ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5837.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5837/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Lukášem Kalinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 5.224,16 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 1/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015, č. j. 11 Co 276/2015-65, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal zaplacení částky 5.224,16 EUR jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu pod sp.zn. 16 C 61/2010.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, č.j. 25 C 1/2015-47, výrokem I. žalobu zamítl a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900,- Kč. Soud prvního stupně při rozhodování podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“) dospěl k závěru, že s přihlédnutím ke všem okolnostem se celková doba řízení jeví jako přiměřená, a proto nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2015, č. j. 11 Co 276/2015-65, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. podle §119 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v původním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Konstatoval, že trvá-li namítané řízení ke dni rozhodnutí odvolacího soudu pět let a sedm měsíců, nelze takovouto dobu považovat za nepřiměřenou s přihlédnutím k tomu, že věc je řešena na všech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem a na dvou stupních byla posuzována procesní otázka, přičemž soudy v průběhu řízení postupovaly plynule a bez zbytečných průtahů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dne 16. února 2016 vlastnoručně sepsaným dovoláním, které podáním ze dne 18. listopadu 2016 doplnil jeho zástupce z řad advokátů.
Ve svém podání zástupce žalobce uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, neboť závisí na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že je splněna podmínka přípustnosti dovolání stanovená v §237 o.s.ř., neboť vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel v dovolání vyslovuje názor, že soud prvního stupně i odvolací soud ve věci rozhodovaly v příkrém rozporu s principy interpretace a aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv. Žalobce nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o tom, že původní řízení netrvá nepřiměřeně dlouhou dobu a domnívá se, že v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení mu vznikla nemajetková újma. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241a odst. 5 o.s.ř. k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241, se nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být klasifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSCR 113/2016).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje (jak již bylo uvedeno) např. pouhá citace části znění ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Dovolatel (respektive jeho zástupce z řad advokátů) uvádí jako důvod přípustnosti dovolání, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť, jak již bylo uvedeno shora, předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5559/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2800/2016). Dovolatel žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedl a ani z obsahu jeho dovolání nelze dovodit, že by existenci některého ze čtyř předpokladů, které jedině jsou způsobilé založit přípustnost dovolání, uplatňoval. Požadavek dovolatele, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací , žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o.s.ř. významově neodpovídá.
Dovolání proti části výroku I. měnícímu výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, ani proti výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, žalobce nijak nezdůvodňuje, nehledě k tomu, že k podání dovolání proti prvnímu z těchto výroků není subjektivně legitimován, když jím neutrpěl žádnou újmu, naopak jde o rozhodnutí v jeho prospěch. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech odstranitelná tím, že odvolací soud toto rozhodnutí zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2280/2008). Dovolání proti uvedeným dvěma výrokům ostatně není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože jimi bylo rozhodnuto o částkách nepřevyšujících 50.000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu, a ani napadené výroky nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o.s.ř.
Je tak zřejmé, že dovolání žalobce nenaplňuje předpoklady stanovené pro něj procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu