ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2424.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2424/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně DETRANGE Stock a.s. , se sídlem v Praze 1, Petrská 1426/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24142824, zastoupené Mgr. Michalem Hanšpachem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, proti žalované NLB Factoring, a.s. "v likvidaci" , se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 47677881, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, o úrok z prodlení ve výši 4 516 534,25 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 118 C 92/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2017, č. j. 8 Co 621/2016-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 32 186 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Michala Hanšpacha.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2016, č. j. 118 C 92/2015-78, ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 4 491 424,60 Kč a výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Z obsahu dovolání lze dovodit, že směřuje toliko proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 4 491 424,60 Kč.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť pouze citovala znění §237 o. s. ř. a uvedla souhrnně předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, aniž některý z těchto souhrnně uvedených předpokladů přípustnosti dovolání přiřadila k jí formulovaným právním otázkám. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby dovolání netrpělo shora uvedenými nedostatky, nebylo by přípustné, neboť dovolatelkou vymezené otázky týkající se platnosti ujednání o smluvní pokutě a výkladu právního úkonu řešil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na niž v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal a o niž opřel své právní závěry. Nadto je třeba dovolatelce vytknout, že v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání neuvedla žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl dovolací soud odchýlit či od níž se měl při svém rozhodování odchýlit odvolací soud, přičemž ve své argumentaci naprosto pominula, že podle §35 odst. 2 občanského zákoníku projev vůle nelze vykládat v rozporu s jazykovým projevem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 928/2005).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. srpna 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu