ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1210.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1210/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. S. , se sídlem v Pile 182, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 73673366, zastoupeného JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3, proti žalované Sinks s.r.o. , se sídlem v Sokolově, Stará Ovčárna 2174, PSČ 356 01, identifikační číslo osoby 26393042, zastoupené Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, o zaplacení 38 478 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 EC 707/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2016, č. j. 25 Co 312/2016-269, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2016, č. j. 25 Co 312/2016-269, ve výrocích pod body II. a III. se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou po žalované zaplacení 38 478 Kč s příslušenstvím jako dlužné odměny za zprostředkování obchodů.
Okresní soud v Sokolově (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 12. 10. 2012, č. j. 20 EC 707/2010-97, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2013, č. j. 25 Co 134/2013-118, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 15. 4. 2016, č. j. 20 EC 707/2010-234, zamítl žalobu a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení ve výši 108 633,53 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byť žalobci vzniklo formálně právo na požadovanou odměnu, nelze mu nárok přiznat, neboť výkon jeho práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto podle §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“) nepožívá právní ochrany.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé jako věcně správný, byť tak učinil z jiných důvodů než soud prvního stupně (výrok pod bodem I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.), a dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 15 891,20 Kč (výrok pod bodem III.). Podle posouzení odvolacího soudu nešlo mezi účastníky o nepojmenovanou smlouvu podle §269 odst. 2 obch. zák., jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž o smlouvu o obchodním zastoupení, která je však neplatná pro nedodržení obligatorní písemné formy. S odkazem na §455 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (účinného do 31. 12. 2013), nelze podle odvolacího soudu přiznat žalobci nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení.
Ohledně nákladů za řízení před soudem prvního stupně považoval odvolací soud za nepochybné, že žalovaná – jako procesně úspěšná účastnice v řízení – by měla právo na jejich náhradu podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle jeho názoru jsou však v souzené věci naplněny podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. o nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele, jelikož okolnosti vzájemného vztahu účastníků použití této právní normy odůvodňují. K tomuto závěru dospěl podle odůvodnění rozhodnutí na základě úvahy, že by bylo nepřiměřeně tvrdé uložit žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení v situaci, kdy příčina zamítnutí žaloby tkvěla nejen v konání, resp. nekonání žalobce, nýbrž i v konání či nekonání žalované, pro niž žalobce plnil. Oba účastníci řízení jsou podnikatelé, u nichž se předpokládá jistá odbornost a podnikatelská zdatnost, přičemž nedostatek obezřetnosti založit platný závazkový vztah nemůže jít jen k tíži jednoho z účastníků tohoto vztahu.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku pod bodem II. napadla žalovaná obsáhlým dovoláním. V souvislosti s přípustností dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na jejichž konkrétní rozhodnutí poukazuje. Podle dovolatelky jde o tyto otázky:
- zda lze vůči procesně zcela úspěšnému účastníkovi aplikovat §150 o. s. ř. bez toho, že by odvolací soud předtím účastníky řízení poučil o možné aplikaci moderačního práva podle této právní normy,
- zda lze vůči procesně zcela úspěšnému účastníkovi aplikovat §150 o. s. ř. jen na základě argumentace, že nedostatek obezřetnosti založit platný závazkový vztah nemůže jít jen k tíži jednoho z účastníků tohoto vztahu,
- zda lze vůči procesně zcela úspěšnému účastníkovi aplikovat §150 o. s. ř. bez toho, že by odvolací soud zohlednil všechny významné skutečnosti, a
- zda byly v souzené věci splněny materiální podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., tj. zda okolnosti sporu mohou obstát jako důvody hodné zvláštního zřetele.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud právně pochybil, aplikoval-li při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky §150 o. s. ř., neboť podle jejího názoru nebyly důvody hodné zvláštního zřetele naplněny. Vytýká mu, že nepostupoval v souladu s právními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z nichž cituje na podporu tvrzeného pochybení. Podle mínění dovolatelky odvolací soud nijak nevysvětlil, v čem spatřoval výjimečnost okolností, na nichž založil aplikaci předmětné právní normy, a proč je považoval za důvody zvláštního zřetele. Rovněž ji nepoučil o možné aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. a neposkytl jí tak prostor k tomu, aby se mohla k eventuálnímu použití tohoto ustanovení vyjádřit. Akcentuje, že v případě §150 o. s. ř. jde o výjimečný právní institut, k jehož aplikaci je nutno přistupovat velmi restriktivně. Míní, že odvolací soud v rozporu s ustálenou soudní judikaturou také nezohlednil významné skutečnosti, které podrobně v dovolání popisuje. Podle dovolatelky je třeba přihlížet mimo jiné i k chování účastníků před zahájením sporu a rovněž tak k důvodům na straně žalobce, pro které nedošlo k mimosoudnímu vyřízení věci. Uvádí, že spor byl zapříčiněn především chováním žalobce, který se dopustil zásadního porušení smlouvy (sjednaného principu exkluzivity) a že ho dovolatelka upozorňovala na nedůvodnost jeho nároku. Neúspěšné byly i opakované snahy dovolatelky o soudní smír. Tvrdí, že odvolací soud svým rozhodnutím zasáhl do jejich ústavně zaručených práv, a to nejen do práva na spravedlivý (řádný) proces, ale ve svém důsledku též do ústavně zaručeného vlastnického práva.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadeném druhém bodu výroku tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 183 049 Kč, příp. že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a současně uloží žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal splnění podmínek pro změnu napadeného rozsudku, předkládá návrh, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o nákladech řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání s námitkami žalované nesouhlasí a odmítá je. Byť byla jeho žaloba zamítnuta, nelze tento výsledek sporu pokládat jednoznačně za jeho neúspěch, dospěl-li odvolací soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy mezi účastníky až v závěru soudního řízení po šesti letech, když absolutní neplatnost zavinily obě strany, a to zvláště za stavu, kdy jsou obě v postavení podnikatelů. Podle žalobce je tak neúspěch v této věci formální skutečností a bylo by podle jeho mínění nepřiměřenou tvrdostí, pokud by žalované soud náhradu nákladů přiznal. Proto se domnívá, že aplikace §150 o. s. ř. byla zcela na místě a z tohoto důvodu navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Stejně jako dovolatelka se však žalobce domnívá, že odvolací soud opomněl účastníky řízení poučit o záměru aplikovat §150 o. s. ř. a dát jim možnost se k němu vyjádřit. V případě tohoto pochybení jde však o procesní vadu, která není důvodem dovolání ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při výkladu a aplikaci §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ustanovení §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, jež je – stejně jako všechna další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (na jeho nález ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, uveřejněný pod číslem 4/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) vyložil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem vyjádřeným v komentářové literatuře (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005), podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž dále vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
K aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil základní limity. Ve svých rozhodnutích zaujal stanovisko, že §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (srov. například již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). Úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, uveřejněný na webových stránkách Ústavního soudu ) . Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o svévolný postup, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, uveřejněný pod číslem 48/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rovněž vysvětlil, že z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, uveřejněný pod číslem 26/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, uveřejněný pod číslem 181/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Shora uvedenými závěry, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil i v celé řadě dalších svých rozhodnutí, včetně těch, jimiž argumentuje dovolatelka (srov. například usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014), a zejména též v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněném pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí – v souzené věci neřídil, založil-li aplikaci §150 o. s. ř. na úvaze, že nedostatek obezřetnosti založit platný závazkový vztah, kterou by měli mít oba účastníci řízení jako podnikatelé, nemůže jít jen k tíži jednoho z účastníků tohoto vztahu. Závěr o neplatnosti smlouvy mezi účastníky (v předmětném sporu pro nedostatek písemné formy), resp. skutečnost, jakou měrou se která strana smlouvy na neplatnosti smlouvy podílela, nelze považovat za okolnost zvláštního zřetele, pro kterou by se ve smyslu §150 o. s. ř. mohlo jevit nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Jako nedůvodné však dovolací soud posoudil námitky dovolatelky, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky nezohlednil, že jejich konkrétní výše byla způsobena délkou soudního řízení, což nemůže jít k její tíži, a že soudní řízení nevyvolala. Délka řízení aplikaci §150 o. s. ř. odůvodnit nemůže (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 591/2015). Jak již Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014, délka řízení by mohla být vadou zakládající pochybení soudů, ale není důvodu, aby důsledky pochybení dolehly toliko na jednoho z účastníků a druhý účastník aby z ní naopak profitoval. S důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. nelze rovněž zaměňovat případnou skutečnost, že žalovaná svým chováním nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, když na takový případ pamatuje §143 o. s. ř. (srov. shodně stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1988, sp. zn. Cpj 40/88, uveřejněné pod číslem 23/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správné a předpoklady pro jeho změnu podle §243d písm. b) o. s. ř. ve věci splněny nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. v měnícím výroku pod bodem II., jakož i v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem III. (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), zrušil a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu