ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2857.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2857/2017-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. P. , se sídlem v Praze, zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Mikovcova 476/10, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 3 600 573,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 40/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 16/2016-177, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, a k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb. , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“, a usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a jež jsou veřejnosti k nahlédnutí na http://www.usoud.cz ).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál. Ač zastoupen advokátem a přes správné poučení, dané mu v napadeném rozhodnutí odvolacím soudem, na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání zcela rezignoval, přičemž zjevně vycházel z předpokladu, postrádajícího oporu v platných procesních předpisech, že přípustnost dovolání založil odvolací soud v poučení o opravných prostředcích, čímž projevil pochybnost o svém rozhodnutí. Dovolatel zřejmě přehlédl, že se založením přípustnosti dovolání rozhodnutím odvolacího soudu občanský soudní řád počítal toliko ve znění účinném do 31. 12. 2000. Ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 taxativně stanoví předpoklady přípustnosti dovolání a jiným způsobem přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení založit nelze (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4598/2017).
Argumentaci, která by splňovala kriteria stanovená v §237 o. s. ř., nelze nalézt ani v rámci vymezení důvodu dovolání.
Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, a ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017). Tam, kde v rámci zpochybnění správnosti právního posouzení a procesního postupu odvolacího soudu dovolatel tomuto soudu vytýká, že „se nezabýval správnými judikáty NS ČR“, že „napadené rozhodnutí se ocitá mimo judikát NS ČR“, že odvolací soud zcela rezignoval „na …. judikáty NS ČR i na nálezy ÚS ČR“, že napadené usnesení „jde contra legem na věc se vztahujících ale také proti judikátům NSČR…“ a je „z pohledu zákona i z pohledu judikátů a nálezů a provedeného dokazování poněkud velmi se vymykající a odtud i velmi překvapivé….“, nebo že „odtud jsou důvody v napadeném usnesení odvolacího soudu naprosto liché a nemají oporu ani v zákoně, ale ani v judikátech, ani v nálezech a naopak, jsou v rozporu se vším předchozím“ a že „podmínky, které vyslovuje jako návrh pro postup soudu I. stupně jsou poněkud obtížně uchopitelné a jsou v rozporu jak se zákonem, tak s provedeným dokazováním, tak s judikáty, tak s nálezy i se základními ústavními zákony“, což by snad mohlo z hlediska obsahového odpovídat prvnímu ze zákonem vymezených předpokladů přípustnosti dovolání, však v rozporu s požadavkem ustálené judikatury Nejvyššího soudu neformuloval otázku hmotného nebo procesního práva v intencích §237 o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, a neoznačil příslušné judikatorní závěry.
Argument, podle něhož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016, ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2217/2016, či ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4000/2016).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani argumentace dovolatele, že zatímco soud prvního stupně správně, v souladu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 407/2005 (jde o rozsudek ze dne 13. 6. 2017) a sp. zn. 32 Odo 659/2005 (ze dne 12. 7. 2006), dovodil absolutní neplatnost konkurenční doložky a ujednání o smluvní pokutě za její porušení, neboť nebyl splněn požadavek, aby konkurenční doložka byla spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená pro obě strany v souladu s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, odvolací soud zřejmě přehlédl fakt, že konkurenční doložka postrádá dobu, po kterou by se měla uplatňovat, i jakoukoliv kompenzaci ze strany žalované, a naopak obsahuje nepřiměřené sankce za její porušení, neplatnosti konkurenční doložky si zřejmě nepovšiml a s pečlivým a velmi obsáhlým odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně se nijak nevypořádal. Dovolatel tu zřejmé přehlédl, že soud prvního stupně shledal ujednání o smluvní pokutě neplatné pro neurčitost podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), tedy ze zcela jiných důvodů, než které dovolatel prosazuje, a že kasační rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že právní posouzení soudu prvního stupně stran neplatnosti uvedeného ujednání pro neurčitost neobstojí pro nerespektování zákonem stanovených výkladových pravidel.
Totéž platí o námitce, že odvolací soud „zřejmě opomněl i rozsudky NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4393/2015, kde NS ČR navazuje na svůj rozsudek sp. zn. 525/2004 ze dne 12. 8. 2004“ (patrně má jít o rozsudek sp. zn. 21 Cdo 525/2004), respektive že opomněl dovolatelem citovaný závěr vyjádřený v prvním z těchto rozhodnutí, že sjednaná smluvní pokuta je od ostatního obsahu konkurenční doložky neoddělitelná a že s neplatností ujednání o smluvní pokutě je spojena neplatnost celé dohody o konkurenční doložce“. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako předpoklad jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4435/2017).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost lze dodat, že podle judikatury Ústavního soudu náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, dostupné na www.usoud.cz ).
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu