ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.948.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 948/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce GICCO a. s., v likvidaci , se sídlem v Čáslavi, Klimenta Čermáka 108/5, identifikační číslo osoby 253 69 580, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalovaným 1) V. K. , zastoupené JUDr. Pavlem Kortou, advokátem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, a 2) OSTREAL 2007 s. r. o. , se sídlem v Brně, Pompova 299/35, identifikační číslo osoby 277 53 514, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 11 C 58/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě 24. února 2016, č. j. 11 Co 545/2014-543, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 11 C 58/2006-360, ve znění opravného usnesení ze dne 4. září 2013, č. j. 11 C 58/2006 – 409, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí vymezených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále již „předmětné nemovitosti“) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a znalečném (výrok IV.).
V předmětné věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí s tím, že tyto nemovitosti převedl na základě kupní smlouvy ze dne 1. října 1997 (dále již „kupní smlouva ze dne 1. října 1997“), ve znění písemného dodatku ze dne 4. října 1997, na obchodní společnost EURO-CZECH-WOOD, export – import, a. s. (dále již „ECW“). >1< Žalobce tvrdil, že společným jednáním z jeho strany a ECW došlo k odstoupení od kupní smlouvy ze dne 1. října 1997, resp., že tato smlouva byla absolutně neplatná, a tak je žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí.
Soud prvního stupně dovodil následující skutkový stav. Kupní smlouva ze dne 1. října 1997 byla uzavřena mezi žalobcem a ECW. Žalobce v této kupní smlouvě potvrdil přijetí kupní ceny ve výši 65.000.000 Kč. Podle zjištění nalézacího soudu však kupní cena nebyla uhrazena, nicméně podle soudu její nezaplacení nepřivodilo její neplatnost. Společnost ECW následně prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 9. září 1998 (dále již „kupní smlouva ze dne 9. září 1998“) prodala předmětné nemovitosti D. F. za částku 10.000.000 Kč. Soud prvního stupně se nezabýval tím, zdali byla kupní cena v této výši uhrazena, jelikož tato okolnost neměla vliv na posuzovanou věc. Při uzavření kupní smlouvy ze dne 1. října 1997 jednal za žalobce svědek Ing. M. Ž., za ECW svědek R. P.. Svědek P. měl předběžně dojednán úvěr od UNIVERSAL BANKY, a. s. (dále již „Universal banka“). >2< Soud prvního stupně dále zjistil, že „když svědek Ž. zjistil, že úvěr od Universal banky poskytnut nebude a banka zkrachovala, vyvíjel tlak na svědka R. P., aby zaplatil kupní cenu, případně aby převedl zpět nemovitosti.“ Dne 22. října 1998 mělo dojít k odstoupení od kupní smlouvy ze dne 1. října 1997, přičemž toto odstoupení bylo provedeno po údajném odstoupení od kupní smlouvy ze dne 9. září 1998. Odstoupení od kupní smlouvy ze dne 9. září 1998, které mělo být učiněno formou notářského zápisu, nebylo učiněno po právu, jelikož předmětný notářský zápis byl zfalšován (Ing. Ž. a Ing. P. byli v této souvislosti obžalovaní mimo jiné z trestného činu porušování veřejné listiny; následně byli v trestním řízení zproštěni obžaloby, jelikož se nepodařilo prokázat, že zfalšování předmětného notářského zápisu věděli; to nic ovšem nemění na skutečnosti, že notářský zápis byl zfalšován). Na základě výše popsaných úkonů došlo k tomu, že žalobce byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Tato situace byla následně řešena dohodou o narovnání ve formě notářského zápisu, kdy následně byla v katastru nemovitostí opět zapsána jako vlastnice předmětného nemovitého majetku D. F.. Při sepisu dohody o narovnání byl žalobce zastoupen JUDr. B.. Žalobce následně tvrdil, že JUDr. B. jednal v rozporu s jeho pokyny.
V roce 1998 podala žalobu na určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem D. F. (vedeno před soudem prvního stupně pod sp. zn. 17 C 321/98), následně podal žalobu na určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobce (vedeno před soudem prvního stupně pod sp. zn. 9 C 185/98). Obě řízení byla zastavena na základě zpětvzetí žalob. Žalobce se dále domáhal určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem (vedeno před soudem prvního stupně pod sp. zn. 19 C 226/2000); toto řízení bylo zastaveno s tím, že došlo k mimosoudnímu vyrovnání. Tato žaloba byla podána více než šest let od podání poslední žaloby, kdy předmětné nemovitosti byly dále převáděny. V době vydání rozsudku soudu prvního stupně byly jako vlastníci předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní 1) a 2).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, kupní smlouva ze dne 1. října 1997 je platná a na základě této smlouvy došlo k převodu vlastnického práva na společnost ECW; proto žalobu zamítl, aniž by prováděl další prokazování týkající se převodu nemovitostí na další subjekty.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 11 Co 545/2014-543, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I., III. a IV., změnil jej v nákladovém výroku II. a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal skutkový závěr soudu prvního stupně správným a odpovídajícím provedeným důkazům. V rámci právního hodnocení dospěl i odvolací soud k závěru, že kupní smlouvu ze dne 1. října 1997 nelze hodnotit jako neplatnou. Sjednaným dodatkem ze dne 4. října 1997 bylo pouze upřesněno označení některých pozemků. Odvolací soud neshledal nesrovnalosti v oprávnění osob podepisujících jménem účastníků této kupní smlouvy, ani podvodný úmysl ze strany R. P., který měl spočívat v tom, že by společnost ECW nechtěla zaplatit kupní cenu. Podle zjištění odvolacího soudu se R. P. snažil „právně legálními cestami získat úvěr“ . Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 1. října 1997 je platná, zatímco odstoupení od této kupní smlouvy, učiněné dne 22. října 1998, je absolutně neplatné.
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal (prostřednictvím svého advokáta) žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nejprve vymezil tak, že rozsudek odvolacího soudu má spočívat na vyřešení několika otázek hmotného a procesního práva, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tyto otázky jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, nebo nebyly dosud řešeny.“ Následně pak dovolatel vymezil čtyři právní otázky, k nimž přiřadil dvě konkrétní hlediska přípustnosti dovolání (na rozdíl od svého úvodního širokého vymezení přípustnosti dovolání), a to (i) hledisko přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacím soudem od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) a (ii) hledisko přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolací soud má vyřešenou právní otázku posoudit jinak.
Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení následujících otázek (číslováno v posloupnosti uplatněné dovolací argumentace podle obsahu dovolání s ohledem na vymezené předpoklady přípustnosti dovolání):
1) „zda je platná kupní smlouva, pokud jsou označeny jako předmět převodu věci hlavní a nikoli příslušenství“ ,
2) „zda je platná smlouva o převodu nemovitostí, pokud jsou v ní neurčitě označeny převáděné nemovitosti a jejich řádné označení je opraveno v dodatku ke smlouvě psaném na jiné listině“ , a
4) „zda bylo odstoupení od smlouvy ze dne 22. 10. 1998 jednáním v rozporu s dobrými mravy, a proto právním úkonem neplatným“ .
Kromě toho podle dovolatele má být dovolacím soudem posouzena jinak právní otázka:
3) „zda je absolutně neplatná smlouva, pokud ji jedna ze stran uzavře za situace, kdy je podvedena jednáním druhé strany vykazujícím znaky trestného činu podvodu“
Dovolatel dále poukázal na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady měly spočívat zejména v tom, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, resp. odvolací soud nedostatečně reagoval na odvolací argumentaci dovolatele.
Výše vymezené právní otázky dovolatel doplnil následující argumentací (ve stručnosti zrekapitulováno z obsahu podaného dovolání).
K otázce č. 1 dovolatel uvedl, že „ve smlouvě byly uvedeny jako převáděné věci pouze věci hlavní, nikoli též významné příslušenství, kterými byly stavby a nikoli též příslušenství“ . Tímto se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K otázce č. 2 dovolatel vyložil, že předmět převodu byl neurčitý i z hlediska vymezení věci hlavní. Podle dovolatele byla kupní smlouva ze dne 1. října 1997 absolutně neplatná, protože podpisy účastníků musí být na jedné listině, což v případě dodatku ke smlouvě není splněno. Podle dovolatele pak konstantní judikatura (zřejmě míněna judikatura dovolacího soudu) došla k závěru, že podmínku, že podpisy účastníků jsou na jedné listině, splňuje toliko pokračování v notářském zápisu jako veřejné listině o jednom úkonu. Kupní smlouva opatřená dodatkem tak požadavek existence podpisů na jedné listině nesplňuje. Mimo to, dodatkem byla splněna jedna ze smluvních esenciálií, tedy „šlo o změnu předmětu smlouvy.“ V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 3955/2008, ze kterého má plynout, že „jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projev vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy…“ Absence určitosti byla napravena až dodatkem, přičemž „v takovém případě šlo o dvě samostatné listiny.“
K otázce č. 3 dovolatel nejprve odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, z nějž podle dovolatele plyne, že „právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je neplatný pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Obdobně je podle dovolatele nutno posuzovat i případ, kdy sice „nedošlo k pravomocnému odsouzení, ale z důkazů provedených soudem lze uzavřít, že k naplnění znaků skutkové podstaty došlo.“ Dovolatel se domnívá, že z důkazů vyplývá, že R. P. uvedl Ing. M. Ž. v omyl, že hodlá zaplatit kupní cenu a má předjednány prostředky na zaplacení kupní ceny, ačkoli věděl, že to není pravda. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že R. P. měl v úmyslu uhradit kupní cenu, pak toto zjištění nemá podle dovolatel oporu v provedených důkazech. Dovolatel zpochybňuje i právní hodnocení odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 1. října 1997 nebyla neplatná ve smyslu §39 obč. zák., resp. ve smysl §3 odst. 1 cit. zák. „Zlý úmysl“ R. P. pak podle dovolatele lze dovodit i z toho, že následně prodal nemovitosti za „zlomek jejich původní kupní ceny D. F., která pak nemovitosti dále převedla.“ Dovolatel má za to, že podle tehdy platné judikatury byl právní úkon uzavřený za podobných okolností absolutně neplatný a vyjadřuje svoji domněnku, že se jednalo o právní úkon v rozporu s dobrými mravy.
K otázce č. 4 dovolatel namítl, že příslušný právní úkon (míněno odstoupení od kupní smlouvy ze dne 1. října 1997, učiněné dne 22. října 1998) je platný, a to nejen po stránce formální, ale je i v souladu s dobrými mravy. Dovolatel v této souvislosti nejprve shrnul skutkové otázky týkající se předmětného právního úkonu odstoupení od kupní smlouvy a vyložil své vlastní skutkové hodnocení. Dále vymezil pojetí dobrých mravů a konstatoval, že „v tomto případě odstoupení od smlouvy musí být vnímáno jako vyústění snahy nápravě křivdy, které se mu dostalo“, přičemž odstoupení od kupní smlouvy ze dne 1. října 1997 nepřekročovalo „meze slušnosti“ . Mimoto bylo možné odstoupit od uvedené smlouvy i jednostranným právním úkonem.
V závěru svého dovolání pak dovolatel poukázal na vady řízení spočívající v nesprávném zjištění skutkového stavu a v nedostatečném odůvodnění, resp. nereagování soudu na argumentaci dovolatele. Nesprávné skutkové zjištění mělo spočívat v tom, že odvolací soud shledal, že R. P. byl v dobré víře, že zajistí úvěr a zaplatí kupní cenu. Odvolací soud nezdůvodnil, proč dospěl k tomuto skutkovému závěru. Bez bližšího vysvětlení dovolatel uvedl, že nesprávným skutkovým závěrem odvolacího soudu je i to, že společnost ECW při odstupování od kupní smlouvy ze dne 1. října 1997 neprojevila svou svobodnou vůli, nýbrž vůli statutárního zástupce.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, případně postupoval podle §243d, písm. d) o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že podané žalobě zcela vyhoví.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce není - jak bude ve vztahu k jednotlivým dovolatelem vymezeným otázkám dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Předně dovolací soud uvádí, že jelikož kupní smlouva byla uzavřena v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, pro posouzení věci se zde podle §3028 odst. 3 o. z. uplatní režim dosavadní právní úpravy.
K jednotlivým dovolacím argumentům žalobce dovolací soud uvádí následující.
Ad 1 a 2) Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ] vyložil, že i v průběhu vkladového řízení lze měnit převodní smlouvu (tedy i precizovat označení nemovitostí). Podle §46 odst. 2 věty druhé obč. zák. sice, jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině, což je nezbytné vykládat jako požadavek, aby v každé jednotlivé smlouvě o převodu nemovitosti byly oferta (návrh) i akceptace (přijetí návrhu) zachycena na téže listině, avšak toto ustanovení nikterak nebrání tomu, aby smlouva o převodu nemovitosti, dokud podle ní nebyl proveden vklad práva do katastru nemovitostí, s účinky ke dni podání návrhu na vklad (§2 odst. 3 věta první zákona č. 265/1992 Sb.), byla měněna (§516 obč.zák.); dohoda o změně původně sjednaných vzájemných práv a povinností musí ovšem splňovat také požadavek vymezený ustanovením §46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že lze-li v průběhu vkladového řízení přistoupit ke změně smlouvy, tím spíše lze tak učinit ještě před zahájením vkladového řízení. Od změny převodní smlouvy je však zapotřebí odlišovat – což se týká tohoto případu – situaci, kdy následně uzavřeným (dotčenými účastníky řádně podepsaným, tj. podpisy účastníků jsou na téže listině) dodatkem k převodní smlouvě se toliko precizuje předmět převodu tak, aby bylo možné podle takto uzavřené věcné smlouvy (včetně jejího dodatku) následně povolit vklad vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku. Jestliže tedy odvolací soud při rozhodování vycházel ze zjištění, že „sjednaným dodatkem ze dne 4. 10. 1997...bylo pouze upřesněno označení některých převáděných pozemků“ , pak je zřejmé – v situaci, kdy předmětný dodatek byl neoddělitelně spojen s kupní smlouvou, kteréžto listiny tvořily pro příslušný katastrální úřad podklad pro rozhodování o podaném návrhu na vklad vlastnického práva k uvedenému nemovitému majetku - že závěr odvolacího soudu, vylučující (absolutní) neplatnost této smlouvy pro absenci řádně vymezeného předmětu převodu, je správný a není v žádné kolizi s judikaturou dovolacího soudu.
Ad 3) Nejvyšší soud je při posuzování přípustnosti vázán skutkovým stavem, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování. V tomto případě vázanost vychází ze zjištění odvolacího soudu, který neshledal podvodné jednání, na jehož základě by bylo nutné zabývat se otázkou neplatnosti předmětného právního úkonu.
Nad rozsah výše uvedeného dovolací soud připomíná, že sama okolnost, že jedna ze smluvních stran byla odsouzena pro trestný čin podvodu, neboť v souvislosti s předmětným právním úkonem měla uvést druhou smluvní stranu (poškozenou) v omyl, nečiní ještě takovou smlouvu absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. Nejvyšší soud v tomto směru ustáleně judikuje, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.) (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod číslem 36/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, publikovaný pod č. 28/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; připomíná se, že za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu je třeba považovat rozhodnutí dovolacího soudu, které obsahuje předmětný právní názor na řešení příslušné právní otázky, a jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 1072/2016). Se závěry obsaženými v R 36/2008 (a to právě ve vazbě na trestněprávní rovinu věci) se mj. ztotožnil i Ústavní soud, který např. ve svém usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005, vyložil, že „naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák.“ ). Dovolací soud přitom nemá žádný důvod se od uvedené dovolací praxe odchylovat.
Ad 4) V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jestliže v daném případě dovolatel přistoupil k vymezení předpokladu přípustnosti svého dovolání prostřednictvím prvně uvedené varianty s formulováním právní otázky „zda bylo odstoupení od smlouvy ze dne 22. 10. 1998 jednáním v rozporu s dobrými mravy, a proto právním úkonem neplatným“ , a to na podkladě popisu skutkové verze obsažené na předposlední straně dovolání, pak je třeba konstatovat, že dovolatel nedostál své základní povinnosti z hlediska precizace dovolání tak, aby dovolací soud se v tomto směru mohl vůbec zabývat přípustností dovolání. Dovolatel totiž stran uvedené právní otázky ani stručně nevyložil, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutích představujících ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se měl při řešení této právní otázky odvolací soud odchýlit.
Nelze přitom přehlédnout, že dovolatel při formulaci svého právně kvalifikačního názoru vychází z jím prezentované skutkové verze případu, přičemž přehlíží, že dovolací soud je při posuzování přípustnosti dovolání vázán skutkovými zjištěními, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, a nemůže je v dovolacím řízení nijak revidovat, ledaže by skutková zjištění či závěr o skutkovém stavu (případně dílčí skutková zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) byla natolik neúplná, nebo neurčitá anebo snad nesrozumitelná, že by neumožňovala přistoupit k právnímu posouzení věci, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo. Povinností dovolacího soudu přirozeně není dotvářet či domýšlet za dovolatele jím uplatněnou dovolací argumentaci např. v otázce neúplně vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o relevanci takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
V důsledku toho tedy dovolací soud neměl procesního podkladu na základě vymezené dovolací argumentace ad 4) zabývat se vůbec přípustností dovolání.
Nepřípustnost dovolání znemožňuje přihlížet k případným vadám řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Společnost ECW již právně neexistuje, byla vymazána z obchodního rejstříku s účinností k 10. 8. 2016.
2) UNIVERSAL BANKA, a. s., nyní v konkursu.