ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2702.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2702/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Immobiliére Building S.A. , se sídlem Route d´Arlon 105, L-8009, Strassen, Lucemburk, Lucemburské velkovévodství, reg. číslo B 36484, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalovanému Ing. arch. Z. Š. , se sídlem v Táboře, Klokotská 104/11, PSČ 390 01, identifikační číslo osoby 10319107, zastoupenému JUDr. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha 1807/14, o zaplacení 103 617,59 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1040/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2017, č. j. 8 Cmo 265/2016-571, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 19. 10. 2016, č. j. 13 Cm 1040/2012-536, ve znění usnesení ze dne 12. 12. 2016, č. j. 13 Cm 1040/2012-560, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích vyhověl podle §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) návrhu žalobkyně, aby do řízení na její místo vstoupila obchodní společnost UGIB INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem v Kladně, Ivana Olbrachta 90, identifikační číslo osoby 28513991. Jeho přípustnost opírá o §237 o. s. ř. ve spojení s §238a o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které mají být posouzeny jinak a také proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle vyjádření dovolatele jde o následující dvě právní otázky. Zda je soud oprávněn zamítnout návrh žalobce podle §107a o. s. ř., pokud tento žalobce jedná v úmyslu zneužít tento procesní institut tím, že postoupí svou pohledávku na tzv. „prázdnou schránku“, a dále zda je soud v řízení o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. povinen provádět dokazování v takovém rozsahu, aby měl žalovaný možnost prokázat úmysl žalobce zneužít tento právní institut, případně zda je soud povinen o provedení navržených důkazů rozhodnout. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Po zrekapitulování průběhu odvolacího řízení dovolatel vyjadřuje přesvědčení o tom, že měl být návrh žalobkyně za aplikace §2 o. s. ř. zamítnut, když z jím tvrzených skutečností a navržených důkazů vyplývá, že cílem jejího návrhu na vydání rozhodnutí podle 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se jeho možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči ní nedobytnou. Kromě toho dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že nepostupovaly procesně správně, neprovedly-li jím navržené důkazy a dokonce ani o takovém návrhu nerozhodly. V případě řešení otázky procesního nástupnictví dovolatel poukazuje příkladmo na rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněným pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2012“).
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřila společnost UGIB INTERNATIONAL s.r.o., o jejímž vstupu do řízení bylo rozhodnuto. Dovolání označuje za nepřípustné jak podle §237 o. s. ř., tak i podle §238a o. s. ř. Podle jejího přesvědčení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, včetně dovolatelem odkazovaného R 46/2012 nijak neodchýlil. Současně upozorňuje na to, že u druhé předestřené otázky dovolatel neuvádí, v čem by bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Kromě toho míní, že na vyřešení druhé otázky napadené usnesení nezávisí. Dále oponuje argumentaci, na které dovolatel zakládá svůj názor o účelovosti postoupení pohledávky. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál v případě druhé formulované otázky stran postupu soudu při provádění dokazování, neboť na žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž by byl postup odvolacího soudu v otázce dokazování v řízení o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. v rozporu, neodkázal.
Přípustnost dovolání však nemohla založit ani dovolatelem formulovaná otázka procesního nástupnictví, neboť při jejím řešení se odvolací soud, který se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž odkázal v odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně a potažmo i odvolací soud (srov. například již cit. R 46/2012, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, a ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015, jež jsou – stejně jako dále uvedená rozhodnutí – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), neodchýlil (dále srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3222/2010, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 413/2012, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3126/2013, a ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014), přičemž soudy obou stupňů respektovaly i právní názor Ústavního soudu, obsažený v jeho nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, uveřejněném pod číslem 30/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Podle shora uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím §2 o. s. ř., podle kterého v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. Takový postup je namístě například tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze uzavřít, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou (jak tvrdí v posuzované věci i dovolatel). Prostá obava, že případná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedla k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v §107a odst. 2 o. s. ř. tak přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy.
Odvolací soud (a rovněž tak soud prvního stupně) judikaturu Nejvyššího soudu respektoval. Nespokojil se totiž s tím, že jsou formálně doloženy předpoklady pro vyhovění návrhu žalobkyně podle §107a o. s. ř., a plně v souladu s již ustálenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu se k námitce žalovaného detailně zabýval posouzením, zda návrh žalobkyně podle §107a o. s. ř. není zneužitím procesní úpravy a zda by tedy neměl být zamítnut (s odkazem na §2 o. s. ř.), když v odůvodnění rozhodnutí rozebral argumentaci žalovaného o tvrzeném zneužití procesního nástupnictví, které má podle jeho názoru spočívat ve snaze žalobkyně přivodit nedobytnost jeho možné pohledávky na náhradu nákladů řízení.
Pokud pak měl dovolatel v úmyslu uplatnit poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, patrně přehlédl, že takto formulovaný předpoklad přípustnosti míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Za situace, kdy oproti očekávání dovolatele nepřichází v úvahu ani aplikace §238a o. s. ř., který upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu [o něž v předmětné věci nejde, neboť rozhodnutí o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a) bylo vydáno v průběhu řízení před soudem prvního stupně, nikoli v průběhu řízení odvolacího], Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle §237 o. s. ř., a proto, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu