ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1172.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1172/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. V. R. , zastoupeného Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jeseniova 1169/51, proti žalované Treinvest s.r.o. , se sídlem v Teplicích, Krupská 33/20, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 25403087, zastoupené JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, o zaplacení 11 082 169 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 89/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. 4 Cmo 241/2015-241, ve znění usnesení ze dne 30. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 241/2015-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 59 338 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Sequense.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2015, č. j. 20 Cm 89/2012-201, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobce jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem byla v souladu s §536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“), uzavřena smlouva o dílo. Podle jeho posouzení sice nelze vyloučit, že se smluvní strany dohodly na rozšíření původně dohodnutého rozsahu díla, nicméně se tak nestalo písemnou formou, kterou smlouva vyžadovala pro její případné změny. Ke změně smlouvy o dílo tak nedošlo a nelze aplikovat §549 obch. zák. Za situace, kdy se žalobcem tvrzené vícepráce týkaly téhož díla, resp. spjatého s původním dílem a nikoli díla jiného, nelze nárok žalobce na jejich zaplacení posuzovat ani z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Je tomu tak proto, že v takovém případě nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací. Nadto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani v případě písemné změny smlouvy o rozšíření díla. K tomuto posouzení dospěl na základě zjištění, že cena za vícepráce by mohla být – v souladu se smluvními podmínkami – fakturována až v rámci vystavení poslední faktury, tedy po právní moci kolaudačního rozhodnutí nově budovaných objektů. Vzhledem k tomu, že se zhotovováním stavby se vůbec nezapočalo, tak žalobci právo fakturovat požadované vícepráce dosud nevzniklo.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jednak hmotněprávní otázky (otázky platnosti ústní dohody o změně smlouvy o dílo v situaci, kdy ve smlouvě byla ujednána pro její případné změny písemná forma), která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a rovněž i procesněprávní otázky (otázky neprovedení důkazů navržených žalobcem k prokázání obsahu ústní dohody o změně smlouvy), při jejímž posuzování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že svým závěrem o neplatnosti ústní dohody smluvních stran ohledně provedení víceprací právně pochybil, když na podporu opačného názoru argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, podle něhož může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, má nedodržení písemné formy za následek jen relativní (nikoli absolutní) neplatnost příslušného právního úkonu. V této souvislosti akcentuje, že v řízení tvrdil a prokazoval ústní dohodu smluvních stran ohledně provedení dalších prací (víceprací) a že žalovaná námitku relativní neplatnosti takové dohody nevznesla. Navíc podle žalobce z provedeného dokazování vyplynulo, že to byla právě žalovaná, která bráněním se podpisu písemného dodatku ke smlouvě způsobila, že původně sjednaná písemná forma pro změny smlouvy o dílo nebyla dodržena. Dále zdůrazňuje, že zákon písemnou formu pro smlouvy o dílo, resp. jejich dodatky nevyžaduje. Pokud pak odvolací soud připustil možnost existence ústní dohody o změně původní smlouvy o dílo, měl podle dovolatele zjišťovat obsah této dohody; odvolací soud však takto nepostupoval a jeho návrh na provedení důkazů zamítl.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání ho označuje za nepřípustné, neboť podle jejího přesvědčení se odvolací soud při vyřešení otázky jak hmotného, tak i procesního práva od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Míní, že dovolatel ve své argumentaci zcela pomíjí skutkový stav věci, který vyplynul z provedeného dokazování. Žalovaná reaguje na jednotlivé dovolací námitky, přičemž zastává a obhajuje názor, že nedošlo ke změně smlouvy o dílo ani ústní formou. Jako zcela nepřípadnou a absurdní označuje výtku dovolatele, že nevznesla námitku relativní neplatnosti dohody o změně smlouvy o dílo v situaci, kdy nikdy netvrdila ani nepřisvědčila tvrzení žalobce, že by s jeho právním předchůdcem uzavřela dohodu o změně rozsahu původně dohodnutého díla a o posunutí termínu splatnosti odměny.
Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost, příp. ho zamítnout pro nedůvodnost s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, či jeho usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 649/2005, a ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 1172/2005, jež jsou – stejně jako dále jeho uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, a dále například důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv.
V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, založeno na dvou důvodech. Prvním důvodem je nedostatek písemné formy sjednané ve smlouvě o dílo pro její případnou změnu a na to navazující nemožnost aplikace §549 obch. zák. Druhým důvodem je závěr odvolacího soudu o tom, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani v případě písemné změny smlouvy o dílo na jeho rozšíření, neboť právo fakturovat požadované vícepráce žalobci dosud nevzniklo.
Přestože každý z obou uvedených důvodů by samostatně obstál jako důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatel druhý z popsaných důvodů nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotevírá. Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání dovoláním otevřených otázek (vztahujících se k prvnímu důvodu odvolacího soudu pro zamítnutí žaloby, založenému na nedostatku písemné formy pro změnu smlouvy o dílo), neboť jejich věcný přezkum výsledek sporu ovlivnit nemůže, je-li tu – i kdyby závěr o nedostatku písemné změny smlouvy na rozšíření díla nebyl správný – ještě druhý samostatný důvod pro vydání napadeného rozhodnutí (proto, že nebyl dovoláním napaden), a dovolání je nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, tedy i v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Dovolání v této části postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Přípustností dovolání v jeho zbývající části se tak nelze vůbec zabývat. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 7. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu