ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3192.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3192/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Pink Panther Agency, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Za Fořtem 879/45, identifikační číslo osoby 27126285, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalovanému Mgr. T. Ú. , zastoupenému Mgr. Alicí Kubíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 375/22, o zaplacení částky 1 815 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 84/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2017, č. j. 47 Co 210/2015-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 215 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 20 C 84/2014-137, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 815 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a částku 247 080 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 237 389,10 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podal žalovaný dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné, neboť žalovaný neuvedl přesně žádný z taxativně uvedených důvodů přípustnosti dovolání, rovněž neformuloval a nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, kterou by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která by nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen též „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku procesního práva spočívající v tom, zda a kdy došlo v projednávané věci ke koncentraci řízení ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř., k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 98/2013“). Jeho argumentace se odvíjí od jím tvrzené skutečnosti, že účastníkům se dostalo během jednání dne 23. 10. 2014 poučení o koncentraci řízení. Teprve na základě tohoto tvrzení se žalovaný snaží prosadit (podle něho správný) právní názor, že nastala koncentrace řízení. V tom však dovolateli nelze přisvědčit. Odvolací soud ve smyslu závěrů R 98/2013 zjistil obsah předvolání k jednání na den 23. 10. 2014, jež bylo účastníkům zasláno, obsah protokolu o tomto jednání, zabýval se i zjištěním z obsahu spisu, zda koncentrace řízení nenastala v průběhu dalšího řízení, a uzavřel, že se tak nestalo při jednání dne 23. 10. 2014 ani později, neboť žádné poučení o koncentraci řízení a o tom, kdy má nastat, soud prvního stupně účastníkům neposkytl. Od závěrů vyjádřených v R 98/2013 se odvolací soud neodchýlil.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, že odvolací soud použil nesprávný právní předpis. Dovolatel tvrdí, že by v projednávané věci měla být podle ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), aplikována ustanovení části první hlavy I tohoto zákona, zejména pak základní zásady a principy soukromého práva. Svoji úvahu dále rozvíjí a vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku dobrých mravů a poctivého obchodního styku, což dovozuje z ustanovení §6 a §8 o. z. Dovolatel ani u těchto námitek nevymezil přípustnost dovolání zákonem vyžadovaným způsobem. Uvádí-li, že odvolací soud se odchýlil při řešení otázky dobrých mravů a poctivého obchodního styku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být ani tímto tvrzením založena přípustnost dovolání, neboť neodkazuje na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývala ustálená rozhodovací praxe, od které se měl odvolací soud odchýlit. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje k této otázce na rozsudek ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž s podrobnou argumentací dospěl k závěru, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud pochybil, když účastníkům řízení zaslal protokol o poradě a hlasování senátu, dále že odvolací soud neprovedl důkazy navrhované žalovaným a řádně tento svůj postup neodůvodnil, a vytýká mu nerovný přístup k účastníkům řízení. Těmito námitkami dovolatel poukazuje na možné vady řízení. Vada řízení sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 222/2005, ani obecné tvrzení, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když porušil právo žalovaného na spravedlivý proces. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání.
Zpochybňuje-li dovolatel hodnocení důkazů „monitoring reklamy“, CD s reklamním spotem a důkazů o věrohodnosti svědků a uvádí-li, že „mnohé klíčové závěry učiněné odvolacím soudem nemají vůbec podklad v provedeném dokazování“, pak ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolání žalovaného výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti druhému výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti třetímu výroku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí i údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 26. 7. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu