ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.952.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 952/2017-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce D. L. , zastoupeného JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 8, identifikační číslo osoby 000 81 531, zastoupenému JUDr. Janem Thonatem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, a 2) P. Ch. , zastoupenému JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnického práva k části pozemku, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 276/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2016, č. j. 12 Co 616/2015-209, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2016, č. j. 12 Co 616/2015-209, se v části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 13 C 276/2009-185, v jeho nákladových výrocích III. a IV., jakož i v nákladových výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu v r a c í Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 13 C 276/2009-185, rozhodl o zamítnutí dvou žalob, a to:
- „...na určení, že kupní smlouva o koupi pozemku, k. ú. Ú. n. L., zapsaného Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Ú. n. L., na LV , uzavřená dne 18. 12. 2007, mezi Statutárním městem Ústí nad Labem a panem P. Ch., je neplatná v části pozemku o výměře 8 m2, vymezené pod č. 1109/33 geometrickým plánem zpracovaným dne 6. 5. 2009 oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Petrem Vodňanským pod č. 3850-458/2008 a odsouhlaseným Katastrálním úřadem, katastrální pracoviště Ú. n. L., dne 12. 5. 2009 pod č. 438/2009...“ ;
- „...na určení, že vlastníkem části pozemku o výměře 8 m2 vymezené pod č. 1108/33 geometrickým plánem zpracovaným dne 6. 5. 2009 oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Petrem Vodňanským pod č. 3850-458/2008 a odsouhlaseným Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště Ú. n. L. dne 12. 5. 2009 pod č. 438/2009, je Statutární město Ústí nad Labem...“ ,
a dále uložil žalobci povinnost, aby nahradil žalovaným náklady řízení (žalovanému 1/ ve výši 32.670,- Kč a žalovanému 2/ ve výši 29.766,- Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokátů.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. října 2016, č. j. 12 Co 616/2015-209, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil a uložil žalobci povinnost, aby nahradil každému ze žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokátům.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání, které je však – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné jen zčásti.
K uplatněné dovolací argumentaci (z hlediska dovolacího důvodu a vymezených předpokladů přípustnosti dovolání) dovolací soud uvádí (v posloupnosti dovolatelem zformulovaných právních otázek a k nim se pojící dovolací argumentace) následující.
„1. Otázka právního zájmu žalobce na projednání určovací žaloby o neplatnosti majetkoprávního úkonu obce pro rozpor se zákonem, spočívající v nezveřejnění záměru prodat část pozemku.“
V řešení této právní otázky odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se nijak neodklonil od ustálené judikatury dovolacího soudu, přičemž dovolací soud ani nespatřuje důvod k tomu, aby tato právní otázka (jak je ustáleně řešena v níže zrekapitulované judikatuře) byla posouzena jinak, tj. aby v řešení této právní otázky byla věc postoupena (ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Pokud jde o judikaturu dovolacího soudu vztahující se k předmětné materii, lze kupř. odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1917/2014 (poznámka: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http:nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že „žaloba o určení ve smyslu §80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práce nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004). Lze-li (tedy) žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001).“
Obdobně se dovolací soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009: „Nejvyšší soud rovněž judikoval, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Jestliže však právní postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 (in www.nsoud.cz ).
Pokud neúspěšný zájemce o koupi obecního majetku zpochybňuje zákonnost (platnost) majetkoprávního úkonu obce, na jehož základě byl předmětný majetek převeden na jinou osobou (zájemce o koupi), a podanou žalobou míní odstranit (učiněným převodem pro něj nastanuvší) stav právní nejistoty, je třeba jím podanou žalobu posuzovat z hlediska toho, zda – bylo-li by jí vyhověno – by vskutku (objektivně) mohla taková soudní deklarace žalobcův stav právní nejistoty odstranit potud, že by žalobce mohl (opětovně) usilovat o koupi předmětného obecního majetku. V situaci, kdy majetkoprávní úkon obce, o jehož neplatnost prostřednictvím určovací žaloby žalobce usiluje, představuje smlouvu o převodu nemovitosti, jejímž předmětem byl (úplatný) převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, podle které byl již vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (přísl. katastrálním úřadem) povolen ve prospěch jiného osoby (zájemce), lze jen stěží uvažovat o tom, že může žalobci na takto zformulované žalobě (o neplatnost převodní smlouvy) svědčit naléhavý právní zájem. Určovací žaloby přece musí sloužit potřebám praktického života a být vhodným procesním prostředkem (nástrojem), jenž bude sloužit k minimalizaci dalších soudních sporů a nikoliv iniciovat další soudní spory. V tomto případě by se vyhověním žalobě na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti nic nezměnilo v poměrech žalobce, ani v poměrech žalované obce, ale ani v poměrech úspěšného zájemce o koupi, resp. nabyvatele nemovitostí podle žalobou napadené smlouvy. Uvedený rozsudek by se totiž nemohl stát podkladem k provedení zápisu (ve formě záznamu ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch obce a zakládal by tak (logicky) situaci přispívající k nezbytnému podání další určovací žaloby, tentokrát na určení, že obecní majetek, jenž byl předmět kupní smlouvy a kterou soud shledal neplatnou, resp. určil, že je neplatná, je ve vlastnictví žalované obce. Bez tohoto určení by objektivně žalobce, i kdyby se snad již měl stát úspěšným zájemcem o koupi tohoto obecního majetku (pokud by obec nereflektovala uvedenou právní realitu a rozhodla o prodeji tohoto majetku, který podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastní jiný právní subjekt, žalobci), nemohl dosáhnout jím sledovaného převodu vlastnického práva. Proto je při posuzování otázky naléhavého právního zájmu na podávání určovacích žalob, jež se týkají i obecního majetku, důležité, zda skutečně z praktické stránky mohou odstranit stav právní nejistoty žalující strany a mohou tak předejít případně dalším sporům či nikoliv. Platí proto v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, reflektující i dvoufázový princip nabývání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jinými slovy řečeno, zájemce o koupi nemovitého obecního majetku, který zpochybňuje majetkoprávní úkon obce, na jehož základě byl již povolen (ve prospěch nabyvatele) vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a kdy podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku přísl. obec není v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník tohoto majetku, nemá ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že uvedený majetkoprávní úkon (resp. smlouva o převodu nemovitosti) je neplatný (neplatná) .“
Jestliže v daném případě odvolací soud vycházel ze zjištění, že na základě žalobou napadené (části) převodní (kupní) smlouvy ze dne 18. prosince 2007, jež byla uzavřena mezi žalovanými a jejímž předmětem byl také převod (prodej) pozemku (o výměře 1 700 m2) v katastrálním území (dále též „k. ú.“) Ú. n. L. (tj. geometrickým plánem oddělená část pozemku z kmenového pozemku v témže k. ú. o původní výměře 1 774 m2) za kupní cenu ve výši 255.000,- Kč, byl již (ve prospěch žalovaného 2/ - nabyvatele, resp. kupujícího) povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak je očividné, že za této situace objektivně dovolateli nesvědčil (svědčit nemohl) naléhavý právní zájem na podání této určovací žaloby, neboť případná deklarace takové neplatnosti smlouvy by neměla žádný vliv na předmětný zápis v katastru nemovitostí (žalovaný 2/ by i přes takové určení byl v katastru nemovitostí nadále veden jako vlastník předmětného pozemku).
Dovolací soud pro úplnost poznamenává, že i kdyby vklad vlastnického práva podle této převodní smlouvy povolen nebyl, přesto by se vůči žalobci uplatnil stejný právní závěr o absenci jeho naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti tohoto právního úkonu ve smyslu §80 o. s. ř., jelikož v takovém případě by žaloba nesměřovala na neplatnost celé kupní smlouvy, nýbrž toliko na její (dovolatelem shora zformulovanou) část (tj. v rozsahu převodu části dotčeného pozemku o výměře 8 m2 dle zpracovaného geometrického plánu), ačkoliv projev vůle zastupitelstva žalovaného 1) se vztahoval k prodeji (celého) nově odděleného pozemku z původního kmenového pozemku, nikoliv in eventum k jeho části. Žalobci by tedy v takovém případě - chtěl-li by dosáhnout jím sledovaného záměru - nezbývalo, než se domáhat určení neplatnosti celé (nikoliv jen pouze její části) kupní smlouvy.
Na základě shora vyloženého je současně zřejmé, že dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11, je nepatřičný, neboť ve skutkových poměrech dané věci se v tomto nálezu vyložený právní názor neuplatní.
„2. Otázka, zda potřeba žalobce postavit najisto pravé vlastnictví nemovitostí jako titul pro pasivní legitimaci účastníka v již zahájeném sporu o zřízení věcného břemene k této nemovitosti, zakládá žalobci, který se věcného břemene domáhá, dostatečně naléhavý právní zájem k projednání žaloby na určení vlastnictví, i když nebyl účastníkem neplatného právního úkonu.“
Řešení této otázky je konzumováno negativní odpovědí na dovolatelem formulovanou právní otázku ad 1), neboť nesvědčil-li ve skutkových poměrech dané věci dovolateli naléhavý právní zájem na uvedených žalobách (z důvodů shora již vyložených), je již nadbytečné se zabývat touto právní otázkou, na jejímž řešení primárně rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
„3. Otázka, zda lze vést určovací spor o neplatnost převodu malé části nemovitosti, u kterého nastal důvod neplatnosti proto, že převod pouze této části nebyl zveřejněným záměrem obce, a u kterého pouze má žalobce právní vztah a právní zájem na určení; tzn., zda je možno, i v zájmu zachování právní jistoty účastníků a minimalizace zásahu, nežalovat neplatnost celé smlouvy, když převod větší části, jejíž prodej byl zveřejněným záměrem, lze považovat za platný a ve vztahu k této části žalobce žádný právní zájem nemá; tedy zda lze část kupní smlouvy pro řízení o určení neplatnosti právního úkonu a o určení vlastnictví oddělit ve smyslu ust. §41 obč. zák. č. 40/1964 Sb. s ohledem na záměr prodávajícího a předcházejícího schvalovací proces a §3 (2) písm. d) NOZ.“
Na tuto dovolací argumentaci bylo již reagováno v ad 1), nehledě k tomu, že u této otázky dovolatel označil hledisko přípustnosti dovolání s tím, že tato otázka „by měla být dovolacím soudem řešena jinak, než jak podal odvolací soud“ , což však neodpovídá řádnému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Přesto však je vhodné vyložit následující.
V listině označené jako kupní smlouva (uzavřené mezi žalovaným 1/ coby prodávajícím a žalovaným 2/ coby kupujícím) ze dne 18. prosince 2007 je obsažen prodej několika pozemků za jednotlivé kupní ceny těchto pozemků, přičemž ze skutkových zjištění odvolacího soudu (obou soudů), jimiž je dovolací soud v této věci vázán (i v rámci posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.), nevyplývá, že by projev vůle převádějícího statutárního města vůči žalovanému 2) (nabyvateli) byl učiněn jako prodej všech pozemků za celkovou kupní cenu, nýbrž jako prodej jednotlivých (ve smlouvě označených) pozemků za sjednané kupní ceny jednotlivých pozemků. Byl-li předmětem převodu též (jak je výslovně v čl. III. uvedené kupní smlouvy na č. l. 11) „pozemek (zahrada) o výměře 1 700 m2 se všemi součástmi a příslušenstvím, práva a povinnostmi, za dohodnutou kupní cenu ve výši 255.000,- Kč“ , pak přicházelo jedině v úvahu, aby dovolatel – měl-li za to, že tento právní úkon je postižen absolutní neplatností – se domáhal neplatnosti pouze a jen celého tohoto právního úkonu (smlouvy), nikoliv pouze její části ohledně prodeje předmětného pozemku (o což ve skutečnosti při formulaci žalobního petitu usiloval), neboť s ohledem na sjednanou kupní cenu za celý tento převáděný pozemek a ve smlouvě projevenou vůli smluvních stran, dovolatelem nastíněné úvahy o použitelnosti §41 obč. zák. jsou zjevně nedůvodné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 531/2014).
„4. Rozpor s ustálenou judikaturou, pokud jde o náhradu odměny advokáta za procesní zastupování žalovaného 1), který je statutárním městem, aniž by byla tvrzena a prokázána účelnost takto vynaložených nákladů.“
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely.
Jelikož se pro účely posouzení přípustnosti dovolání do výroků o nákladech řízení z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. částky náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím sčítají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016), lze – s přihlédnutím k tomu, jak bylo soudy v obou stupních rozhodnuto – dospět k závěru, že v této věci nelze dovodit nepřípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení prvoinstančního rozsudku v otázce náhrady nákladů řízení, soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil odkazem na jím aplikovaná ustanovení §142 odst. 1 a advokátního tarifu, aniž by se vůbec zabýval otázkou, kterou dovolatel nyní formuluje v této části dovolání v reflexi na judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu.
Ačkoliv žalobce ve svém odvolání též proti nákladovým výrokům rozsudku soudu prvního stupně argumentoval judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 2984/09), odvolací soud se touto argumentací nezabýval a své rozhodnutí v otázce potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení odůvodnil následovně:
„V souladu s plným procesním neúspěchem žalobce mu okresní soud podle §142 odst. 1 o. s. ř. správně uložil i povinnost nahradit každému ze žalovaných účelně vynaložené náklady řízení, mezi něž náleží odměna právního zástupce z řad advokátů a jeho náhrady dle advokátního tarifu, jejichž výši okresní soud také správně určil, Odvolací soud přitom ve věci neshledal naplnění předpokladů pro částečné či úplné odnětí práva žalovaných na náhradu nákladů řízení (§150 o. s. ř.), neboť to byl žalobce, kdo vyvolal předmětný spor, přičemž k tíži žalovaných nelze klást nesprávnou volbu žalobních nároků ze strany žalobce. Jde-li o prvého žalovaného a jeho zastoupení advokátem, pak má odvolací soud za to, že povaha uplatněných nároků významně překračuje problematiku běžného výkonu státní správy, jakož i náplně územní samosprávy, tudíž nelze žalovanému vytýkat sjednání právního zastoupení advokátem jako osobou práva znalou.“
Bylo již zmíněno, že odvolací soud na argumentaci žalobce v jeho odvolání (stran učiněného odkazu na zmíněný nález Ústavního soudu) nijak nereagoval, což je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15).
Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).
Uvedené požadavky lze přiměřeně vztáhnout i na odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 1984/2016, nebo ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5801/2016).
Jestliže odvolací soud se s uvedenou právní argumentací žalobce v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, je jeho rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení nesouladné (a také nepřezkoumatelné) s vyloženou judikaturou (nejen) dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se již dříve věnoval otázce přiznání náhrady nákladů řízení účastníkům, kteří jsou statutárními městy. Např. v usnesení ze dne 7. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015 vyložil, že: „se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013)… Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).“
Odvolací soud se v judikovaném směru otázkou účelnosti vynaložených nákladů řízení u žalovaného 1) prakticky nezabýval, pouze velmi stručně uvedl, že „povaha uplatněných nároků významně překračuje problematiku běžného výkonu státní správy, jakož i náplně územní samosprávy.“ Z rozhodnutí odvolacího soudu však není zřejmé, v čem konkrétně je spatřován obecně tvrzený přesah dané problematiky, když žalobce se domáhal určení neplatnosti části zmíněné kupní smlouvy a současně určení vlastnického práva žalovaného 1) k vymezené části předmětného pozemku, tedy svými uplatněnými požadavky a žalobními tvrzeními osciloval kolem problematiky týkající se nakládání s nemovitým obecním majetkem. Absence posouzení právně rozhodných kritérií, vymezených připomenutou judikaturou, přirozeně nemůže být napravována (formou měnícího rozhodnutí) v dovolacím řízení, a proto nezbývá, než uzavřít, že v této části je dovolání opodstatněné.
„5. Existence důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které byla na místě moderace náhrady nákladů řízení, přičemž žalovanému 2 tuto náhradu přiznaly ve výši mnohonásobně překračující hodnotu sporu a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu se vůbec nezabývaly otázkou proporcionality a dalšími námitkami žalobcem tvrzenými, a zřejmě se i odchýlily od názoru na způsob výpočtu nákladového výroku.“
Z obsahu procesního spisu nelze nepostřehnout, že žalobce ve svém odvolání (na str. 3) proti rozsudku soudu prvního stupně rovněž vyložil argumentaci, z níž dovozoval naplnění podmínek pro moderaci odvoláním napadeného nákladového výroku ve vztahu k žalovanému 2), avšak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na tuto argumentaci nijak nereagoval, což je v rozporu s již shora (ad 4/) připomenutou judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu. Za této procesní situace proto Nejvyššímu soudu nezbývá, než konstatovat, že i v této části je dovolání žalobce důvodné.
„6. Nedostatečné vypořádání se s dokazovanými tvrzeními, resp. námitkami žalobce, nesprávné právní posouzení provedených důkazů co do významu zákonných požadavků na formu veřejnoprávního jednání samosprávné korporace, podmiňující platnost soukromoprávního úkonu.“
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání v otázkách ad 1) až 3), k nimž se vztahuje dovolací argumentace ad 6), je zjevné, že na podkladě takto vymezené přípustnosti dovolání nebylo možné shledat dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř., nehledě na okolnost, že argumentace dovolatele směřuje především na skutkový stav věci, který však dovolacímu soudu nepřísluší revidovat.
Nejvyšší soud proto rozhodl shora uvedeným výrokem, jímž ve vymezeném rozsahu napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a v tomto rozsahu jej podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení, jinak dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu