ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.176.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 176/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně JUDr. Jiřiny Lužové , se sídlem v Praze – Starém Městě, Dušní 866/22, jako insolvenční správkyně dlužníka R. R., zastoupené JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Máchova 838/18, PSČ 120 00, proti žalované THESEA CZ a.s. , se sídlem v Praze 4 – Hájích, Arkalycká 877, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 27456307, zastoupené JUDr. Janem Bělohradským, advokátem se sídlem v Praze 6 – Bubenči, náměstí Interbrigády 949/3, o zaplacení 1 760 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 36/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j. 3 Cmo 286/2015-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18 924,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, jež v souzené věci není přípustné podle §238a o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Dovolatelka oproti tomu, co zákon výslovně ukládá a ustálená judikatura Nejvyššího soudu zdůrazňuje, v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V otázce dovolání se spokojuje s pouhou citací ustanovení §237 o. s. ř.; to za splnění požadavku zakotveného v §241a odst. 2 o. s. ř. považovat nelze.
Údajem, jenž snad lze z hlediska věcného (obsahového) vztáhnout k §237 o. s. ř., je argument, že „ve sporu se vyskytla otázka zásadního právního významu, se kterou se odvolací soud uspokojivě nevypořádal, přitom se jedná o otázku rozhodovanou odvolacím a dovolacím soudem rozdílně, a v tomto případě rovněž rozhodnutou odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem“. Z dovolání je patrno, že má jít o otázku výkladu smlouvy o zprostředkování, a skutečnost, že se jedná o otázku rozhodovanou odvolacím a dovolacím soudem rozdílně, má vyplývat z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3042/2008 (jde o rozhodnutí ze dne 19. 1. 2009).
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamná argumentace zásadním právním významem. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tím spíše je ve vztahu k přípustnosti dovolání bezcenná argumentace rozporem řešení právní otázky s hmotným právem, které jako typický důvod zásadního významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce uváděl občanský soudní řád v ustanovení §237 odst. 3 ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Tvrzení, že se jedná o otázku rozhodovanou odvolacím a dovolacím soudem rozdílně, by mohlo významově odpovídat předpokladu přípustnosti spočívajícímu v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Argument, podle kterého odvolací soud posoudil dovolatelem vytčenou otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. R 4/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tento požadavek lze mít v souzené věci z hlediska formálního za splněný odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3042/2008. K závěru o přípustnosti dovolání však tento odkaz vést nemůže, neboť jde o odkaz nepřípadný. V uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu zabýval předpoklady, za nichž lze právní úkon posoudit jako neurčitý a tudíž jako neplatný podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Na řešení otázky určitosti předmětné zprostředkovatelské smlouvy však napadené rozhodnutí nespočívá; odvolací soud se určitostí smlouvy výslovně nezabýval, neboť si zjevně smlouvu vyhodnotil jako dostatečně určitou a ani dovolatelka určitost smlouvy nezpochybnila.
Především však odvolací soud nezaložil své rozhodnutí toliko na závěru, proti jehož správnosti dovolatelka prostřednictvím otevřené otázky výkladu smlouvy o zprostředkování brojí a podle něhož ze smlouvy vyplývá, že zprostředkovatel byl povinen pouze obstarat pro dovolatelku příležitost uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem, tuto svou povinnost splnil a nárok na provizi mu vznikl již obstaráním této příležitosti ve smyslu §645 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“). Na základě skutkových závěrů, podle nichž příčinou, proč k uzavření smlouvy nakonec nedošlo, byly rozpory uvnitř žalované obchodní společnosti (dovolatelky), a smlouva tak nebyla uzavřena z důvodů na její straně, odvolací soud dovodil, že je třeba aplikovat ustanovení §646 věty první obch. zák., podle něhož tam, kde podle smlouvy vzniká zprostředkovateli nárok na provizi teprve splněním závazku třetí osoby ze zprostředkovávané smlouvy, vzniká zprostředkovateli tento nárok rovněž v případě, kdy závazek třetí osoby vůči zájemci zanikl nebo splnění závazku třetí osoby se oddálilo z důvodů, za něž odpovídá zájemce .
Správnost tohoto právního posouzení dovolatelka nezpochybnila, natož pak způsobem, jenž by mohl založit závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Ve své dovolací argumentaci se omezuje na zpochybnění správnosti zjištěného skutkového stavu, na němž je toto právní posouzení odvolacího soudu založeno, a předkládá vlastní verzi příčin, pro něž k uzavření smlouvy nakonec nepřistoupila. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Spočívá-li pak rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu (tak jak tomu i v souzené věci), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (závěrů odvolacího soudu) za tohoto stavu správnost rozhodnutí ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Z důvodu již vysvětleného nemůže přivodit závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. ani argument, podle něhož „dalším momentem zásadního právního významu je nesprávné posouzení zjevně nepřiměřené výše zprostředkovatelské odměny …. přiznání takového nároku je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a neměl by požívat právní ochrany“.
V části, v níž výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení, dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušném rozsahu, neboť v důsledku absence předepsaných náležitostí nelze posoudit ani přípustnost dovolání v dotčené části, ani jeho důvodnost (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, dílem jako nepřípustné, dílem pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. 7. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu