ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1224.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1224/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně trivium earnings value P1 v. o. s. , se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Záhřebská 577/33, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 02660121, zastoupené JUDr. Janem Kotíkem, advokátem, se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, proti žalované SPITIKO a. s. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Vinohradská 1128/47, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28257928, zastoupené JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504/54, o zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soud pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 74/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, č. j. 70 Co 381/2016-238, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, veřejnosti k nahlédnutí na http://www.usoud.cz , či tamtéž dostupné usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu).
Tomuto požadavku dovolatelka přes poučení dané jí v napadeném rozhodnutí nedostála a na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání zcela rezignovala. I tam, kde v rámci zpochybnění správnosti procesního postupu odvolacího soudu argumentuje, že se „zásadním způsobem vymyká z ustálené dosavadní právní praxe“ či že je nutno jej považovat za „zcela vybočující z dosavadní ustálené právní praxe“, což by odpovídalo nepřesnému označení jednoho ze zákonem vymezených předpokladů přípustnosti dovolání, nikterak neoznačuje judikatorní závěry dovolacího soudu, od nichž se odvolací soud dle jejího mínění odchýlil. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například již shora citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a dále např. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4125/2016, a ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4400/2016).
Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. 7. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu