ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.746.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 746/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce A. Ž., toho času Mírov - PS 1/9, zastoupeného JUDr. Ondřejem Horázným, advokátem se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 1304/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 385/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2016, č. j. 13 Co 401/2015-78, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal jednak, aby soud předložil věc položením předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jednak náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena tím, že Městský soud v Praze ve věci vedené původně u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 10 C 49/2008, tak neučinil.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2015, č.j. 26 C 385/2014-39, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání požadovaného zadostiučinění podle ustanovení §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), protože nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ani k vydání nezákonného rozhodnutí. Městský soud v Praze neměl povinnost obrátit se s předložením předběžné otázky Soudnímu dvoru, neboť nebyl poslední instancí, která ve věci rozhoduje. Rozhodl též, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 900,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, podle něhož je systém odpovědnosti státu za porušení unijního práva systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá OdpŠk. Nesouhlasil ani s tím, že v namítaném řízení nebyl Městský soud v Praze soudem poslední instance.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2016, č. j. 13 Co 401/2015-78, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry. Podrobně též vyložil vztah mezi právem Evropské unie a odpovědností státu za škodu podle OdpŠk. Žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť v této věci podle jeho názoru existuje jak individuálně, tak kumulativně možnost aplikace práva na otázku „přípustnosti dovolání“, dvou linií tohoto ustanovení, a to jednak: „Jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu…“, jakož i „…má-li být dovolacím soudem právní otázka vyřešena jinak.“ Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2012, sp.zn. 28 Cdo 2927/2010, na který odkázal v žalobě s tím, že systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá OdpŠk, čímž je vyslovena základní výhrada k postupu obecních soudů. Domnívá se, že v předmětném řízení soudy porušily zásadu rovnocennosti unijního a vnitrostátního práva. Za otázku hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, považuje to, zda v řízení podle OdpŠk, které je osvobozeno od soudních poplatků, může stát požadovat náhradu nákladů řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „ regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje. Dovolatel v něm totiž v podstatě jen opakuje argumenty, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem a neformuluje žádnou jednoznačnou právní otázku. Pokud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, není zřejmé, zda má za to, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu v tomto rozsudku, nebo zda správnost těchto závěrů zpochybňuje a požaduje, aby je Nejvyšší soud nyní přehodnotil. K tomu dovolací soud ještě připomíná závěr citovaného rozhodnutí, že „za okolností, kdy neexistuje adekvátní úprava odpovědnosti státu za porušení unijního práva na vnitrostátní úrovni, se v situaci, kdy dojde k porušení unijního práva, aplikují v souladu se zásadou přednosti podmínky odpovědnosti státu vyplývající z judikatury Soudního dvora a vnitrostátní zákon č. 82/1998 Sb., se použije pouze potud, pokud právo Evropské unie (včetně judikatury Soudního dvora), nestanoví jinak. Jinými slovy řečeno, zákon č. 82/1998 Sb., se použije tam, kde je jeho úprava souladná s úpravou unijního práva, nebo na otázky, které unijní právo neřeší, a to za předpokladu, že nijak neznemožní ani nadměrně neztíží právo jednotlivce na získání náhrady škody...“ V této souvislosti je zřejmé, že daná materie, jak ji vymezil dovolatel v žalobě, je reglementována vnitrostátní úpravou, přičemž dovolatel nijak v dovolání nevysvětlil (nevymezil), že by tato vnitrostátní úprava měla být v rozporu s právem Evropské unie, resp. judikaturou Soudního dvora (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 4534/2015). Na podkladě této dovolací argumentace tedy nebylo možné žádným způsobem dovodit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř.
Dovolání není přípustné ani ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. I pro tyto výroky platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu