ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.757.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 757/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně PhDr. H. P. , zastoupené Mgr. Petrou Pahoreckou, advokátkou, se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 119/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, č. j. 22 Co 294/2014-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhala zaplacení částky 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která měla být žalobkyni způsobena poskytnutím nepravdivé informace ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí na základě dotazu žalobkyně, který zaměstnanec porušil povinnost včas se vyjádřit k žalobě vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 10/2010, čímž způsobil státu škodu ve výši 40 000 Kč, a zda po tomto zaměstnanci je způsobená škoda vymáhána.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 9. 10. 2014, č. j. 22 Co 294/2014-111, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 5. 2014, č. j. 22 C 119/2012-94, kterým byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, a to v celém rozsahu, které bylo následně v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) doplněno zvolenou zástupkyní z řad advokátů, v němž navrhla, aby napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolatelky je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a to
1) zda objektivní nepravdivé tvrzení ze strany státu zakládá odpovědnostní titul za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, resp. zda se tedy orgán veřejné moci může dopustit zásahu do osobnostní integrity, a tím vzniku újmy, nepravdivým tvrzením,
2) zda se lze postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnost (notářský řád), domáhat náhrady újmy za újmu způsobenou nepravdivou informací ze strany státu, a
3) zda se lze postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, domáhat poskytnutí pravdivé informace, kdy pouze informace s pravdivým obsahem je skutečným naplněním práva na informace garantovaným Listinou základních práv a svobod.
Vedle toho napadené rozhodnutí podle dovolatelky záviselo i na vyřešení právní otázky, zda lze poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř. vztahovat jen na jednání, u nichž je účastník řízení osobně přítomen. Podle dovolatelky by tato právní otázka měla být vyřešena jinak, než jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, když dovolatelka má za to, že s ohledem na smysl a účel řízení má být uvedená otázka vyřešena tak, že soud může i v rámci přípravy jednání poučit účastníka s tím, že tak může činit písemně ve stanovené lhůtě nebo ústně při jednání soudu. Dovolatelka přitom poukázala, že soudu sdělila vážné důvody zdravotního charakteru, které jí objektivně bránily v účasti při jednání soudu a výslovně požádala o poučení podle §118a o. s. ř. Soudy obou stupňů však neshledaly důvody pro postup podle §118a o. s. ř. s odůvodněním, že žalobkyně nebyla jednání osobně přítomna.
Současně dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud navrhl Ústavnímu soudu podle §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušení části ustanovení §118a o. s. ř., a to konkrétně v odstavci 1 a v odstavci 3 slova „v průběhu jednání“ a v odstavci 4 slova „při jednání“, když podle dovolatelky navržená změna nijak neneguje zásadu přímosti soudního řízení, nýbrž upřednostňuje efektivitu a připravenost účastníků na jednání samotném a skutečný smysl práva na poučení podle §118a o. s. ř. tak, aby účastníci mohli své povinnosti tvrzení a dokazování splnit v rozumné lhůtě.
Kromě toho má dovolatelka za to, že odvolací soud aplikoval věcně nepřiléhavé ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které je explicitně vázáno na jednání, namísto správného poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., které důsledně vzato na jednání vázáno není. V tomto případě totiž odvolací soud posoudil věc jinak než podle účastníkova právního názoru a žalobních tvrzení, kdy podle právního názoru soudu je osoba účastníka způsobilá ovlivnit možnost vzniku újmy jako psychické kategorie.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Shora uvedené otázky hmotného práva nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo.
Napadené rozhodnutí nespočívá na závěru, že nepravdivým tvrzením (obecně) nemůže vzniknout nemajetková újma, ale na závěru, že žalobkyni v tomto konkrétním projednávaném případě nemajetková újma nevznikla. Už tento závěr, který je závěrem skutkovým a tudíž přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.), je důvodem zamítnutí žaloby.
„Nejvyšší soud se ve své judikatuře zabýval otázkou, ve kterých případech a jakým způsobem se nemajetková újma prokazuje, a kdy ji naopak prokazovat není třeba a její vznik se předpokládá.
Nejvyšší soud přijal závěr, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část V).
Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla.
Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně.
Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Napadené rozhodnutí tak není s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu.
Otázka procesního práva, zda poučení podle §118a o. s. ř. lze poskytnout i při jiném úkonu soudu než je jednání soudu (příp. přípravné jednání podle §114c o. s. ř.; pozn. dovolacího soudu), rovněž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť vyřešení této otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou označil již odvolací soud či sama dovolatelka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009) a od níž dovolací soud neshledává důvod se odchýlit. Rovněž tak ustanovení §118a o. s. ř. neshledává dovolací soud v rozporu s ústavním pořádkem a tudíž není důvod pro postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, pro který odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemohou žádné další námitky nesprávného právního posouzení otázek hmotného práva naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání ve zbylém rozsahu tak jako tak nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu rovněž pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu