť exekutor je povinen v řízení konat z úřední povinnosti, nikoliv až na základě stížností účastníků. Zvýšený význam řízení pro žalobce však nelze shledat, když se případně neodrazil právě v tomto možném procesním postupu. Zohlednit je možné též fakt, že od nalézacího řízení se vykonávací řízení liší především účelem, jímž je vymožení exekučním titulem přiznaného plnění, které nebylo dobrovolně splněno. Nešlo o řízení, kde by byl řešen spor účastníků, v němž by bylo nalézáno, komu z účastníků právo svědčí, a ve kterém by účastníci byli po dobu řízení vystaveni nejistotě ohledně výsledku řízení. Jde o řízení, které má vést k vynucení již autoritativně přiznaného plnění od povinného, jenž nalézací rozhodnutí nerespektuje. Žalobce a) tak svým jednáním mohl výrazně ovlivnit délku trvání řízení tím, že by svou povinnost dobrovolně splnil. Žalobce a) však realizaci práva oprávněného svým postojem k plnění závazků zkomplikoval, neboť se nezajímal, zda je exekuce ukončena, a nedodržel sjednanou lhůtu pro plnění. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 OdpŠk.
6. Odvolací soud provedl důkaz obsahem spisu soudního exekutora sp. zn. 132 EX 28536/09.
7. Odvolací soud uvedl, že exekuční řád ve znění účinném v rozhodné době neukládal exekutorovi přednostní provedení exekuce přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy či správou nemovitosti, ani výslovně nestanovil jeho povinnost zvolit takový způsob exekuce, který není s ohledem na poměr závazku povinného a cenu postiženého předmětu zřejmě nevhodným. Za použití §52 odst. 1 exekučního řádu lze připustit v exekučním řízení vedeném v rozhodné době přiměřenou aplikaci §264 odst. 1 o. s. ř. v jeho ustanoveních o nevhodnosti způsobu výkonu pro nepoměr výše pohledávky a ceny postižené věci. Odvolací soud však žalobcům v jejich přesvědčení o nepřiměřenosti způsobu provedení předmětné exekuce s výší pohledávky oprávněného nepřisvědčil. Výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím do dne podání návrhu na nařízení exekuce (26. 7. 2004) činila přes 300 000 Kč. Z obsahu exekutorského spisu se nepodává, že by byl zjištěn jiný hodnotný majetek žalobce a), z něhož by mohla být takto vysoká pohledávka uspokojena, třebaže exekutor prováděl v tomto směru běžné zjišťování a žalobce sám ani netvrdí, že by v době zahájení exekuce měl takovou částku k dispozici. Vydáním exekučního příkazu postihujícího nemovitost (zemědělský pozemek) ze dne 18. 10. 2004 tak soudní exekutor neporušil žádnou zákonnou povinnost, ani nepostihl majetek v poměru k výši vymáhané pohledávky v hodnotě zjevně nepřiměřené. Obecná cena pozemku byla v exekučním řízení zjištěna ve výši 700 000 Kč a pozemek byl vydražen za 466 667 Kč. Žalobci se proti usnesení o ceně pozemku ze dne 28. 3. 2012, jež jim bylo doručeno 12. 4. 2012, neodvolali. Za této situace se nemohou dovolávat vyšší ceny pozemku ve smyslu svého znaleckého posudku, neboť správnost pravomocného rozhodnutí o zjištění ceny prodávané nemovitosti podle §336a písm. c) o. s. ř. nemůže soud v náhradovém řízení přezkoumávat (v této souvislosti odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2219/2011). Samotný exekuční příkaz na prodej nemovitosti ze dne 18. 10. 2004 neměl za následek vlastní realizaci tohoto prodeje, z něhož žalobci dovozují svou škodu. Bezprostředním důsledkem tohoto příkazu bylo podle §47 odst. 4 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 pouze speciální inhibitorium, tj. zákaz dispozice s exekučním příkazem postiženým majetkem. Z obsahu exekutorského spisu se podává, že povinnému byly původním exekutorem povoleny splátky, není však zřejmé, zda byly nastaveny jejich konkrétní podmínky. Žalobce měl nicméně do ledna 2012, kdy po dlouhém období nečinnosti exekutora Josefa Potočka převzal vedení exekuce exekutor JUDr. Jan Fendrych, nadmíru dlouhý časový prostor k vyrovnání svého dluhu. Nepostaral-li se v tomto časovém rozmezí o plnou úhradu svého dluhu, nemůže se s úspěchem dovolávat toho, že mu byla dalším postupem exekutora způsobena majetková škoda, jelikož jí mohl vlastním jednáním zabránit. Důsledky laxního přístupu k plnění jeho soudním rozhodnutím stanoveného závazku si musí žalobce ve smyslu §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nést ve svých poměrech sám. Domněnka žalobce o skončení exekuce není nijak významná, neboť na podkladě exekučního titulu věděl, či mohl bez obtíží zjistit, jakou částku ke dni nařízení exekuce dlužil a jaká částka jím byla uhrazena. Za daného stavu exekuce byl přístup nového soudního exekutora naopak benevolentní, jestliže bylo žalobci umožněno uhradit dluh přesahující 500 000 Kč do 30. 8. 2012 s tím, že si vyjedná u oprávněného prominutí dalšího úroku z prodlení. Žalobce ovšem do uvedeného data uhradil pouze 80 000 Kč a s oprávněným se na prominutí úroku z prodlení nedohodl. Žalobce tak stěží může soudnímu exekutorovi vytýkat nerespektování jejich (v zásadě gentlemanské) dohody, když jí sám nedodržel, a to ačkoliv tvrdí, že měl na svém účtu dostatek prostředků k plné úhradě dluhu. Soudní exekutor sdělil žalobci sms zprávou ze dne 12. 11. 2012, že dlužná částka je 420 563 Kč, a žalobce uhradil dne 28. 11. 2012 jen 220 000 Kč. Nemohl tedy být nijak překvapen tím, že se dražba dne 30. 11. 2012 uskutečnila. Jeho následné plnění ve výši 200 000 Kč ze dne 11. 12. 2012 je pro úvahu o nesprávném postupu exekutora bezvýznamným. Správný je též závěr soudu prvního stupně, že tvrzený nesprávný úřední postup by se odrazil v jeho rozhodnutí o dražbě (dražební vyhlášce ze dne 15. 5. 2012), které bylo odvolacím soudem jako správné potvrzeno a nebylo ani následně zrušeno. Odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. Vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je pak podle §8 odst. 1 OdpŠk zásadně vázán na zrušení pravomocného rozhodnutí jako nezákonného na základě mimořádného opravného prostředku. Realizaci prodeje pozemku v dražbě zavinil žalobce sám svým laxním přístupem k plnění svého dluhu, a na předmětný nárok tak nelze vztáhnout žalobci zmíněné závěry Ústavního soudu. Odvolací soud neshledal důvodným ani nárok žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Délka exekučního řízení, jež trvalo bezmála devět let, byla nepochybně nepřiměřená a byla zapříčiněna dlouhodobou nečinností prvního pověřeného exekutora. V řízení v tomto směru došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, což však žalobcům samo o sobě nárok na zadostiučinění podle §31a OdpŠk nezakládá. Zadostiučinění je satisfakcí za nemajetkovou újmu, která spočívá ve stavu nejistoty, do něhož byl účastník nepřiměřeně dlouhým trváním řízení uveden a v němž byl udržován. Soud prvního stupně ovšem správně rozlišil mezi řízením nalézacím, ve kterém je účastník v nejistotě ohledně výsledku, a řízením exekučním, jehož účelem je nucené vymožení splnění povinnosti zpravidla uložené pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, která nebyla dobrovolně splněna. Na straně povinného pak lze stěží vznik nemajetkové újmy dovodit, neboť není v žádné nejistotě ohledně výsledku řízení. Nepřiměřená délka řízení, jež mu působí toliko odklad snížení jeho majetkových hodnot, mu nemůže způsobit žádnou úzkost či obavu. Povinný rovněž může délku exekučního řízení sám přímo ovlivnit splněním uložené povinnosti. Presumpce vzniku nemajetkové újmy ve smyslu §31a OdpŠk na straně povinného v důsledku délky exekučního řízení by byla výkladem zákona ad absurdum . Žalobci žádné subjektivní obtíže spojené s délkou exekučního řízení ani teoreticky pociťovat nemohli, neboť jak v řízení opakovaně tvrdili, byli subjektivně přesvědčeni o tom, že exekuce vedená na jejich majetek skončila v roce 2006, a šestileté období nečinnosti exekutora se proto nemohlo v jejich osobnostní sféře nijak odrazit.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobci (dále též „dovolatelé“) proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu podali dovolání, jehož přípustnost shledávají v tom, že skýtá zásadní otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a na jejímž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí. Dovolatelé konkrétně vznášejí otázku, zda pochybení exekutora při výkonu exekuce, tj. porušení principu přiměřenosti, lze podřadit pod „nesprávný úřední postup“ z důvodu, že tento směřoval k vydání rozhodnutí, které ale není nezákonným rozhodnutím, neboť nebylo zrušeno ani změněno.
9. Dovolatelé se v první řadě domnívají, že zásada přiměřenosti exekuce je v právním řádu zakotvena již od počátku účinnosti o. s. ř., přičemž konkrétní základ má v §263 odst. 1 uvedeného předpisu. V této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 752/04, podle kterého také v exekuci prováděné soudním exekutorem podle exekučního řádu je kategoricky nezbytné, aby exekuční příkazy směřovaly toliko ke spolehlivému uspokojení pohledávky oprávněného a s tím spojených nákladů exekuce a neznamenaly pro povinného likvidační opatření tím, že paralyzují jeho životní podmínky či hospodářské funkce. Exekutor je povinen zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. Dovolatelé dále poukázali na §58 exekučního řádu, přičemž uvedli, že tímto ustanovením stanovený postup byl absolutně ignorován a exekutor zjevně ani neprověřil další možnosti provedení exekuce, a tedy ani nemohl postupovat v souladu se zásadou přiměřenosti. O prodeji nemovitostí ve vlastnictví žalobců bylo rozhodnuto exekučním příkazem č. j. 071 EX 1659/04-12 vydaným dne 18. 10. 2004, tj. 7,5 roku před tím, než na základě něj byly učiněny další kroky. Dovolatelům škoda vznikla právě na základě exekučního příkazu, který měl za následek vedení nepřiměřené exekuce. Dovolatelé mají za to, že exekutor měl v roce 2012 opětovně prověřit majetek povinného. Nelze totiž očekávat, že tento zůstal po šesti letech nezměněn. Exekuční příkaz měl fakticky sloužit jako ultimativní prostředek vymožení pohledávky, pokud by ostatní mírnější prostředky selhaly. I pokud by byla pominuta skutečnost, že dovolatel a) splatil jistinu a náklady nalézacího řízení již v roce 2006 a další náklady exekuce vznikly pouze z důvodu nulové komunikace ze strany exekutora, uhradil dovolatel a) narostlé úroky z prodlení a náklady exekuce dle dohodnutého splátkového kalendáře s exekutorem. Po celou dobu „obnoveného“ exekučního řízení dovolatel a) disponoval na svém účtu dostatečnými finančními prostředky potřebnými k uhrazení dlužné částky. Exekutor tedy neměl důvod pochybovat o schopnosti dovolatele a) platit dohodnuté splátky. I v případě porušení splátkového kalendáře by býval mohl pohledávku vymoci mírnějším způsobem, a to exekučním příkazem na přikázání pohledávky z bankovního účtu dovolatele a), nikoli tedy postižením majetku náležejícího do SJM žalobců. Pokud bylo dovolatelům ze strany soudů vyčítáno, že proti postupu exekutora brojili až v závěrečné fázi exekučního řízení, namítají žalobci, že měli za to, že exekuce byla zcela uhrazena již v roce 2006. Oznámení o skončení exekuce se v tu dobu povinným nezasílalo, neboť zavedení možnosti požádat exekutora o zaslání oznámení o skončení exekuce byla do exekučního řádu vtělena až novelou č. 286/2009 Sb. Dovolatelé tedy vycházeli ze sdělení původního exekutora a brali věc za uzavřenou. Po nařízení dražby ze strany JUDr. Jana Fendrycha se dovolatelé aktivně bránili, ale vzhledem k tomu, že soud jejich obranu neshledal důvodnou, považovali za vhodnější, efektivnější a z jejich laického pohledu schůdnější dohodnout se s exekutorem na splátkovém kalendáři. Byla-li ze strany soudů konstatována neexistence rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, namítají dovolatelé, že nesprávnost úředního postupu je nutné vnímat nejen v aktivním smyslu (v krocích, které neměly být provedeny), ale také pasivním smyslu (v krocích, které měly a mohly být učiněny). Exekutor měl zejména blokovat jejich bankovní účty a dodržet neformální dohodu. Dovolatelé dále uvedli, že spatřují nesprávnost postupu exekutora jen ve vydání exekučního příkazu o prodeji nemovitosti, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Dražební vyhláška je pouze dalším krokem exekutora, ke kterému ovšem nemělo vůbec dojít. Již ze samotné výše nákladů exekuce je zjevné, že postup exekutora nemohl být správný, když nezanedbatelné náklady byly spojeny právě s provedením dražby samotné a také výtěžek z ní sloužil jen ke krytí těchto nákladů, neboť samotná exekvovaná pohledávka již byla povinným zaplacena. Dovolatelé rovněž poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, přičemž tvrdí, že soudy interpretovaly ustanovení zákona způsobem, jenž de facto vylučuje odpovědnost státu, porušily čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny, čímž rovněž zasáhly právo dovolatelů na spravedlivý proces a nedostály tak ani imperativu uloženému jim v čl. 90 Ústavy. Ačkoliv je podmínka zrušení rozhodnutí pro přiznání práva na náhradu škody vůči státu podle zákona zásadní, nelze na jejím splnění trvat za situace, kdy by požadavek na její naplnění vedl k vyloučení odpovědnosti státu při současném splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu. Postup soudů byl formalistický a nezohledňoval odpovědnost v materiálním smyslu. Mezi dovolatelem a) a exekutorem byla dohoda o způsobu uhrazení dlužné částky, a pokud by dovolatelé činili formální kroky proti postupu exekutora a jeho rozhodnutím, vyvolali by nutně pochybnost, že plnit dohodu nemíní a jedná se pouze o „zdržovací taktiku“ dovolatelů. V neposlední řadě by takový jejich postup vedl k navyšování nákladů exekuce. Postup exekutora byl pro dovolatele překvapivým, když vycházeje ze zásady pacta sunt servanda očekávali stejný standard od exekutora, natož za situace, kdy exekutor byl vůči nim v postavení nerovném – nadřazeném. Dovolatel a) nebyl v exekučním řízení zastoupen a nemohl dohlédnout důsledky absence čistě formálních kroků. V napadeném rozhodnutí je mu nesprávně dáváno k tíži, že tyto nečinil. Dovolací soud například ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1396/2012 (pozn. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1396/2012) uvedl, že by bylo v rozporu s výše zmíněnou zásadou požadovat po účastníku smlouvy v rámci tzv. prevenční povinnosti, aby předpokládal, že smluvní partner nesplní povinnost ze smlouvy, a aby tomu dokonce preventivně přizpůsoboval své další počínání. V rozporu s principem předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci je pak i rozpor ve výkladu (ne)přiměřenosti délky exekučního řízení, jak jej podalo na jedné straně žalované Ministerstvo spravedlnosti, na straně druhé soud v napadeném rozhodnutí. Takový postup neodpovídá požadavku právní jistoty a jednoznačně indikuje, že v napadeném rozhodnutí soud při nejasném výkladu zvolil výklad pro dovolatele méně příznivý, což neodpovídá principům demokratického právního státu.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
15. Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
16. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
17. Dovolací soud odmítl dovolání v rozsahu, ve kterém napadá rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež dovolatelům měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení. Ve vztahu k uvedené části rozhodnutí dovolatelé neuvádí, který z předpokladů přípustnosti uplatňují ani kterou právní otázku pokládají za nesprávně řešenou. Jestliže dovolatelé tvrdí, že je rozhodnutí překvapivým v části, v níž soudy rozhodovaly o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, namítají tak vadu řízení. Vadami řízení se dovolací soud zabývá jen v případě, že dovolání shledá přípustným (viz výše citovaný §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.). S tvrzením, že by rozhodnutí soudu mělo být překvapivým proto, že soudy posoudily přiměřenost délky řízení jinak, než jak ji posoudilo Ministerstvo spravedlnosti (v dané věci jednající za žalovaný stát), nadto není možné souhlasit. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a dovolací soud tedy i v tomto rozsahu dovolání odmítl. Předmětné nedostatky již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
18. Ve zbylém rozsahu bylo dovolání shledáno přípustným pro řešení právní otázky, zda lze škodu vzniklou v důsledku exekuce vedené nepřiměřeným způsobem posuzovat jako škodu vzniklou v důsledku nezákonného exekučního příkazu či dražební vyhlášky, a je-li nutné trvat na podmínce zrušení či změny daného rozhodnutí.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Podle §3 písm. b) OdpŠk ve znění účinném do 31. 12. 2013 stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby").
20. Podle §4 odst. 1 OdpŠk ve znění účinném do 31. 12. 2012 se za výkon státní správy podle §3 písm. b) považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.
21. Podle §7 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.
22. Podle §8 OdpŠk ve znění účinném do 31. 12. 2012 nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (odst. 3).
23. Zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony byl §8 odst. 3 OdpŠk novelizován tak, že se §8 na konci textu odstavce 3 doplňují slova „ , nebo návrh na zastavení exekuce“.
24. Podle §46 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2009 exekutor pověřený provedením exekuce činí i bez návrhu úkony směřující k jejímu provedení.
25. Podle téhož ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2012 pověřený exekutor postupuje při provádění exekuce rychle a účelně; při tom dbá ochrany práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem.
26. Podle §47 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 13. 5. 2006 exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně.
27. Podle téhož ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2007 exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo.
28. Podle téhož ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2012 exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo.
29. Podle §58 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009 exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně (odst. 1). Nepostačuje-li jeden z těchto způsobů k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně (odst. 2). Způsob provedení exekuce určí exekutor (odst. 3).
30. Podle §58 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce (odst. 1). Nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a jiných příjmů nebo zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Pokud způsoby provedení exekuce podle věty třetí nepostačují k uhrazení vymáhané peněžité pohledávky, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem podniku (odst. 2). Způsob provedení exekuce určí exekutor (odst. 3).
31. Podle §69 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.
32. Podle článku II bodu 1. zákona č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, není-li dále stanoveno jinak, použije se exekuční řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
33. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, s výslovným odkazem na nálezy Ústavní soud ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, vyslovil nesouhlas s názorem soudů nižších stupňů, podle nichž nepřiměřenost exekuce nemohla založit odpovědnost státu za způsobenou škodu podle OdpŠk z důvodu, že skutkový stav věci nebylo možno podřadit ani pod pojem nesprávný úřední postup ani pod pojem nezákonné rozhodnutí. V uvedeném případě, v němž žalobkyně tvrdila, že postačovalo exekuční postižení jen jednoho ze dvou jejích pozemků, které byly v dražbě prodány, dovolací soud uvedl, že pokud soudy nižších stupňů v dalším řízení zjistí, že k uspokojení pohledávky, pro kterou se exekuční řízení vedlo, skutečně postačovalo exekuční postižení jednoho pozemku žalobkyně, podřadí souzenou věc pod pojem škody vzniklé nezákonným rozhodnutím (exekučním příkazem), ačkoliv se jednalo o rozhodnutí, které nebylo pro nezákonnost zrušeno.
34. Nejvyšší soud konstatoval například ve svém usnesení ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, že ustálená judikatura ve shodě s právní teorií zastává názor, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto.
35. V první řadě se patří zdůraznit, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem. Z uvedeného důvodu nelze přihlížet k námitkám dovolatelů, jejichž základ tkví v tvrzení, že dovolatelé jednali v souladu s dohodou uzavřenou s exekutorem a exekutor naopak tuto dohodu nedodržel. Zjištění odvolacího soudu je takové, že exekutor umožnil dovolatelům zaplatit exekvovanou částku do 30. 8. 2012, a že dovolatelé do uvedeného data zaplatili pouze 80 000 Kč. Je nutné odmítnout též tvrzení, že dražba nemovitosti proběhla pro uspokojení relativně nevýznamné částky, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění, dovolatelům zbývalo v době konání dražby předmětné nemovitosti zaplatit částku přesahující 200 000 Kč. Vyjadřují-li dovolatelé nesouhlas s oceněním pozemku, pak ani takovou námitku v této fázi řízení zohlednit nelze, neboť je jí zpochybňována správnost řešení v předcházejících úsecích již najisto postavených (rozhodnutých) otázek, a sice určení výsledné ceny nemovitostí, od níž se odvíjí výše nejnižšího podání. Usnesení o ceně je po právní moci závazné a v další fázi výkonu rozhodnutí z něj soud vychází (viz např. DLOUHÁ, E. In DRÁPAL, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II: komentář . Praha: C.H. Beck, 2009, s. 2502). Konečně nelze ani uznat tvrzení dovolatelů, že přerušení hrazení exekvované částky v roce 2006 bylo pochopitelné s ohledem na skutečnost, že v té době došlo k uhrazení částky 284 000 Kč. Dovolatelům muselo být zřejmé, že jelikož měli vůči povinnému dluh ve výši 274 973 Kč s příslušenstvím (20 % p. a. úrokem z prodlení od 1. 12. 1998 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 11 000 Kč), tento dluh jimi zaplacenou částkou nemohl být (již vzhledem k plynutí úroku z prodlení) uhrazen.
36. Přisvědčit lze ovšem názoru dovolatelů, že není správný závěr soudů nižších stupňů, podle nějž namítaná škoda mohla vzniknout v důsledku postupu, který se odrazil v dražební vyhlášce. Dražební vyhláška je rozhodnutím vydaným ve formě usnesení, jež obsahuje výroky, kterými se upravuje vedení řízení (stanovení času a místa dražby, označení dražené nemovitosti, jejího příslušenství a vlastníka, výzvy a upozornění), a výroky, jimiž se rozhoduje o podmínkách, za kterých bude dražba provedena, a jež nemají povahu úpravy vedení řízení (viz §336 o. s. ř. a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1953/97, uveřejněné pod číslem 11/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tvrzení dovolatelů se nepodává, že by vznik škody spojovali se skutečnostmi, o nichž by bylo rozhodováno v samotné dražební vyhlášce, ale škoda jim měla vzniknout nevhodným způsobem provedení exekuce. Způsob provedení exekuce určuje exekutor v exekučním příkazu, a exekuční příkaz je tedy podmínkou sine qua non ke vzniku namítané škody. Postup exekutora, který následuje po vydání exekučního příkazu (např. i soudy nižších stupňů zmíněný postup projevující se v dražební vyhlášce) byl již pouze nezbytným následkem určeného způsobu provedení exekuce, přičemž ve vztahu k tomuto dalšímu postupu dovolatelé nevznesli žádnou relevantní námitku (viz odst. 36 tohoto rozhodnutí). Ke stejnému závěru vede též úvaha, že namítané škodě mohlo být zabráněno odklizením exekučního příkazu a vydáním jiného exekučního příkazu (např. směřujícímu k exekuci přikázáním pohledávky), nikoliv pouhým odstraněním dražební vyhlášky a vydáním dražební vyhlášky s jiným obsahem.
37. Odvolací soud tedy věc posoudil nesprávně po stránce právní, jelikož namítané pochybení exekutora, z nějž dovolatelé vyvozují vznik škody, podřadil pod nezákonné rozhodnutí, jímž měla být dražební vyhláška. Navzdory tomuto pochybení v právním hodnocení je ovšem rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu správné.
38. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, sice plyne, že exekuční příkaz může být pro rozpor se zásadou přiměřenosti exekuce pokládán za nezákonné rozhodnutí i tehdy, nebyl-li odklizen, ze skutkových zjištění v této věci ovšem nelze dovodit, že by vydáním exekučního příkazu exekutor uvedenou zásadu porušil. V době vydání exekučního příkazu (18. 10. 2004) exekuční řád neupravoval hierarchii jednotlivých způsobů provedení exekuce, a byť bylo dovozeno, že exekuce musela být i v uvedené době vedena v souladu se zásadou přiměřenosti, dovolací soud souhlasí se soudy nižších stupňů v tom ohledu, že není důvod pokládat vydání exekučního příkazu za rozporné se zmíněnou zásadou. Soudy nižších stupňů uvedly, že exekvovaná částka v době vydání exekučního příkazu přesahovala 300 000 Kč (jednoduchá početní úvaha pak vede k závěru, že vzhledem k výši úroku z prodlení mohla původně dlužná částka k uvedenému dni narůst na více než dvojnásobek) a že exekutor nedohledal jiný majetek, z něhož by mohla být takto vysoká částka hrazena. Jak vyplývá výslovně ze zákonné úpravy (viz odst. 33 tohoto rozhodnutí) účinky exekučního příkazu vydaného přede dnem 31. 10. 2009 zůstaly zachovány i po 1. 11. 2009, kdy účinnosti nabyly významné změny exekučního řádu. Byť lze souhlasit s názorem dovolatelů, že exekuční příkaz se mohl, následně (po době nečinnosti exekutora) jevit jako méně přiměřený než způsob jiný (vzhledem ke změně okolností nově možný), nestaví jej tato okolnost do kategorie nezákonných rozhodnutí. Jestliže se dovolatelé mínili vyhnout důsledkům exekuce prodejem nemovité věci s ohledem na změnu okolností (tj. jejich majetkových poměrů), měli podat návrh na částečné zastavení exekuce, což neučinili. Jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013, uveřejněného pod číslem 52/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, mohli takto dovolatelé relevantně učinit i pokud by nedodrželi lhůtu podle §55 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009.
39. Pouze nad rámec výše uvedeného lze rovněž dodat, že z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, plyne závěr, podle nějž i před 1. 1. 2013 bylo možno náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, využil-li poškozený možnosti podat návrh na zastavení exekuce, jakožto prostředku mu zákonem poskytnutého k ochraně práva, ledaže by se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný. Jak též dovolací soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3513/2014, podmínka stanovená v §8 odst. 3 OdpŠk vychází z obecné právní zásady prevence (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, či důvodové zprávy k OdpŠk a zák. č. 160/2006 Sb.), neboť vylučuje odpovědnost státu za okolnosti, kdy poškozený využitím dostupných právních prostředků mohl odvrátit jemu hrozící škodu, ale neučinil tak. V dané věci je i z tohoto důvodu třeba souhlasit s tím, co již bylo podpůrně uvedeno v rozhodnutích soudů nižších stupňů, tedy že vznik tvrzené škody lze přičítat zcela nedostatečnému jednání ze strany dovolatelů.
40. Protože dovolání není důvodné, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobců v části, v níž bylo shledáno přípustným, bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
41. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo v části zamítnuto a ve zbylé části odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. 12. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu