ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.162.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 162/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně VIA ALTA a. s. , se sídlem v Třebíči, Okružní 963/5, identifikační číslo osoby 26906741, zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, proti žalované České republice - Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1278/25, identifikační číslo osoby 72496991, krajské pobočce v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Klavíkova 1570/7, o zaplacení částky 309 272,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 230/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2016, č. j. 22 Co 1070/2016-329, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 21. 3. 2016, č. j. 15 C 230/2014-293, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu o zaplacení částky 309 272,37 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že odvolací soud se „při řešení otázky odchýlil od dosud praktikovaného názoru a tedy ustálené praxe vyšších a tedy i dovolacího soudu“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se při řešení otázky dodržování smluvních podmínek žalobkyní a uplatnění sankcí za jejich údajné nedodržení v podobě krácení dohodnuté ceny ze strany žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4303/2014, který je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v nezohlednění praxe, kterou strany mezi sebou zavedly podle ustanovení §266 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). V dovolatelkou citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyslovil k pravidlům pro výklad projevu vůle. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud neměl pochybnosti o obsahu smlouvy o realizaci veřejné zakázky „Máme na to v Jihočeském kraji“, jejím výkladem podle ustanovení §266 obch. zák. se nezabýval a stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího správního soudu (nesprávně uvádí, že jde o rozhodnutí „Nejvyššího soudu“) ze dne 30. 4. 2014, č. j. 4 Ads 109/2013-28, in www.nssoud.cz , pak toto rozhodnutí není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozhodnutí dovolatelkou předloženou otázkou nezabýval.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, žalobkyně staví svou dovolací argumentaci na polemice se skutkovými závěry o její komunikaci s klienty a o důvodech absencí klientů na rekvalifikačních kurzech, a namítá, že žalovaná neprokázala „údajně špatné výkaznictví prováděné komunikace“. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2014 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí i údaj, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 7. 6. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu